ECLI:CZ:US:2008:3.US.3204.07.1
sp. zn. III. ÚS 3204/07
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy soudců Jana Musila a Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. M. zastoupeného JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem AK v Praze 1, Králodvorská 16, proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2007 sp. zn. 48T 11/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2007 sp. zn. 5To 100/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, kterými podle tvrzení stěžovatele bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvedl, že obecné soudy dle názoru stěžovatele porušily ústavní povinnosti uložené jim čl. 90 a 95 Ústavy a současně svým postupem způsobily i porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva být zbaven svobody pouze zákonem stanoveným způsobem, garantovaného čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, práva domáhat se svého práva u nezávislého soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 5 odst. 4 Úmluvy garantující právo osob zbavených osobní svobody na přezkum oprávněnosti omezení osobní svobody. V řízení bylo postupováno v rozporu se zásadami trestního řízení (§2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř.) i v rozporu se zásadami plynoucími z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, shodně jako v opravném prostředku, že je nezákonně omezován na osobní svobodě po neúměrně dlouhou dobu 12 měsíců a institut vazby neslouží jako zajišťující prostředek, ale jako trest, jelikož ostatní spoluobžalovaní jsou stíháni na svobodě. Poukazuje na judikaturu obecných soudů, že vazba obžalovaného, kterému hrozí vysoký trest, musí být odůvodněna ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. ř. za předpokladu splnění dalších podmínek (citelná sankce, obava z útěku). Považuje odůvodnění napadených rozhodnutí obecnými soudy za nedostatečné tím, že pouze mechanicky odkazují na horní hranici trestu, který stěžovateli hrozí, aniž by přihlédly ke všem okolnostem svědčícím pro a proti omezení osobní svobody a tyto okolnosti pečlivě odůvodnily.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy se nezabývaly všemi jeho argumenty a námitkami, nevzaly v úvahu existující okolnosti u stěžovatele, které úvahu založenou hrozbou vysokým trestem eliminují a nevysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil jako protiústavní.
Z předložené ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2007 (48T 11/2007-1201) podle §71 odst. 5 tr. ř. byl ponechán stěžovatel a V. K. ve vazbě. Byli obžalováni pro trestné činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Současně s tímto rozhodnutím Městský soud v Praze spojil rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Proti rozhodnutí podali obžalovaný stěžovatel i V. K. stížnost, která byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná usnesením Vrchního soudu v Praze dne 12. listopadu 2007 (5To 100/2007), který současně podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítl žádost stěžovatele o propuštění na svobodu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997).
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v §134 odst. 2 tr. ř. obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě [§67 písm. a) tr. ř.] i v mezích argumentů, jež tvoří rozhodovací důvody obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. dubna 2004. V tomto ohledu je za stávající důkazní situace, pod aspektem úsudku o závažnosti stíhané trestné činnosti, existence reálné "hrozby vysokého trestu" a okolností soudem zjištěných k osobě stěžovatele relevantní názor soudu, že další trvání vazby je zcela na místě, takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud posuzoval napadená rozhodnutí i s ohledem k tomu, že v trestní věci vedené u Městského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZV 303/2006 proti obviněnému stěžovateli a spol. státní zástupce dne 27. září 2007 u Městského soudu v Praze podal obžalobu na celkem 8 obviněných, mezi nimi i na stěžovatele, ve zvlášť závažné trestné činnosti, za kterou trestní zákon stanoví velmi citelný trest odnětí svobody v rozmezí deseti až patnácti let. Nelze tedy přehlédnout, že v daném případě již i spodní hranice trestní sazby, kterou jsou obžalovaní ohroženi, odpovídá výkladu zákonné podmínky hrozby vysokým trestem podle §67 písm. a) tr. ř. Ústavní soud konstatuje, že v přípravné fázi trestního řízení nelze od orgánů činných v trestním řízení požadovat dosažení úplné jistoty, že obviněný trestný čin spáchal; detailní posuzování jednotlivých důkazů a jejich věrohodnost je úkolem soudu v hlavním líčení, který je dle zákona povinen zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Konstatované skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti stěžovatelem jsou pro účely vazebního řízení zcela dostačující a Ústavní soud v této fázi trestního řízení není příslušný věrohodnost jednotlivých důkazů přezkoumávat.
Obecné soudy se v trestní věci stěžovatele zabývaly všemi námitkami stěžovatele a dospěly k závěru, že obava z možnosti vyhýbání se trestnímu stíhání je důvodná a má oporu v konkrétních okolnostech případu. V řízení bylo prokázáno, že před vzetím do vazby se stěžovatel i V. K. nezdržovali v místě evidovaného bydliště, ačkoli sami tvrdí opak. Ze zpráv Policie ČR vyplývá, že se tam vyskytovali jen sporadicky a právě proto bylo po nich pátráno. Stejně tak zdravotní stav stěžovatele za situace, kdy není natolik závažný, nemůže mít přímý vliv na trvání vazebních důvodů.
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že v postupu Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu