ECLI:CZ:US:2005:3.US.355.04
sp. zn. III. ÚS 355/04
Usnesení
III.ÚS 355/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 355/04
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. H. a 2. O. H., obou zastoupených JUDr. M. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2004, sp. zn. 2 Afs 10/2003, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 31 Ca 82/2002, 31 Ca 83/2002, 31 Ca 84/2002, 31 Ca 85/2002, 31 Ca 86/2002, 31 Ca 87/2002, 31 Ca 88/2002, 31 Ca 89/2002, 31 Ca 90/2002, 31 Ca 91/2002, spolu s návrhem na zrušení ust. §109 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadli stěžovatelé ve své daňové věci pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2004 (2 Afs 10/2003-101) a 2. výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2003 (31 Ca 82/2002, 31 Ca 83/2002, 31 Ca 84/2002, 31 Ca 85/2002, 31 Ca 86/2002, 31 Ca 87/2002, 31 Ca 88/2002, 31 Ca 89/2002, 31 Ca 90/2002, 31 Ca 91/2002) a tvrdili, že obecné soudy jimi porušily jejich právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a rovněž tak byla stěžovatelům vyměřena daň ve výši, která není stanovena zákonem, což je v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů. S ústavní stížností spojili návrh na zrušení ust. §109 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.).
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že správce daně provedl v daňovém řízení předběžnou selekci důkazů podle vlastních kritérií a nedbal toho, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, což je v rozporu s §31 odst. 2, §2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), a nálezem Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 173/01, III. ÚS 617/2000 a IV. ÚS 121/01. Správce daně v rámci daňové kontroly předvolal svědka J. K. ze společnosti Support Systém, která byla dodavatelem účetního systému, který stěžovatelé používali pro vedení skladové evidence. Správce daně stěžovatele o jeho výslechu nevyrozuměl, byť byl účetní systém a způsob vedení skladové evidence hlavním důvodem pro stanovení daně pomocí pomůcek a lze mít za to, že výpověď tohoto svědka měla pro doměření daně zásadní význam. Došlo proto k porušení §7 odst. 1 ZSDP a tento postup byl v rozporu s nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 159/99 a II. ÚS 173/01. Stěžovatelé dále poukazují na rozdílný postup (názor) soudu (viz výrok I. a II. rozsudku krajského soudu) stran rozhodnutí finančního ředitelství, která vycházela ze stejného skutkového základu. V této souvislosti poukázali stěžovatelé na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 279/99. Dále stěžovatelé zpochybnili postup Nejvyššího správního soudu, který rozhodl bez nařízení jednání.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší správní soud, který poukázal na to, že s argumentací stěžovatelů v ústavní stížnosti se vypořádal ve svém (napadeném) rozsudku. Podotýká, že obsahově ústavní stížnost směřuje proti postupu správce daně. Účastník ve svém vyjádření - stručně shrnuto - uvedl, že přezkoumal podmínky pro stanovení daně pomocí pomůcek a zdůraznil, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, v dané věci, proto nebylo nutné nařizovat ústní jednání a návrh na zrušení ust. §109 odst. 1 s. ř. s. je nedůvodný. Účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů posoudil jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 82/2002, 31 Ca 83/2002, 31 Ca 84/2002, 31 Ca 85/2002, 31 Ca 86/2002, 31 Ca 87/2002, 31 Ca 88/2002, 31 Ca 89/2002, 31 Ca 90/2002, 31 Ca 91/2002 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 10/2003 a po jejich prostudování s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2004 (2 Afs 10/2003-101) byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2003 (31 Ca 82/2002, 31 Ca 83/2002, 31 Ca 84/2002, 31 Ca 85/2002, 31 Ca 86/2002, 31 Ca 87/2002, 31 Ca 88/2002, 31 Ca 89/2002, 31 Ca 90/2002, 31 Ca 91/2002), kterým tento krajský soud zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2002 (FŘ/6719/110/2001-Va a FŘ/6720/110/2001-Va) a rozhodnutí ze dne 30. dubna 2002 (FŘ/6724/110/2001-Va a FŘ/6725/110/2001-Va) a současně zamítl žalobu proti rozhodnutím žalovaného ze dne 26. dubna 2002 (FŘ/6721/110/2001-Va, FŘ/6722/110/2001-Va a FŘ/6723/110/2001-Va) a ze dne 30. dubna 2002 (FŘ/6726/110/2001-Va, FŘ/6727/110/2001-Va a FŘ/6728/110/2001-Va). Těmito rozhodnutími zamítlo finanční ředitelství odvolání stěžovatelů proti dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1993 až 1997. Ze spisů obecných soudů vyplývá následující skutkový stav věci. Na základě zahájené daňové kontroly dne 20. 7. 1998 nepředložili stěžovatelé veškeré doklady ani evidenci, týkající se prověřovaného základu daně a daně za rok 1993, a proto byli opakovaně vyzváni k vysvětlení nesrovnalostí a nejasností a prokázání pravdivosti údajů vykázaných v účetních dokladech (§16 odst. 2 ZSDP). První výzva byla obsažena v protokolu o ústním jednání ze dne 20. 7. 1998, kdy správce daně požádal o skladovou evidenci nebo jinou evidenci prokazující stav a pohyb zásob r. 1993. K tomu stěžovatelé uvedli, že skladové karty jsou vedeny na počítači a program neumožňuje jejich tisk. V ust. §33 odst. 6 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, je však stanovena povinnost, že pokud jsou účetní záznamy vedeny za pomoci výpočetní techniky, musí účetní jednotka zabezpečit jejich převod do formy, ve které je jejich obsah pro fyzickou osobu čitelný. Správce daně proto vyzval stěžovatele výzvou čj. 127678/98/228931/8242 k předložení skladové evidence v písemné podobě. Ze strany stěžovatelů bylo opakovaně sděleno, že z technického hlediska to možné není, navrhli vytisknout namátkou vybrané skladové karty. Přestože stěžovatelé povinnosti podle uvedeného ustanovení zákona o účetnictví nedostáli, správce daně vyhověl tomuto návrhu na ověření úplnosti, průkaznosti a správnosti vedení skladové evidence na malém vzorku tištěných skladových karet. Na předložených sladových kartách však přesto byly shledány závažné nedostatky, jak bylo popsáno ve zprávě o daňové kontrole. Na základě těchto skutečností dospěl správce daně k názoru, že stěžovatelé neodstranili pochybnosti stran všech skutečností, k nimž byli správcem daně vyzváni (skladová evidence a inventarizace), a proto přistoupil správce daně k stanovení daňové povinnosti za pomoci pomůcek. Stěžovatelka O. H. byla v příslušném zdaňovacím období spolupracující osobou stěžovatele J. H.
