ECLI:CZ:US:2010:3.US.3332.09.1
sp. zn. III. ÚS 3332/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 25. března 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 ve věci ústavní stížnosti GTS NOVERA, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2845/43, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. 30 Co 2/2009-100, kterým byl sice potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti stěžovatelce, avšak byl v neprospěch stěžovatelky změněn výrok nákladech řízení tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a ČKD CHLAZENÍ, s. r. o., se sídlem v Chocni, Nádražní 635, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
Výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. 30 Co 2/2009-100 se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. 30 Co 2/2009-100. Dle stěžovatelky tento soud porušil čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že společnost ČKD CHLAZENÍ, s. r. o., podala proti stěžovatelce žalobu dle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl.). Okresní soud v Ústí nad Orlicí vydal dne 7. 11. 2008 pod č. j. 11 C 76/2008-38 rozsudek, jímž ve výroku I žalobu zamítl. Výrokem II uložil žalobkyni ČKD CHLAZENÍ, s. r. o., nahradit stěžovatelce jako žalované náklady řízení ve výši 10 589,50 Kč, a to dle zásady úspěchu ve věci dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalobkyně podala odvolání, ke kterému rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 9. 2009 č. j. 30 Co 2/2009-100 tak, že svým výrokem I potvrdil prvostupňový výrok I. Dále svým výrokem II změnil výrok II o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III pak rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Změnu nákladového výroku krajský soud odůvodnil tím, že dle obecné úpravy účastenství v §90 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný (tedy zde by zásada úspěchu byla správná), avšak dle §250a občanského soudního řádu (který je speciální úpravou) jsou účastníky řízení, vedeného dle části páté občanského soudního řádu, žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Nikomu z nich přitom zákon nepřiznává postavení žalovaného, což se promítá i do výroku o nákladech řízení. Ze stejných důvodů také nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že §90 občanského soudního řádu představuje první definici účastníků, a to pro sporná řízení. Vedle toho však §94 občanského soudního řádu upravuje další dvě definice účastníků, které se týkají řízení nesporných a dále řízení dle části druhé a páté občanského soudního řádu. Účastníky řízení dle části páté občanského soudního řádu jsou tedy osoby dle ustanovení §94 odst. 2 (tj. třetí definice účastenství) ve spojení s §250a odst. 1 občanského soudního řádu. Dle stěžovatelky pak za účastníky ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu nelze považovat jen žalobce a žalovaného (dle §90 občanského soudního řádu), ale je nutno v rámci tohoto ustanovení zohlednit i druhou definici účastenství, tedy §94 odst. 2 a §250a odst. 1 občanského soudního řádu. Ustanovení §142 odst. 1 navíc neobsahuje odkaz na ustanovení §90 jako na jediné vymezení účastníků a samo ani pojem účastník nevymezuje. Ve spojení s touto argumentací stěžovatelka též poukázala na znění §143 občanského soudního řádu a §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kdy výklad odvolacího soudu by vedl ke zřejmé nerovnosti účastníků ve vztahu k náhradě nákladů řízení.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, nezasílal již Ústavní soud vyjádření krajského soudu k případné replice stěžovatelce.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřila vedlejší účastnice tak, že ústavní stížnost stěžovatelky není důvodná. Má za to, že návrh stěžovatelky zcela postrádá ústavněprávní rovinu, neboť i dle judikatury Ústavního soudu tomuto soudu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodování o nákladech řízení; Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví. Vedlejší účastnice uvedla, že sdílí názor krajského soudu ohledně vztahu speciální úpravy účastenství v §250a odst. 1 občanského soudního řádu a úpravy náhrady nákladů řízení; aplikace §142 odst. 1 občanského soudního řádu není namístě. Vedlejší účastnice současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud musí úvodem konstatovat, že s ohledem na obsah námitek v ústavní stížnosti a výsledek řízení před obecnými soudy ve věci samé (soudy daly stěžovatelce ve věci samé za pravdu) je zřejmé, že stěžovatelka fakticky podává ústavní stížnost nikoliv proti celému rozhodnutí krajského soudu, ale toliko proti výrokům II a III tohoto rozhodnutí. Těmito krajský soud rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího soudního řízení, a to se stejným odůvodněním. Ústavní soud se proto zabýval pouze ústavností výroků II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. 30 Co 2/2009-100.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze zejména v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, resp. výsledkem řízení, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy považuje za nutné vyslovit, že rovněž rozhodnutí ukládající povinnost nahradit náklady řízení - a právě o takové rozhodnutí jde i v projednávané věci - mají potenciál zasáhnout do sféry práva stěžovatele na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny [viz např. nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75) či nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449)].
Ústavní soud ve své judikatuře také opakovaně poukazuje na povinnost soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit jako na jednu ze složek práva na spravedlivý proces.
Jak bylo výše uvedeno, odvolací soud nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy s poukazem na §90, §142 odst. 1 a §250a občanského soudního řádu; v podstatě uvedl, že dle ustanovení §250a není stěžovatelka v daném řízení označena jako "žalovaná" (poukázal na ustanovení §90), proto jí dle ustanovení §142 odst. 1 nenáleží náhrada nákladů řízení.
Tento postup odvolacího soudu shledává Ústavní soud jako svévolný, neboť není zřejmé, proč odvolací soud pouhým poukazem na pojmy užité v §90, §142 odst. 1 a §250a občanského soudního řádu rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s výsledkem obou řízení, ve kterých daly soudy stěžovatelce za pravdu.
