ECLI:CZ:US:2003:3.US.405.02
sp. zn. III. ÚS 405/02
Usnesení
III. ÚS 405/02
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. P. R., zastoupeného JUDr. M. B., Ph.D., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 2003, sp. zn. 11 Tdo 768/2002, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2002, sp. zn. 8 To 537/2001, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2001, sp. zn. 10 T 33/2000, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 2003 (11 Tdo 768/2002), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2002 (8 To 537/2001) a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2001 (10 T 33/2000-338)] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 14
odst. 1 a 3 písm. d) a e), čl. 17 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 4, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d), čl. 13, čl. 17 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2001 (10 T 33/2000-338) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem přijímání úplatku [§160 odst. 1, 2, 4
písm. b) tr. zák.] a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele [§158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.] a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let s výkonem ve věznici s ostrahou.
Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého zrušil Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 15. března 2002 (8 To 537/2001) rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem přijímání úplatku [§160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák.] a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele [§158 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a uložil mu za to úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Rozsudek Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, napadl stěžovatel dovoláním, v jehož rámci uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 25. února 2003 (11 Tdo 768/2002) dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s poukazem na to, že uplatněný dovolací důvod je dán jen tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Nelze tedy jeho prostřednictvím napadat správnost skutkových zjištění samotných, o což stěžovatel dovoláním usiloval.
Podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně se věc měla skutkově tak, že stěžovatel, jako pracovník Celního úřadu Brno I, činný mimo jiné na úseku vedení deliktních a přestupkových řízení s pravomocí ukládat sankce za porušení celních předpisů, požadoval na přelomu října a listopadu 1999 v Brně v rámci tzv. deliktního řízení na jednateli firmy H., spol. s r. o., Z. H., částku 400.000,- Kč za to, že zajistí vyřízení zpětného vývozu zboží původně označeného jako ethylacetátová ředidla z Maďarska za současného snížení pokuty za celní delikt.
Podle obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stěžovatel brojil proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Dále pak jeho výtky směřovaly proti nesprávnému procesnímu postupu ve vztahu k použitelnosti některých důkazů a proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení stěžovatele se nadto dotýkala nepřesného označení zaměstnavatele stěžovatele, nesprávného označení společnosti, v níž svědek H. zastával funkci jednatele - H. PLUS, spol. s r. o., místo H., spol. s r. o., požadavku na jiné hodnocení výpovědi svědka H. a na provedení dalších důkazů. Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud usnesením zamítl jeho návrh na provedení důkazů, aniž by uvedl, proč tomuto návrhu nevyhověl. Stěžovatel rovněž argumentoval tím, že jeho trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, neboť ve sdělení obvinění (ze dne
9. a 23. listopadu 1999) absentuje subjektivní stránka trestného činu, dále zpochybnil, zda-li v jeho případě došlo k zachování totožnosti skutku. Rovněž tak zpochybnil, zda jednal v postavení veřejného činitele. Konečně poukazoval na to, že výše úplatku byla stanovena Policií ČR, čímž tato ovlivnila míru společenské nebezpečnosti jeho jednání a jde proto z její strany o nezákonnou provokaci. V odůvodnění ústavní stížnosti bylo poukázáno (spíše v obecné rovině) na mnohá rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovatel z těchto důvodů navrhl zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, a navrhl odložení vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
Účastník řízení, Krajský soud v Brně, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona), tak, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Stěžovatel v ní uplatňuje námitky, se kterými se Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 15. března 2002
(8 To 537/2001) vypořádal. Účastník se plně odvolává na odůvodnění označeného rozhodnutí na str. 4, kde je rozvedeno, proč odvolací soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že sdělení obvinění ze dne 9. a 23. listopadu 1999 nesplňuje náležitosti uvedené v ust. §160 tr. ř. Odvolací soud se na tomto místě zabýval i otázkou zachování totožnosti skutku a hodnocení provedených důkazů. Na str. 5 jsou uvedeny argumenty, proč se stěžovatel jednání dopustil v postavení veřejného činitele. Námitku stěžovatele, že došlo k protiústavní selekci důkazů, považuje za neopodstatněnou. Přes závažnost jednání stěžovatele lze projednávanou věc charakterizovat jako skutkově jednoduchou. V tomto ohledu byl provedený rozsah dokazování dostatečný pro rozhodnutí o vině a trestu. Účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka řízení svým výslovným prohlášením vzdalo (§28 odst. 2 zákona).
