ECLI:CZ:US:2009:3.US.3211.08.1
sp. zn. III. ÚS 3211/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K.S., advokátky, zastoupené JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008 č. j. 11 To 82/2008-1314 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2008 č. j. 1 Nt 351/2004-1278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 29. 12. 2008, doplněnou dne 12. 1. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byly porušeny čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a z následně vyžádaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatelka byla na základě plné moci ze dne 10. 11. 2004 obhájkyní odsouzeného v řízení o návrhu na povolení obnovy (trestního) řízení. Dne 31. 3. 2008 soud rozhodl, že odsouzený má právo na obhajobu bezplatnou.
Stěžovatelka soudu zaslala vyúčtování odměny a hotových výdajů ve výši 181 426,- Kč. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 1. 7. 2008 přiznal stěžovatelce odměnu ve výši 26 550,- Kč a náhradu hotových výdajů a promeškaného času ve výši 14 871,40 Kč (celkem tedy 41 421,40 Kč). Ve zbývající částce nárok uplatňovaný stěžovatelkou zamítl. Soud nepřiznal stěžovatelce trojnásobné navýšení mimosmluvní odměny u úkonů dle §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Z účtovaných 23 porad stěžovatelce přiznal odměnu za 7 porad, ostatní nepřiznal pro nadbytečnost. Za některé konkrétní úkony pak odměnu nepřiznal s tím, že se týkají jiného řízení než povolení obnovy, nebo je stěžovatelka nedoložila (mimo jiné také podání vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona), anebo nejsou úkonem ve smyslu advokátního tarifu (žádost o bezplatnou obhajobu). Za některé úkony přiznal odměnu toliko ve výši jedné poloviny.
Stěžovatelka podala stížnost. Vrchní soud v Praze shledal stížnost důvodnou ve dvou bodech/případech (ohledně odměny za žádost o bezplatnou obhajobu a za vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona), proto napadeným usnesením ze dne 14. 10. 2008 prvostupňové rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu ve výši 30 240,- Kč a náhradu hodových výdajů a promeškaného času ve výši 15 246,40 Kč (celkem tedy 45 486,40 Kč). Ve zbytku námitky stěžovatelky neakceptoval.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší část svých námitek, které uvedla již před obecnými soudy.
S výjimkou porad trvá na trojnásobném zvýšení mimosmluvní odměny u úkonů právní služby dle §12 odst. 1 advokátního tarifu, a to s poukazem na mimořádnou obtížnost (obtížnost řízení, medializace) a časovou náročnost (např. časová náročnost zpracování některých písemných podání - opravných prostředků o rozsahu několika desítek stran a kompletace jejich příloh). Odůvodnění soudů, proč neshledaly důvod pro navýšení odměny, považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné a nedostatečné.
Dále trvá na přiznání odměny i za zbývajících 16 porad, když odůvodnění soudů shledává v části nepřezkoumatelným pro rozpor se skutečným stavem (v dané věci byla přiznána bezplatná obhajoba - její úkony tak nepředstavovaly náklady pro odsouzeného). Další část odůvodnění je dle stěžovatelky v rozporu s právem na (majetkové) legitimní očekávání a představuje nesprávnou interpretaci podústavního práva. Podle stěžovatelky soud může počet porad snížit pouze pokud jejich počet je zcela zjevně nepřiměřený; tuto skutečnost však obecné soudy řádně neodůvodnily. Dle stěžovatelky soud navíc neodůvodnil, proč považoval právě jím přiznané porady za odůvodněné a jiné nikoliv (rozlišovací kritérium). Dále tvrdí, že platná právní úprava neumožňuje krácení prokazatelně vykonaných úkonů právní služby. O tom, zda porada byla účelná či nikoliv, nemůže rozhodovat soud; účelnost je kritériem pouze pro náhradu hotových výdajů (§13 odst. 1 advokátního tarifu). Dle stěžovatelky soudy nesprávně poukázaly na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 782/07. Uvedla, že řízení trvalo 3,5 roku, probíhalo rozsáhlé dokazování a počet jednání značně přesahoval běžná řízení o obnově; počet porad (6,5 porady za rok) tak odpovídal rozsahu a náročnosti řízení. Opravné prostředky podané stěžovatelkou byly značného rozsahu, její aktivita jako obhájkyně, závěrečná řeč i písemná podání odpovídala uskutečněným (23) poradám. Porady byly potřebné, a to s ohledem na četnost jiných úkonů (vlastního) trestního řízení a na to, že jiný komunikační styk nebyl možný. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 15/99 pak stěžovatelka uvedla, že minimálně jí náležela náhrada hotových výdajů.
