ECLI:CZ:US:2006:3.US.334.06
sp. zn. III. ÚS 334/06
Usnesení
III. ÚS 334/06
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1174/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2005, sp. zn. 19 Co 823/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak bylo podána co do formálních podmínek podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2006 (33 Odo 1174/2005-123) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2005 (19 Co 823/2005-108) a tvrdila, že jimi byl porušen čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2006 (33 Odo 1174/2005-123) bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky (žalobkyně v řízení před obecnými soudy) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2005 (19 Co 823/2005-108), jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2004 (7 C 104/2004-63) tak, že žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala po žalovaných (B. M. a K. M.) zaplacení částky 256 000,- Kč s přísl., se zamítá. Soud I. stupně původně žalobě stěžovatelky vyhověl. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní. S odkazem na §101 a §563 obč. zák. dovodil, že byla-li půjčka poskytnuta dne 24. ledna 1995, potom následujícího dne začala běžet tříletá promlčecí lhůta, která uplynula 24. ledna 1998. Vzhledem k tomu, že k podání žaloby stěžovatelkou došlo až 14. dubna 2004, stalo se tak po uplynutí běhu promlčecí doby a v důsledku vznesené námitky promlčení nešlo žalobě vyhovět. Dovolací soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že nesouhlasí s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu. Domnívá se, že není možné, aby se promlčela pohledávka před její splatností. Na svou podporu odkazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. května 1988 (2 Cdon 250/97) a Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 600/99. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Podle povahy tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího a dovolacího soudu. Svou povahou jsou však tyto námitky polemikou s věcnou správností napadených rozhodnutí, což Ústavnímu soudu - jak již bylo vpředu uvedeno - za daných okolností přezkoumávat nepřísluší.
Stěžovatelka přehlíží skutečnost, že sjednocování judikatury ve věci obecného práva náleží Nejvyššímu soudu ČR, jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, mj. tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy [§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
V dané věci Nejvyšší soud ČR své zákonné povinnosti dostál. Vzhledem k tomu, že jeho rozhodnutí je, stejně jako další napadené rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2005 - 19 Co 823/2005-108), v souladu se zákonem odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze těmto obecným soudům pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Odkaz stěžovatelky v ústavní stížnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (2 Cdon 250/97) a Ústavního soudu (III. ÚS 600/99) nemohl nic na výroku rozhodnutí o této ústavní stížnosti změnit.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006