K námitkám stěžovatelů v ústavní stížnosti se sluší uvést, že Ústavnímu soudu přísluší přezkoumat, zda bylo v dané věci postupováno v souladu s ústavními procesními kautelami (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). V dané věci byla daňová povinnost stanovena za pomoci pomůcek. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je tento způsob stanovení daňové povinnosti ústavně konformní (srov. např. nález ve věci Pl. ÚS 38/95, publikován in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., nález č. 33, Praha 1996). Ústavnímu soudu přísluší přezkoumat pouze to, zda podmínky pro stanovení daňové povinnosti za pomoci pomůcek byly splněny a dále, zda byly i při tomto postupu vzaty v úvahu výhody vyplývající ze zákona ve prospěch daňového subjektu.
Ústavní soud v uvedeném směru pochybení neshledal. V dané věci je nepochybné, že podmínky pro stanovení daňové povinnosti za pomoci pomůcek (§31 odst. 5 ZSDP) byly splněny. Ze spisů obecných soudů vyplývá, že stěžovatelé neprokázali správnost a věrohodnost skladové evidence a že - jak již bylo zmíněno - nebyla provedena fyzická inventarizace zásob, neboť nepředložili tištěnou počítačově vedenou skladovou evidenci, a že i malý vzorek předložených tištěných skladových karet obsahoval závažné nedostatky. Takto vedená evidence nemohla proto sloužit jako podklad pro zjištění skutečného množství nakoupeného a prodaného zboží, s čímž souvisí rovněž absence dokladů o provedení fyzické inventury stavu zásob za jednotlivá zdaňovací období. Za situace, kdy stěžovatelé nepředložili ke kontrole daně vyžádané účetní doklady, je zřejmé, že správce daně nemohl stanovit daň dokazováním, ale mohl ji určit jen za pomoci pomůcek, které má k dispozici, příp. které si opatří (§31 odst. 5 ZSDP). Rovněž je zřejmé, že správce daně přihlédl i k výhodám svědčícím ve prospěch stěžovatelů, což je v souladu s §46 odst. 3 ZSDP a s konstantní judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 273/02 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28., nález č. 131, Praha 2003, a další). Vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci, zvlášť pak s přihlédnutím k ust. §33 odst. 6 zákona o účetnictví, je pak z rozhodujících důvodů nerozhodné, že nebyly provedeny stěžovateli navržené důkazy (výslechy svědků) a že nebyli uvědoměni o předvolání svědka J. K. ze společnosti Support Systém v rámci daňové kontroly.
Obdobně nedůvodné je nijak blíže nezdůvodněné tvrzení stěžovatelů stran změny právního názoru krajského soudu, nehledě k tomu, že sami stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud zohlednil rozsudek Nejvyššího správního soudu. K tomu lze uvést, že sjednocování (korekce) právních názorů krajských soudů ve věcech správního soudnictví je jednou ze stěžejních funkcí Nejvyššího správního soudu a Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší do ní zasahovat.
Odkazy stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu jsou nepřípadné, neboť tato rozhodnutí byla přijata na základě jiných skutkových okolností. Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelů stran porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť není pochybností o tom, že daň z příjmů je upravena zákonem (zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) a jeho aplikací ve shodě se zákonem byla stanovena její výše.
Návrh stěžovatelů na zrušení ust. §109 odst. 1 s. ř. s. shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný. Je běžnou praxí vrcholných soudních instancí (Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu), Ústavního soudu, ale i Evropského soudu pro lidská práva, že v případě, kdy skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí již byl dostatečně zjištěn nižšími instancemi a dokazování se neprovádí, je rozhodováno mimo ústní jednání (bez nařízení jednání). Proto je nedůvodná námitka stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh na zrušení §109
odst. 1 s. ř. s. Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005