Stěžovatelka (nově) považuje za nepřezkoumatelné odůvodnění stížnostního soudu o nepřiznání odměny za úkon - stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Uvedla, že tento úkon se týkal řízení o návrhu na povolení obnovy, byl písemným podáním soudu, rozhoduje o něm soud, úprava stížnosti a podmínek jejího podání je součástí českého právního řádu. Namítla, že stížnostní soud neuvedl ani žádné ustanovení právního předpisu, dle kterého učinil tento závěr.
Po přezkumu napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není povolán k výkladu jednoduchého práva, resp. k tomu, aby obecným soudům určoval, jak mají interpretovat a aplikovat podústavní právní předpisy. Do činnosti orgánů veřejné moci (včetně soudů) je oprávněn zasáhnout pouze v případech, kdy tyto svým postupem poruší ústavně zaručená práva.
Stěžovatelka brojí proti tomu, že jí soudy přiznaly odměnu (jen) za 7 porad a ohledně dalších 16 porad nárok zamítly. Nesouhlasí jak se samotnou podstatou krácení odměny (úkonů) a posuzování účelnosti porad soudem, tak se závěry soudů, že v jejím případě bylo 16 porad nadbytečných.
Podobně jako ve svém usnesení ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 782/07 (stěžovatelce i ostatním účastníkům je známo) Ústavní soud v dané věci připomíná svou předchozí judikaturu ohledně možnosti omezení vlastnického práva, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami (nález ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 31/97 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 8, č. 69), ohledně kritérií posuzování omezení základního práva nebo svobody ve prospěch jiného základního práva nebo svobody - princip přiměřenosti při posuzování mezí základních práv (nález ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 16/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 13, č. 25) a ohledně výkladu čl. 1 Listiny, dle kterého svoboda člověka znamená nejen možnost činit vše, co mu není zákonem zakázáno, ale i to, že nese odpovědnost za své jednání s tím, že pokud zneužije některé právo v rozporu s Listinou či zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené právo a z toho důvodu se na něj nevztahuje ani čl. 3 odst. 3 Listiny (usnesení ze dne 23. 4. 1998 sp.zn. II. ÚS 20/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 10, str. 363).
Ústavní soud k dané námitce předesílá, že stěžovatelce byla odsouzeným udělena plná moc dne 10. 11. 2004, prvostupňové řízení o návrhu na povolení obnovy bylo skončeno dne 8. 3. 2006, druhostupňové pak 30. 6. 2006. Je proto zavádějící argumentace stěžovatelky o trvání řízení tři a půl roku, když vlastní zastupování stěžovatelkou trvalo maximálně 1 rok a 8 měsíců. To má vliv na její argumentaci stran (nikoliv velké) frekvence účtovaných porad.
Ze souběžně podané ústavní stížnosti advokáta JUDr. Kubíčka, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3208/08, III. senát Ústavního soudu zjistil, že tento advokát v téže věci (řízení) uplatnil za obhajobu téhož odsouzeného celkem 36 porad, přičemž soudy mu přiznaly odměnu (jen) za 16 porad. JUDr. Kubíček zastupoval na základě plné moci ze dne 5. 1. 2003 (tj. od počátku řízení o obnově).
Z napadeného usnesení stížnostního soudu ze dne 14. 10. 2008 pak vyplývá, že kromě 7 porad přiznaných stěžovatelce tato provedla dalších 21 porad s odsouzeným v zastoupení JUDr. Kubíčka, z nichž za 6 porad byla tomuto advokátu přiznána odměna.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy ve svých závěrech o množství přiznaných porad stěžovatelky s odsouzeným nevybočily z ústavních kautel. Z jejich rozhodnutí je zřejmá ochrana podstaty a smyslu základního práva na obhajobu (právní pomoc) na straně jedné a je zde rovněž zřejmá úvaha o limitech vlastnického práva na straně druhé. Soudy evidentně poměřovaly dotčená základní práva, kterými je právo klienta/účastníka na obhajobu, vlastnické právo obhájkyně (legitimní očekávání odměny za úkony právní služby) a vlastnické právo osoby hradící náklady na obhajobu (ať již by to byl klient, nebo stát v rámci bezplatné obhajoby).