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 33/2000 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 33/2000 se podává, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Skutkový stav věci byl zjištěn výpovědí svědků Z. H., který byl požádán o poskytnutí úplatku, M. V., ředitelky Celního úřadu Brno I, J. Č., vedoucího právního útvaru Celního úřadu Brno I, Bc. Z. K., policisty, který vypovídal k okolnostem zajištění finančních prostředků použitých při předání úplatku, které byly zajištěny u stěžovatele. Dále byl proveden výslech stěžovatele. V přípravném řízení byli vyslechnuti svědci JUDr. L. N., JUDr. P. M. a JUDr. P.M. Mimo svědecké výpovědi bylo dokazování provedeno listinnými důkazy týkajícími se akce Policie ČR, při které došlo k zadržení stěžovatele, včetně úředního záznamu Policie ČR ze dne 9. listopadu 1999
o předání částky 400.000,- Kč svědkovi H., jehož součástí byl seznam bankovek, a doslovným přepisem záznamu rozhovoru mezi svědkem H. a stěžovatelem v autě před restaurací M. Dalšími významnými důkazy byly příslušné spisy Celního úřadu
Brno I a II Odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že svůj závěr opřel o důkazy provedené před sdělením obvinění dne 9. listopadu 1999 v 23.38 hod. Šlo o záznam odposlechu schůzky mezi stěžovatelem a svědkem H., která proběhla od 19.58 hod. do 20.40 hod. dne
9. listopadu 1999. Rovněž napravil další pochybení soudu I. stupně tím, že z popisu skutku vypustil část, že stěžovatel částku 400.000,- Kč převzal. Stěžovateli je tedy za vinu kladeno toliko jeho jednání do převzetí předmětné částky. Tímto postupem tedy odvolací soud napravil veškerá pochybení soudu I. stupně. Odvolací soud změnil i právní kvalifikaci jednání stěžovatele, když skutkový stav zjištěný soudem I. stupně takový postup umožňoval a nebylo třeba jej dalším dokazováním doplňovat či měnit. Tvrzení stěžovatele o tom, že důkazy provedenými soudem I. stupně nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty ust. §160
odst. 2 tr. zák., jsou proto neopodstatněná. Rovněž tak z uvedeného vyplývá, že nebyla porušena zásada dvojinstančnosti řízení před obecnými soudy.
Nezbývá rovněž než konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že označené obecné soudy se s tvrzeními stěžovatele v ústavní stížnosti, která byla v podstatě shodně uplatněna v odvolání a dovolání, řádně vypořádaly. Zvláště pak Krajský soud v Brně, na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, jak o něm již byla zmínka, vyvodil v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) mu proto nelze nic vytknout. Ve věci posuzované ústavní stížnosti rovněž nebylo zjištěno, že by právní závěry Krajského soudu v Brně byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, nýbrž tyto závěry naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Vzhledem k již uvedené úpravě popisu skutku ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že předmětných trestných činů, jejichž spáchání je mu kladeno za vinu, se dopustil na základě policejní provokace. Podle výroku rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel spáchal trestné činy tím, že žádal úplatek, čímž odvolací soud napravil pochybení soudu I. stupně, který spatřoval trestný čin i v jednání spočívajícím v převzetí úplatku, když peněžní prostředky na něj poskytla Policie ČR, v kteréžto části jednání by bylo možno spatřovat policejní provokaci. V důsledku okolnosti, že stěžovateli je kladeno za vinu toliko jednání spočívající v žádosti o úplatek, nelze akceptovat jeho tvrzení
o policejní provokaci, při níž policie sama vytváří podmínky pro uskutečnění a dokonání trestného činu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 597/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18., č. 97, Praha 2001, a usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 537/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno) se za policejní provokaci považuje situace, kdy jednání státu (Policie ČR) se stává součástí skutkového děje. Jinými slovy řečeno, je nepřípustný takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Ve věci posuzované ústavní stížnosti však o takovou situaci nešlo, neboť stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ještě před jakoukoliv ingerencí orgánů Policie ČR do skutkového děje.
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatele, že byl rozsudkem odvolacího soudu odsouzen za skutek, pro který mu nebylo sděleno obvinění. V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby, tzn. že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze, v zájmu zabezpečení práva na obhajobu obviněného, nesmí překročit (§220 odst. 1 tr. ř.). Obžaloba pak může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§176
odst. 2 tr. ř.). Pojem totožnosti skutku však trestní řád ani trestní zákon blíže nedefinují. Totožnost skutku je proto nutné zkoumat podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi jednotlivými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění či zahájením trestního stíhání). Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu věci, k nimž došlo při soudním projednávání věci (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci II. ÚS 143/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 27., č. 21, Praha 2003). Z uvedeného lze dovodit, že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede. Odvolací soud, jak již bylo řečeno, z popisu skutku uvedeného ve sdělení obvinění a v obžalobě část jednání vypustil, což se v žádném případě nedotýká totožnosti skutku, která je zachována, jestliže alespoň zčásti a v podstatných rysech je zachována totožnost jednání a následku. Totožnost skutku by byla porušena za opačné situace, tj. pokud by byl skutek rozšířen
o jednání, které by bylo jiným skutkem, pro který nebylo obviněnému sděleno obvinění, resp. podle právní úpravy de lege lata zahájeno trestní stíhání.
V souvislosti s vlastním hodnocením důkazů (především polemikou stěžovatele s výpovědí a hodnověrností svědka H.) a tvrzením stěžovatele stran protiústavní selekce důkazů lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval; ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly.
Obdobně je nedůvodné tvrzení stěžovatele stran tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel navrhl provedení dalších důkazů (výslech svědků I.N., policisty V., Š.). Soud I. stupně k nim ve svém rozsudku (č. l. 345 spisu obecného soudu) uvedl, že za existence všech provedených důkazů neměl nejmenší pochybnosti o vině stěžovatele a že za této situace by provádění dalších důkazů bylo zcela nad rámec trestního řízení. Další důkazy proto provedeny nebyly. Odvolací soud se ke skutkovému stavu věci vyjádřil v napadeném rozhodnutí tak, že skutkovým zjištěním soudu I. stupně nelze vytýkat nejasnost nebo neúplnost. Za tohoto stavu věci nelze ani pod aspektem ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nic namítat proti názoru odvolacího soudu, že dokazování provedené soudem I. stupně bylo provedeno v potřebném rozsahu. Krajskému soudu v Brně je sice možné vytknout obecnost úvah v odůvodnění jeho rozhodnutí, když in concreto neuvedl, proč stěžovatelův návrh na provedení v ústavní stížnosti označených důkazů neakceptoval, přesto však je patrno, že se jím obecný soud ve svých obecných úvahách, jež jsou obsaženy v odůvodnění jeho rozhodnutí, zabýval.
Stran důkazních návrhů stěžovatele se v uvedených souvislostech dále sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), jestliže rozsah dokazování z jiných zdrojů je pro rozhodnutí postačující, jak se v dané věci stalo.
Nelze proto než uzavřít, že z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou právní pomoc obhájcem a bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož ostatně náležitě využil. Nedošlo proto ani k tvrzenému porušení dalších ústavně zaručených práv. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud, posuzujíc danou věc z hlediska ústavněprávního (čl. 83 Ústavy ČR), neshledal ze s H. rozvedených důvodů porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele a s ohledem na svou konstantní judikaturu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona]. Odmítavý výrok ústavní stížnosti zakládá současně nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2003