ECLI:CZ:US:2009:3.US.3209.08.1
sp. zn. III. ÚS 3209/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: G. N., zastoupené JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 Azs 87/2008-78, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2008, č. j. 63 Az 30/2007-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 63 Az 30/2007 se podává následující.
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 19. 3. 2007, č. j. OAM-1-207/VL-10-08-2007, jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 2. 2005 (dále jen "zákona o azylu"), zamítlo žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany, neboť shledalo, že ji podala s úmyslem vyhnout se nepříznivým důsledkům rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu krajský soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 63 Az 30/2007-48 zamítl. S rozhodnými závěry žalovaného se ztotožnil a konstatoval, že za situace, kdy žádost byla odmítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona o azylu, "nemohou obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu, vztahující se k důvodům udělení azylu".
Kasační stížnost proti zamítavému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 Azs 87/2008-78, odmítl pro nedostatek podmínky řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] spočívající v tom, že stěžovatelka nebyla pro řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), a neodstranila jej ani poté, co k tomu byla vyzvána soudem podáním, doručeným (ve smyslu §42 odst. 5 s. ř. s., a §46 odst. 1, 3, §50c odst. 1, 4 o. s. ř.) dne 8. 8. 2008.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu postupoval svévolně, neboť vybočil ze zákonných pravidel a její žalobu zamítl přesto, že vedlejší účastník (žalovaný správní orgán) si pro rozhodnutí neopatřil dostatek podkladů. Pakliže by postupoval v procesu hodnocení důkazů ústavně konformně a "provedl správné právní posouzení" zjištěného skutkového stavu, dospěl by (na rozdíl od správního orgánu) k závěru, že důvod pro udělení azylu, tkvící v odůvodněné obavě před pronásledováním, je v jejím případě dán. Nejvyšší správní soud podle jejího názoru "nerespektoval procesní předpisy" rovněž, a kasační stížnost odmítl pro nedostatek právního zastoupení navzdory tomu, že usnesení krajského soudu, jímž byla vyzvána k předložení plné moci advokáta, jí "v rozhodné době" nebylo doručeno ani oznámeno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady soudního správního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v prvé řadě tvrzením, že Nejvyšší správní soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložil a aplikoval ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve vazbě na §42 odst. 5 s. ř. s., a §46 odst. 1, 3, §50b, §50c odst. 1, 4 o. s. ř. , na něž se stěžovatelka v ústavní stížnosti obsahově odvolala.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§54, §55, §64 s. ř. s., §157 odst. 2 o. s. ř.).
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci Nejvyšším správním soudem uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Předně platí, že každé uplatňování subjektivních práv je nevyhnutelně spjato s konkrétním, právem upraveným, procesem (řízením), jenž logicky vyžaduje respekt k stanovenému "formalizovanému" postupu; není-li ho dbáno, a proto právu ochrana poskytnuta nebyla, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť byla pominuta zde vyjádřená podmínka "stanoveného postupu".
Z vyžádaného procesního spisu se podává, že po podání kasační stížnosti byla stěžovatelka krajským soudem ve svém mateřském jazyce mj. vyzvána, aby si zvolila advokáta a předložila plnou moc k zastupování v řízení před Nejvyšším správním soudem. Výzva byla stěžovatelce doručena náhradním způsobem v souladu s ustanovením §46 odst. 1, 3, §50b, §50c odst. 1, 4 o. s. ř. dne 8. 8. 2008, a to na jí (v kasační stížnosti) uvedenou adresu (Rytířova 784/17, 140 00 Praha 4 - Kamýk).
Potom ve smyslu označených ustanovení se za den doručení považuje poslední den třídenní lhůty, počítané ode 5. 8. 2008, kdy došlo k uložení zásilky doručujícím orgánem (zde provozovatelem poštovních služeb), neboť stěžovatelka nebyla na uvedené adrese v době, kdy jí bylo doručováno, zastižena.
Náhradní doručení zásilky (coby institut, který je v obecné rovině ústavně konformní součástí právního řádu) je založeno na právní fikci, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal; vychází se přitom z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv (vigilantibus iura), včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat soudní zásilky.
Splnění podmínek, za nichž k náhradnímu doručení zásilky došlo, přitom stěžovatelka relevantně nezpochybnila (§46 odst. 6 o. s. ř.), jestliže pouze tvrdí, že jí výzva soudu nebyla "v rozhodné době doručena ani oznámena".
Názor kasačního soudu, uplatněný v otázce doručení rozhodné písemnosti fyzické osobě, lze proto mít za korektní, jež koresponduje tradičnímu a ustálenému výkladu obecných soudů v rovině jednoduchého práva, a nelze mu ničeho vytknout ani z pohledu ústavněprávního.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Podaná ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, jde pak o ústavní stížnost nepřípustnou.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn toliko v případě, že opravný prostředek, který je mu k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž logicky i tehdy, když tak sice učinil, nikoli však "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně.
Právě taková situace nastala v dané věci, jestliže kasační stížnost stěžovatelky byla Nejvyšším správním soudem podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta proto, že stěžovatelka nebyla pro řízení zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), a tento nedostatek podmínky řízení ani později neodstranila, ač k tomu byla náležitě vyzvána.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu