ECLI:CZ:US:2008:3.US.3270.07.1
sp. zn. III. ÚS 3270/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila - ze dne 17. září 2008 sp. zn. III. ÚS 3270/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 č. j. 20 Co 265/2007-120, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, za účasti JUDr. K. F., CSc., jako vedlejšího účastníka.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 č. j. 20 Co 265/2007-120 se ve výroku o nákladech odvolacího řízení (sub II) zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil výrok II v záhlaví označeného usnesení vydaného v její občanskoprávní věci.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 9. 2006 č. j. 10 C 926/2003-97 byla zamítnuta žaloba proti stěžovatelce, jíž se žalobce JUDr. K. F., CSc., domáhal určení, že je vlastníkem 9/25 pozemku č. 259 v k. ú. Velké Přílepy, a bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 12 525 Kč.
K odvolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II). Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil tím, že úspěšné žalované (stěžovatelce) žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly (§142 odst. 1, §224 odst. 1 o. s. ř.).
Stěžovatelka namítá, že jí mělo být v odvolacím řízení jako úspěšnému účastníku řízení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť takové náklady jí v něm vznikly; byla totiž zastoupena advokátkou a ta k odvolání žalobce podala vyjádření.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti dal odvolací soud (při absenci spisu) najevo, že "pokud se stěžovatelka skutečně k odvolání vyjádřila, náležely jí náklady řízení podle §14 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006".
Vedlejší účastník JUDr. K. F., CSc., k tomu uvedl, že mu není nic známo o vyjádření stěžovatelky k podanému odvolání; ústavní stížnost označil - s ohledem na průběh předchozího řízení a okolnosti, jež s ním souvisely - za "šikanu, v níž sotva jde o právo na spravedlivý proces".
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 10 C 926/2003 se podává, že dne 6. 6. 2007 bylo tomuto soudu doručeno vyjádření stěžovatelky k odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud toto podání obdržel dne 12. 6. 2007. Při rozhodování dne 17. 10. 2007 k němu však nepřihlédl, resp. je očividně přehlédl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitka stěžovatelky - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což činí tvrzením, že odvolací soud v rozporu s procesními pravidly jí nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 - nepublikovaná usnesení, dostupná na http://nalus.usoud.cz); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavněprávní dimenze" zejména tehdy, jestliže "postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu (nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459); proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát (sp. zn. III. ÚS 290/06).
Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes svoji deklarovanou zdrženlivost k této otázce - za nutné vyslovit, že právě taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou (viz výše), svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Uvedené závěry jsou významné též pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, neboť takovými kvalifikovanými vadami napadené rozhodnutí ve výroku o nákladech odvolacího řízení vskutku trpí. Je tomu tak proto, že se odvolací soud nedostatečně seznámil s obsahem příslušného spisu, pominul (přehlédl) stěžovatelkou učiněné podání, a tím učinil frapantně nesprávný závěr, že náklady řízení jí nevznikly. Přitom z pohledu vlastního odůvodnění rozhodnutí jen tato okolnost byla důvodem, pro který rozhodl tak, že stěžovatelce proti žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu, je zřejmé, že tím nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Lze proto shrnout, že procesním postupem odvolacího soudu bylo napadeným usnesením porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě musel Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět; usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 č. j. 20 Co 265/2007-120 proto ve výroku o nákladech odvolacího řízení (sub II) podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.