Problematika nákladů řízení je upravena v §137 až 151a občanského soudního řádu, přičemž zásady náhrady nákladů řízení upravuje §142 až 150 a rozhodnutí o nákladech řízení §151 a 151a občanského soudního řádu (tato ustanovení spadají do části třetí občanského soudního řádu). Část pátá občanského soudního řádu, dle které soudy v dané věci rozhodovaly, neobsahuje zvláštní ustanovení určující postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy; v §245 občanského soudního řádu se však stanoví přiměřené použití ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu.
V §142 odst. 1 občanského soudního řádu je upravena zásada úspěchu ve věci, která je stěžejní. Stanoví, že "účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení ... proti účastníku, který ve věci úspěch neměl". Z této zásady pak občanský soudní řád uvádí výslovně výjimky či modifikace (viz §142 odst. 3, §143, 144, 146, 150 občanského soudního řádu). Úspěchem ve věci přitom nutno rozumět vyhovění žalobě (oproti druhé straně). Zásada úspěchu ve věci je logicky aplikovatelná pouze v řízeních sporných, resp. v řízeních, kde lze o úspěchu vůbec hovořit. O úspěchu (proti druhé straně) nelze hovořit v řízeních nesporných, resp. řízeních, ve kterých to vyplývá ze samé jejich podstaty (např. řízení o osvojení, o umoření listiny nebo o povolení uzavřít manželství).
Účastenství v občanském soudním řízení je upraveno třemi definicemi, a to v §90 a 94 občanského soudního řádu. První definice v §90 se týká řízení (typicky) sporných; užívá proto i pojmy "žalobce" a "žalovaný". Další dvě definice v §94 se týkají řízení nesporných a řízení jiných (dalších, smíšených).
Účastenství v řízení dle části páté občanského soudního řádu je upraveno v §94 odst. 2 ve spojení s §250a občanského soudního řádu. Dle §250a občanského soudního řádu "jsou účastníky tohoto řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem".
Řízení vedené dle části páté občanského soudního řádu není řízením sporným ani nesporným. Jedná se o řízení smíšené, ve kterém se prolínají prvky obou typů řízení a s ohledem na to je nutno také přistupovat k přiměřenému užití ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu. Prvky sporného řízení jsou mimo jiné patrné také z pojmosloví (na které poukazoval sám odvolací soud), kdy část pátá užívá pojmu "žaloba" (nikoliv "návrh"), včetně §250a občanského soudního řádu, který hovoří o "žalobci" a dalších účastnících řízení.
V daném případě šlo o rozhodování obecných soudů (poté, kdy rozhodovaly správní orgány) ve věci požadavku na zaplacení peněžité částky za službu elektronických komunikací. Soudy přitom daly stěžovatelce za pravdu a zamítly žalobu protistrany; z tohoto pohledu tedy byla stěžovatelka v řízení před oběma soudy zcela úspěšná. Prima facie se tak nabízelo užití §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud však rozhodl odlišně, což odůvodnil tím, že ustanovení §142 odst. 1 se týká jen "žalobce a žalovaného" ve smyslu ustanovení §90, zatímco stěžovatelka je označena v §250a občanského soudního řádu jako "účastník" (a nikoliv výslovně jako "žalovaný").
Jak Ústavní soud výše uvedl, zásada úspěchu řízení je možná v těch řízeních, kde lze o úspěchu hovořit. Samotný §142 odst. 1 občanského soudního řádu však neužívá pojmu "žalobce" nebo "žalovaný", ale užívá pojmu "účastník řízení". Z tohoto ustanovení se tak nepodává to, co uvedl odvolací soud, tedy že by se §142 odst. 1 občanského soudního řádu (zásada úspěšnosti) týkal jen vztahu mezi účastníky, jejichž účastenství je založeno dle §90 občanského soudního řádu, ani to, že pokud má být na náhradový vztah mezi účastníky použit §142 odst. 1 občanského soudního řádu, musí tito být výslovně v občanském soudním řádu označeni jako "žalobce a žalovaný" (nehledě na to, že v řízení dle části páté občanského soudního řádu je osoba, která zahájí řízení, označena jako "žalobce"). Odvolací soud evidentně vůbec nevzal v potaz, že v případě řízení dle části páté občanského soudního řádu jde o řízení smíšené; jeho argumentace spíš naznačuje, že tento typ řízení nepovažuje za řízení sporné, přičemž zásadu úspěšnosti míní aplikovat pouze na řízení ryze sporná, resp. na řízení, kde zákon výslovně uvede, že účastníci řízení jsou "žalobce a žalovaný". Takový postup je však nutno považovat za rozporný s platnou právní úpravou, resp. je libovolný, když z odůvodnění nákladových výroků II a III odvolacího soudu není zřejmá (zákonná, racionální) podstata důvodů, pro které odvolací soud rozhodl odlišně od výsledku obou řízení.
Je třeba také dodat, že dle §250l občanského soudního řádu má soud povinnost v tam stanovených dvou případech rozhodnout znovu o náhradě nákladů řízení, které vznikly v řízení před správním orgánem, pokud bylo v tomto řízení o náhradě rozhodnuto. Z tohoto ustanovení je nutno tedy dovodit, že pokud je soud povinen rozhodnout dokonce o předchozích nákladech správního řízení, tím spíše musí logicky být povolán rozhodovat i o nákladech řízení před soudem.
Jelikož odvolací soud v případě rozhodování o náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího řízení postupoval libovolně a v rozporu s platnou právní úpravou, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, postupoval Ústavní soud dle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a výroky II a III napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. 30 Co 2/2009-100 zrušil.