ECLI:CZ:US:2001:3.US.353.2000
sp. zn. III. ÚS 353/2000
Usnesení
III. ÚS 353/2000
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. H., bytem zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2000, sp. zn. 25 Co 762/99, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), splňující formální náležitosti stanovené zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2000 (25 Co 762/99-133), proti kterému podala současně s ústavní stížností dovolání. Ve své ústavní stížnosti však stěžovatelka neuvedla, které její ústavně zaručené právo bylo in concreto porušeno. S poukazem na nesprávnou argumentaci soudu II. stupně, která dle jejího názoru opomíjí odlišný charakter zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o velké privatizaci), a zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rehabilitační zákon), posléze navrhla, aby Ústavní soud označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a současně požádala o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu ze dne 13. července 1999 (9 C 87/96) byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (T., a. s.) domáhala na stěžovatelce zaplacení částky
874.144,- Kč. Žalobkyně provedla, totiž pro státní podnik K. - závod 08 H., práce v hodnotě odpovídající jejímu žalobnímu nároku, avšak tento státní podnik vyfakturované práce neuhradil. Podle názoru obecného soudu I. stupně na stěžovatelku, která nabyla vlastnické právo k části uvedeného státního podniku (§15 odst. 1 zákona o velké privatizaci), tento nárok nepřešel, a proto obecný soud žalobu zamítl, když nemovitý majetek státního podniku byl stěžovatelce vydán (§2 odst. 3 rehabilitačního zákona a §47 odst. 3 zákona
o velké privatizaci) k uspokojení jejího restitučního nároku, a jako takový nemohl být zatížen jinými závazky (§10 rehabilitačního zákona), než těmi, které tímto zákon vymezuje nebo které by byly stěžovatelkou smluvně převzaty.
Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovatelku zavázal zaplatit žalobkyni částku
874.144,- Kč a uhradit jí náklady řízení před oběma soudy. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu I. stupně stran aplikace §15 zákona o velké privatizaci, neboť podle jeho názoru o souvislost závazku s privatizovaným majetkem jde i tehdy, kdy závazek souvisí s tímto majetkem nejen věcně, ale i ekonomicky a účetně. Znaleckým posudkem bylo podle názoru soudu II. stupně prokázáno, že závazek vůči žalobkyni byl zařazen v příslušné rozvaze stěžovatelkou privatizovaného majetku a o jeho hodnotu byla cena majetku snížena.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, svým rozsudkem ze dne 8. srpna 2001
(29 Cdo 2301/2000) dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že přezkoumal opodstatněnost vysloveného právního závěru odvolacím soudem, totiž že závazek zaplatit žalobkyni částku 874.144,- Kč přešel na stěžovatelku podle zákona
o velké privatizaci. Protože jiné právní otázky dovolacímu soudu předloženy nebyly, jimi se nezabýval a ani zabývat se nemohl. V této souvislosti dovolací soud dodal, že na závěr, zda stěžovatelka předmětné závazky převzala, navazuje právní otázka výkladu příslušných ustanovení rehabilitačního zákona a zákona o velké privatizaci v jejich vzájemném poměru. Vzájemný vztah těchto zákonných předpisů je řešen tak, že podle ustanovení §3 odst. 2 věty druhé rehabilitačního zákona v případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů
o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž by byla poskytnuta příslušná náhrada (a to je právě daný případ), vzniká oprávněným osobám nárok podle tohoto zákona, který lze uplatnit podle zákona zvláštního, tj. zákona o velké privatizaci. Podle §47 odst. 1 tohoto zákona v případě, že k odnětí vlastnického práva nebo jeho části došlo způsobem uvedeným v §2 odst. 3 rehabilitačního zákona, vzniká oprávněným osobám nárok, jehož způsob vypořádání stanoví privatizační projekt, a podle ustanovení téhož odstavce věty první se na stanovení rozsahu, způsobu uplatnění a vypořádání nároků použijí přiměřeně ustanovení rehabilitačního zákona. Ve zbytku dovolací soud pak odkázal na svůj rozsudek ze dne
4. dubna 2000 (29 Cdo 1886/99), v němž formuloval shodně závěry, a ty jsou stěžovatelce známy, jelikož jí byl tento rozsudek jako účastnici řízení doručen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odůvodnění ústavní stížnosti, ostatně obsahově shodné s odůvodněním jejího dovolání, je zaměřeno výlučně na otázky spojené s posouzením (aplikací) zákona č.
87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) a zákona č. 92/1991 Sb. (o velké privatizaci), tedy na otázky obecného práva. Zde však stěžovatelka přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přezkum věcné správnosti nebo legality rozhodnutí obecných soudů do pravomoci Ústavního soudu spadá jen výjimečně a za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další). Takové podmínky, které stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti ani netvrdila, však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou.
Za tohoto stavu, kdy ve věci v řízení o dovolání Nejvyšší soud ČR podrobně vyložil důvody, pro které dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu zamítl, byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro důvody takto vyložené nebyl návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, uplatněný ostatně již v řízení o dovolání, shledán jako důvodný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. listopadu 2001