ECLI:CZ:US:2006:3.US.394.06
sp. zn. III. ÚS 394/06
Usnesení
III. ÚS 394/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 29 Odo 409/2005-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 7 Cmo 475/2004-287 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000 č. j. F 17287/2000, F 24387/2000/ B 2165-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. B 2165 Ústavní soud zjistil, že usnesením tamního soudu (tehdy Krajského obchodního soudu v Praze) ze dne 28. dubna 2000 č. j. F 17287/2000, F 24387/2000/ B 2165-199, bylo rozhodnuto o zápisu výmazu 2. spořitelního privatizačního investičního fondu, a.s., do obchodního rejstříku z důvodu přeměny na otevřený podílový fond. Vrchní soud v Praze následně, poté, co došlo na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003 č. j. 29 Odo 874/2002-282 ke zrušení jeho předchozího rozhodnutí (usnesení ze dne 27. února 2002 č. j. 7 Cmo 865/2000-45) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, pojal pro tam uvedené rozhodovací důvody stěžovatele jako účastníka rejstříkového řízení (akcionáře akciové společnosti) a k jeho odvolání rozhodl usnesením ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 7 Cmo 475/2004-287 tak, že citované usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání bylo posléze usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 29 Odo 409/2005-314 po vypořádání se s jeho námitkami, z důvodů neshledání zásadního právního významu ve vztahu k otázkám, na nichž rozhodnutí spočívá, odmítnuto.
V záhlaví uvedená usnesení obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož jimi mělo dojít i k porušení čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. To předně z důvodu, že v rejstříkovém řízení o přeměně investiční společnosti na otevřený podílový fond mu nebylo, ač k tomu byly splněny podmínky, přiznáno účastenství v řízení, a dále proto, že jednak bylo nesprávně postupováno (údajně "retroaktivně") dle zrušeného ustanovení §35j odst. 10 zák. č. 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které navíc stěžovatel především považuje za protiústavní, stejně jako potom i ustanovení §136 odst. 13 (ve spojení s §6 odst. 2) zák. č. 189/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť dle jeho názoru je jako podílník otevřeného podílového fondu v důsledku přeměny investiční společnosti subjektem, na něhož výmazem této z obchodního rejstříku přešel její majetek a nevypořádané závazky, a to bez jakéhokoliv omezení rozsahu jeho odpovědnosti za nevypořádané závazky původní investiční společnosti. Z těchto důvodů, v naraci návrhu blíže rozvedených, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu se podává, že tyto soudy se dostatečným způsobem s námitkami stěžovatele, před nimi uplatněnými a opakovanými v ústavní stížnosti, řádně vypořádaly, a to v návaznosti na uchopení předmětu posuzování v kontextu vývoje právní úpravy. Ostatně zčásti obdobné výhrady uplatnil stěžovatel opětovně ve skutkově i právně shodných či podobných případech i před Ústavním soudem, pročež rovněž na tato rozhodnutí, jež byla stěžovateli adresována a doručena, a ve kterých se některými dílčími otázkami stěžovatelem i v této ústavní stížnosti předestřenými zabýval, postačí rovněž odkázat. K výhradě, že nebyl účastníkem rejstříkového řízení v dané věci, nutno potom konkrétně poukázat na skutečnost, že toto pochybení bylo odstraněno citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003 č. j. 29 Odo 874/2002-282.
Pokud dále stěžovatel vytýkal neústavnost relevantního jednoduchého práva, nenavrhoval v souladu s dispoziční zásadou jeho zrušení (§74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nadto ve vztahu ke konsekvencím v daném ohledu stěžovatelem vyvozovaným o přechodu závazků se Ústavní soud vyjádřil již kupř. v (jemu adresovaném) usnesení sp. zn. I. ÚS 484/04 ze dne 16. června 2005, v němž uvedl, že "připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003 č. j. 29 Odo 305/2002-141, ve kterém se řešila otázka nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku přeměny na otevřený podílový fond. Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení zřetelně uvedl, že ,na podílníky otevřeného podílového fondu nepřecházejí závazky zaniklého investičního fondu, jehož akcionáři byli, ale přechází na ně pouze majetek uvedeného podílového fondu'. Tento závěr je podle mínění Ústavního soudu i z hlediska ústavnosti plně přijatelný (poznámka: srov. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 215/03)." Obdobně lze poukázat i na usnesení ze dne 22. července 2004 sp. zn. I. ÚS 438/02.
Nedošlo tak napadenými rozhodnutími dle přesvědčení Ústavního soudu k zásahu do shora označených základních práv stěžovatele, jak se tento domnívá. Proto byl jím podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006