Prvostupňový soud posuzoval, zda počet porad, jejich frekvence a časová posloupnost odpovídá rozsahu a složitosti věci a počtu a charakteru úkonů řízení, které byly v jednotlivých stádiích řízení prováděny. Dospěl k závěru, že množství účtovaných (byť provedených a doložených) porad neodpovídá ani rozsahu a složitosti věci, ani počtu a náročnosti ostatních úkonů právní služby, které stěžovatelka v rámci obhajoby provedla. Soud proto stěžovatelce přiznal 7 porad dle úměry k počtu jiných úkonů právní služby, jež vykonala; přiznal jí odměnu a hotové výdaje za 7 porad a 7 jiných úkonů právní služby. Dle ve výroku vyjmenovaných úkonů je zřejmá časová návaznost. Stížnostní soud následně stěžovatelce přiznal odměnu a hotové výdaje za další dva jiné úkony právní služby s odkazem na §11 odst. 3 advokátního tarifu. Oba soudy se pak ztotožnily v závěrech o nikoliv velké náročnosti a obtížnosti daného řízení o obnově (samotný charakter řízení, jednotlivé úkony provedené nebyly příliš obtížné, v praxi se běžně vyskytující obtížnost). Dle Ústavního soudu tak obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě vyjádřily, proč se zabývaly nárokem na odměnu a náhradu hotových výdajů za další porady nad rámec podmínek vyplývajících z doslovného znění advokátního tarifu, a rovněž dostatečně vyjádřily, v jakém ještě rozsahu bylo očekávání stěžovatelky na advokátní odměnu za porady legitimní.
Ohledně stěžovatelčiny námitky o nároku (alespoň) na náhradu hotových výdajů za (nadbytečné) porady Ústavní soud odkazuje na krátkou, avšak racionální a přiléhavou, reakci stížnostního soudu na straně 10 jeho rozhodnutí.
Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že jí soudy nepřiznaly trojnásobné zvýšení mimosmluvní odměny dle §12 odst. 1 advokátního tarifu a uvádí skutečnosti, ve kterých ona spatřuje mimořádnou obtížnost či časovou náročnost úkonů právní služby.
Po přezkumu napadených rozhodnutí má Ústavní soud za to, že obecné soudy se s touto otázkou řádně vypořádaly a rovněž adekvátně reagovaly na námitky stěžovatelky. Vyjádřily se jak k samotné (skutkové i právní) náročnosti tohoto řízení - srovnaly rovněž s jinými řízeními, tak k otázce tvrzeného nadměrného tlaku médií či časové náročnosti zpracování úkonů. Dále se vyjádřily k výkladu a smyslu §12 odst. 1 advokátního tarifu - pojmy "mimořádná obtížnost" a "časová náročnost" úkonů právní služby. Ústavní soud neshledal, že by obecnými soudy provedená interpretace daného ustanovení či aplikace na případ stěžovatelky byly vybočením z mezí ústavnosti; excesivním, iracionálním či nespravedlivým se nejeví ani výklad daného ustanovení ani závěry soudů s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s tím, že jí nebyla přiznána odměna za úkon - stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Stížnostní soud se vyjádřil tak, že v rámci řízení o povolení obnovy řízení nelze přiznat odměnu za stížnost podanou k Evropskému soudu pro lidská práva.
Toto odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné. Stížnost dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podaná k Evropskému soudu pro lidská práva je zahájením zcela nového řízení (nejde o řádný či mimořádný opravný prostředek v rámci vnitrostátního řízení; nejde o pokračování v řízení o obnově, ve kterém byla přiznána bezplatná obhajoba), řízení probíhá nikoliv před vnitrostátním soudem, ale soudem evropským (institucionální i rozpočtová oddělenost), kritéria přezkumu jsou zcela odlišná (přezkum porušení Úmluvy), a ze samotné činnosti Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že součástí jeho rozhodnutí je i rozhodnutí o případných nákladech a výlohách vydaných jak v souvislosti s řízeními vnitrostátními, tak v souvislosti s řízením u tohoto evropského soudu.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv (zejména tvrzená majetková práva a právo na spravedlivý proces), proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu