ECLI:CZ:US:2015:4.US.1522.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1522/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) T. R., 2) nezl. T. R., 3) nezl. B. R., 4) H. R., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2015 č. j. P 35/2012-4784, návrhu na nařízení předběžného opatření a návrhu na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v podání doručenému Ústavnímu soudu 21. 5. 2015 uvedli, že podávají ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2015 č. j. P 35/2012-4784 a žádají o přednostní projednání věci.
Z připojeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 vyplývá, že jím byl zamítnut návrh otce - stěžovatele 1) na nařízení předběžného opatření, kterým by byly nezletilé děti svěřeny do jeho péče, případně střídavé péče a vysloveno oprávnění otce se s dětmi stýkat v době prázdnin, všech svátků, v době ředitelského volna, v době Matějské pouti, v den svátků a narozenin dětí a v den narozenin pejsků Jerry a Molly. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 4. 2015. Stěžovatelka 4) účastníkem uvedeného řízení nebyla.
Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo základní náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel 1) vyzván dne 10. 6. 2015 k odstranění vad podání ve lhůtě 30 dnů, přičemž byl současně poučen, že neodstranění vad návrhu v dané lhůtě je důvodem k jeho odmítnutí. Jak soud z poštovní dodejky zjistil, byla citovaná výzva stěžovateli 1) doručena (na základě fikce doručení) dne 23. 6. 2015. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatelé 1) a 4) již byli v souvislosti s jejich předchozími podáními Ústavnímu soudu vícekrát vyzýváni k odstranění vad podání s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti (včetně nutnosti být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem) i o případných následcích neodstranění vytčených vad podání. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2790/14 a II. ÚS 3270/14).
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2015, doplněném dalším podáním doručeným dne 19. 6. 2015, navrhli stěžovatelé vydání předběžného opatření a navrhli, aby Ústavní soud vydal usnesení, "jímž se v plném rozsahu ruší usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 8 vydané dne 18. 11. 2014 a orgánu veřejné moci tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se ukládá, aby nepokračoval v dalším porušování práv nezl. dětí T. R. a B. R. a upravil poměry tak, aby se mohli stýkat tak, aby bylo zabráněno odloučení nezl. dětí od otce rodiče T. R. a babičky H. R. prarodiče nezl. dětí". K podání byla připojena plná moc stěžovatele 1), která však nesplňovala náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost týkající se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2014, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byl stanoveným způsobem upraven styk otce s nezletilými dětmi, byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015 odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a), c), e) zákona o Ústavním soudu.
Dne 21. 6. 2015 obdržel Ústavní soud plnou moc vystavenou stěžovatelkou 4) Mgr. Jiřímu Adamcovi, která rovněž nesplňovala náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Dne 23. 6. 2015 byl právní zástupce Mgr. Jiří Adamec opět vyzván k odstranění vad podání. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2015 právní zástupce stěžovatelů 1) a 4) uvedl, že doplňuje návrh na vydání předběžného opatření, upřesňuje, že napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2015 sp. zn. P 35/2012-4784 nabylo právní moci dne 16. 4. 2015, a žádá, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, v němž Obvodnímu soudu pro Prahu 8 nařídí, aby "zrušil svoje rozhodnutí vydané dne 23. 6. 2015 ve věci provedení pohovoru s nezletilými, neporušoval základní práva všech stěžovatelů a vyčkal rozhodnutí vyšších soudů ve věci zákonnosti soudce a námitky podjatosti soudce - Mgr. Ilony Benešové". Současně Mgr. Jiří Adamec sdělil, že ve dnech 26. 6. až 12. 7. 2015 bude čerpat dovolenou a předložil substituční plnou moc pro JUDr. Jiřího Adamce, která rovněž nesplňovala podmínku uvedenou v ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení podaného návrhu, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že pokud stěžovatel 1), tj. otec nezletilých dětí, a stěžovatelka 4), tj. babička nezletilých, podávají ústavní stížnost ve prospěch nezletilých dětí, resp. za účelem ochrany jejich základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nejsou v této pozici k podání ústavní stížnosti legitimováni.
V řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. P 35/2012 byli účastníky řízení stěžovatel 1), matka nezletilých J. R. a nezletilé děti T. a B., tj. stěžovatelé 2) a 3), kterým byl ovšem ve smyslu ustanovení §892 odst. 3 občanského zákoníku ustanoven kolizní opatrovník, a to Městská část Praha 8, neboť zákonný zástupce nezletilých nemůže jednat za zastoupené v případě, že jeho zájmy jsou podle citovaného ustanovení občanského zákoníku v rozporu se zájmy zastoupených. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilým pro střet zájmů tak již jejich rodič nadále nevykonává jejich zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4562/2008 či 21 Cdo 429/2014, dostupná na www.nsoud.cz).
V nyní projednávaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovateli 1) a 4) a nezletilými stěžovateli 2) a 3) jeví jako pravděpodobná. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).
Tím je podle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelů 2) a 3) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodným způsobem Ústavní soud postupoval kupříkladu v řízeních ústících do vydání usnesení sp. zn. I. ÚS 77/04, III. ÚS 2634/11, nálezu sp. zn. I. ÚS 3046/14 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1522/15, II. ÚS 492/15 vydaných ve věci, která se rovněž týkala uvedených stěžovatelů).
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti výše označených stěžovatelů, a to z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům 2) a 3) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 o. s. ř.
Ze stručné rekapitulace obsahu spisu vedeného Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1522/15 dále vyplývá, že "právní zástupce" stěžovatelů 1) a 4) nereagoval ani na další výzvu Ústavního soudu k odstranění vad podání. Ústavnímu soudu především nebyly předloženy řádné plné moci splňující náležitosti zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo výše naznačeno, stěžovatelé Ústavnímu soudu postupně elektronicky (či prostřednictvím advokáta) zasílali celou řadu různých podání, téměř vždy označených jako "doplnění návrhu na vydání předběžného opatření, resp. doplnění návrhu", která si ovšem velmi často ve formulaci petitu odporovala, případně v těchto dalších "doplněních" požadovali stěžovatelé něco jiného či se vztahovala k jiným řízením vedeným stěžovatelem před Ústavním soudem. Jejich podání nejsou tak ani jednoznačná a nesplňují požadavky ustanovení §34 zákona o Ústavním soudu, neboť z nich nevyplývá, čeho se stěžovatelé domáhají.
Nadto by podání stěžovatele 1), pokud by se skutečně domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2015, nedostálo požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Z tvrzení stěžovatele i přiloženého usnesení vyplývá, toto usnesení soudu prvního stupně nabylo právní moci dne 16. 4. 2015. Stěžovatel v souladu s poučením soudu mohl napadnout citované rozhodnutí odvoláním, v němž by mohl uplatnit své námitky a tvrzení. Možnost podat řádný opravný prostředek nelze "nahradit" podáním ústavní stížnosti, neboť ústavní stížností (ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu) nelze obcházet povinnost stěžovatele využít všechny procesní prostředky dané mu k ochraně jeho práv právním řádem České republiky (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu týkající se týchž stěžovatelů).
Stěžovatelka 4), která nebyla účastníkem uvedeného řízení, není s ohledem na znění ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti z důvodu neodstranění vad návrhu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti z uvedených důvodů nebylo namístě, aby se Ústavní soud zabýval návrhem na nařízení předběžného opatření a návrhem na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj