ECLI:CZ:US:2021:3.US.307.21.1
sp. zn. III. ÚS 307/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. M. a 2) L. N. R., obou zastoupených Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, č. j. 18 Co 346/2020-4296, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 10. 2020, č. j. 28 Nc 28001/2020-694, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 18 Co 345/2020-4291, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2020, č. j. 28 Nc 28001/2020-664, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 18 Co 344/2020-4288, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 10. 2020, č. j. 28 Nc 28001/2020-228, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"), jimiž bylo rozhodováno o samostatných návrzích stěžovatelky a J. R., rodičů nezletilého L. N. R., na vydání předběžného opatření týkajícího se významné záležitosti dítěte - konkrétně jeho umístění do mateřské školky, na jejímž výběru se rodiče nezletilého nebyli schopni dohodnout - ve smyslu ustanovení §877 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. ustanovení §466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko zcela základní fakta.
3. Stěžovatelka v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů, jimiž bylo - stručně řečeno - určeno, že nezletilý bude pokračovat v předškolním vzdělávání v zařízení dle návrhu otce (MŠ X), a tedy byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby nezletilý navštěvoval předškolní zařízení dle jejího výběru (MŠ SmartFox Education). Na podporu svých tvrzení stěžovatelka předkládá argumentaci dovolávající se porušení celé řady základních práv, mj. práva na ochranu před zásahy do rodinného a soukromého života, práva na spravedlivý proces a práva na ochranu rodičovství a péče o děti, jakož i porušení ústavní zásady nejlepšího zájmu dítěte.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se zabýval především oprávněností stěžovatelky V. M. podat ústavní stížnost i jménem nezletilého stěžovatele L. N. R. za situace, v níž byl nezletilému v průběhu řízení před obecnými soudy ustanoven opatrovník - Městská část Praha 3. Je-li totiž v řízení o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem pro střet zájmů ustanoven nezletilému opatrovník, rodič dítěte nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení; ustanovený opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže.
5. Otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z nich v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým. To však není případ rozhodování ve věcech péče soudu o nezletilé. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého.
6. V takovém případě proto Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnost nezletilého (zastoupeného rodičem) jako na návrh podaný někým zjevně neoprávněným (shodně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1522/15 ze dne 13. 8. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1950/15 ze dne 9. 9. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 626/16 ze dne 22. 3. 2016; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obdobně postupoval Ústavní soud i v nyní posuzované věci a ústavní stížnost nezletilého L. N. R. zastoupeného matkou (V. M.) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Pro úplnost je vhodné dodat, že vzhledem k nízkému věku dítěte Ústavní soud nepřistoupil k přímému zjišťování názoru dítěte na podanou ústavní stížnost.
7. Ve zbytku již formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, která přes svou obsáhlost postrádá nosnou ústavněprávní argumentaci, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinněprávních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
10. K otázce samotné způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že ji obecně vyloučit nelze. Ústavní soud však rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad [čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
11. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (z poslední doby srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je proto věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření.
12. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatelky, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy. Skutečnost, že stěžovatelka učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, však sama o sobě nezakládá porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
13. Pro Ústavní soud je podstatné, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným soudem a nejsou svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy návrhy stěžovatelky, jakožto i návrh otce nezletilého, náležitě posoudily a na základě svých úvah, které řádně odůvodnily, o nich rozhodly. Jejich závěry nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu předběžných opatření - přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o věci významné pro nezletilé dítě, Ústavní soud dále připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy a především posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
15. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro vyhovění návrhu otce, resp. shledaly předpoklady pro zamítnutí a odmítnutí návrhu stěžovatelky, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (srov. usnesení městského soudu ze dne 26. 11. 2020, bod 14; usnesení obvodního soudu ze dne 8. 10. 2020, bod 3). Zcela odůvodněný je rovněž závěr městského soudu, že stěžovatelka neprokázala potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků, neboť v době rozhodování o jejím návrhu již bylo nezletilému zajištěno konkrétní místo předškolního vzdělávání (tj. MŠ X). Na těchto závěrech zdejší soud neshledal cokoliv, co by mohlo s ohledem na shora předestřená obecná východiska ústavního přezkumu iniciovat jeho kasační pravomoc.
17. Ústavní soud dále nespatřuje cokoliv protiústavního ani na ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 25. 11. 2020, č. j. 18 Co 344/2020-4288, jímž bylo změněno rozhodnutí obvodního soudu tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření se odmítá. V dané věci totiž nebylo zjištěno, že by se na stěžovatelku vztahovala některá z výjimek předvídaných ustanovením §75b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a ustanovením §12 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních. Jak uvedl městský soud, stěžovatelka neosvědčila, že by u ní byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků apod. Odmítnutím stěžovatelčina návrhu na nařízení předběžného opatření v řízení podle ustanovení §466 písm. j) zákona o zvláštních řízeních soudních z důvodu nesložení jistoty proto nedošlo k zásahu do jejích základních práv.
18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl částečně jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu [ve vztahu ke stěžovateli 2)] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu