ECLI:CZ:US:2006:3.US.407.06.1
sp. zn. III. ÚS 407/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. K., zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem v Praze 8 - Kobylisy, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 21. 3. 2006, čj. 15 Co 91/2006-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 5. 2006 napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 21. 3. 2006, čj. 15 Co 91/2006-30, a s tvrzením, že uvedeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně pak právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se domáhala jeho zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 11. 2005, čj. 4 Nc 4108/2004-18, byla k návrhu oprávněného - IPB Leasing, a. s., zastavena exekuce nařízená proti oprávněnému M. C. k vydobytí pohledávky ve výši 277 857,36 Kč s úrokem z prodlení, odměny ve výši 226 Kč, útraty ve výši 1 000 Kč, nákladů předchozího řízení ve výši 46 970 Kč a nákladů exekuce, jejímž provedením byla pověřena stěžovatelka. Soud prvního stupně současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a povinnému uložil povinnost nahradit stěžovatelce na nákladech řízení 7 175,70 Kč. Soud vycházel z toho, že na straně povinného neexistuje praktický žádný postižitelný majetek a výsledky exekuce by nevedly ani k úhradě jejích nákladů. Jde-li o výrok o nákladech stěžovatelky, ten soud odůvodnil ustanovením §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, když neshledal podmínky pro uložení této povinnosti oprávněnému podle §89 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů exekuce, týkající se povinného a stěžovatelky, napadla stěžovatelka odvoláním, avšak odvolací soud rozsudkem, který je napaden touto ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel přitom z názoru, že ustanovení §89 exekučního řádu, podle kterého může soud v případě zastavení exekuce uložit oprávněnému, aby nahradil její náklady, nutno vykládat - s ohledem na ustanovení §51 odst. 1 exekučního řádu - podle ustanovení §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jež vychází z principu tzv. procesního zavinění. Vzhledem k tomu lze uvažovat o uložení předmětné povinnosti oprávněnému, pokud by nezachoval při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění potřebnou míru pečlivosti (kde proto přistoupil bezdůvodně k vymáhání povinnosti cestou exekuce, případně pokud by bezdůvodně v příslušném řízení pokračoval). O takový případ se však nejedná, jestliže k zastavení exekuce došlo z důvodu, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek, ledaže by již v době podání návrhu na nařízení exekuce měl oprávněný informace o nepříznivé majetkové situaci povinného. O takový případ se však v posuzované věci dle odvolacího soudu nejednalo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výklad obecného soudu je extrémní, vedoucí k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Poukazuje přitom na povinnost exekutora vykonávat svou činnost nezávisle, což je exekučním řádem garantováno mj. ekonomicky, jak plyne z §3 odst. 1 exekučního řádu. Exekutor je současně v zásadě povinen provést každou exekuci, kterou jej soud pověří. Pokud ale soud rozhodne v takovém případě, jak je shora popsán, že náklady exekuce má exekutorovi hradit povinný, fakticky mu tím odnímá právo na úplatu, garantované ustanovením §3 odst. 1 exekučního řádu. Protože toto kogentní ustanovení "stanovuje jinak", nelze §271 o. s. ř. použít.
Dále stěžovatelka tvrdí, že daný výklad vede k tomu, že se její majetek neoprávněně zmenší, čímž dojde k porušení jejího práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 Listiny, a své tvrzení odůvodňuje tím, že je povinna jako osoba vedoucí podvojné účetnictví a jako plátce daně z přidané hodnoty odvést státu z přisouzené částky, kterou údajně nikdy nezíská, daň z přidané hodnoty, dále je povinna tuto částku zahrnout do svých daňových příjmů a zaplatit z ní daň z příjmů, o daný ("fiktivní") příjem je povinna zvýšit svůj vyměřovací základ a odvést příspěvky na nemocenské pojištění, důchodové zabezpečení a státní politiku nezaměstnanosti. V důsledku daného postupu krajského soudu došlo prý k porušení čl. 11 odst. 3, čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny, jedná se i o případ nucené práce, což představuje porušení čl. 9 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka také tvrdí, že soudu vůbec nepřísluší rozhodovat, že náklady exekuce v konkrétní výši hradí povinný, neboť podle exekučního řádu o nákladech exekuce, které hradí povinný, rozhoduje výhradně exekutor v příkazu k náhradě nákladů exekuce, soud může v případě daném ustanovením §89 exekučního řádu rozhodnout, že náklady exekuce hradí oprávněný. V posuzované věci tak soudy překročily svou pravomoc, a tím porušily zásadu vyjádřenou v čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Konečně stěžovatelka upozorňuje, že za daného stavu je sama nucena nést náklady exekuce a že od oprávněného - na rozdíl od soudu - nemůže žádat žádný poplatek a případnou zálohu mu musí vrátit, neboť není oprávněna nic vyúčtovat.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila, že soudce Ústavního soudu Vladimír Kůrka je vyloučen podle §36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", z projednání její ústavní stížnosti. V podání ze dne 25. 5. 2006 pak stěžovatelka výslovně odmítla uvedeného soudce podle ustanovení §37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. O této námitce rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 6. 2006, čj. III. ÚS 407/06-15, tak, že Vladimír Kůrka vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci není.
Podáním ze dne 26. 9. 2006 stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby se výslovně zabýval i její argumentací týkající se její povinnosti odvést daně a obdobné dávky, protože jiný senát v obdobné věci ji při rozhodování o její ústavní stížnosti zcela pominul.
Podáním ze dne 5. 10. 2006 stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost o polemiku s názorem pléna Ústavního soudu vyjádřeným ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006, čj. Pl. ÚS-st. 23/06. Konkrétně pokládá za nesprávný odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele v. Belgie, neboť v uvedeném případě jmenovaný jako advokát v době, kdy podepsal souhlas s tím, že bude ustanovován pro určitý konkrétní soud v případech obviněných, kteří jsou nemajetní, z právního předpisu věděl, že část obhajob bude vykonávat bezplatně. Oproti tomu exekutoři, kteří byli jmenováni do funkcí v roce 2001, tuto informaci neměli. Kromě toho oprávnění, kteří se dožadují provedení exekuce, jsou osoby, které finanční prostředky mají, resp. nebylo nikdy prokázáno, že by někdo na zaplacení nákladů exekutora neměl. Dále má z tohoto rozhodnutí plynout, že uvedený advokát nebyl z povinné obhajoby povinen odvádět daně a podobné dávky. Nesprávný má být i závěr, že exekutor má zákonnou možnost čelit materiálním rizikům tím, že bude vyžadovat od oprávněného složení zálohy, protože záloha se musí po skončení služby vyúčtovat, a pokud není oprávněný nic povinen exekutorovi platit, musí mu být vrácena. V návaznosti na to stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby se řádně vypořádal s její argumentací, jež je obsažena v ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu.
Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud přitom vychází z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí (evidentně) způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Stejně tak lze nepochybně považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže Ústavní soud problematiku, jež je podstatou ústavní stížnosti, již ve svých rozhodnutích konstantním způsobem řešil, přičemž porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nepřisvědčil, případně pokud v dané věci již bylo přijato závazné stanovisko pléna podle §23 zákona o Ústavním soudu (jímž jsou ostatně jednotlivé senáty Ústavního soudu vázány).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti potvrzuje, že je jí znám obsah stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, čj. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž se Ústavní soud vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému".
Toto stanovisko by nebylo pro příslušný senát Ústavního soudu závazné v případě, že by u stěžovatelky šlo o věc co do své podstaty odlišnou, což stěžovatelka ostatně také ve své ústavní stížnosti uplatňuje. Jde-li však o jednotlivé body, které toto její tvrzení mají podpořit, je zcela zřejmé, že jejich podstatou je polemika s právní argumentací obecných soudů, jejíž správnost potvrdil Ústavní soud ve zmíněném stanovisku, jakož i s argumentací Ústavního soudu samotného, obsaženou (mj.) v citovaném stanovisku. Konkrétně pak stěžovatelka zpochybňuje závěr o přiměřené aplikaci §271 o. s. ř., poukazuje na údajnou nesprávnost odkazu na rozhodnutí Evropského soudu ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele v. Belgie, jakož i na argumentaci ohledně možnosti soudního exekutora požadovat po oprávněném složení zálohy. Pokud stěžovatelka nadto uplatňuje, že je plátcem daně z přidané hodnoty a že účtuje v systému podvojného účetnictví (a tedy že musí platit daně a odvody z "fiktivního" příjmu), rovněž z ústavní stížnosti je zřejmé, že to je v případě soudních exekutorů obvyklé, takže toto za specifikum, jež by dovolovalo věc stěžovatelky posoudit bez ohledu na obecné závěry pléna Ústavního soudu, považovat nelze. K tomu třeba doplnit, že danou otázkou se již zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 508/06, kde uvedl, že "pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se její daňové povinnosti a povinnosti k dalším odvodům státu, ani tuto nelze považovat za důvodnou. Stěžovatelka předjímá, že jí přiznaná pohledávka nebude zaplacena. Nicméně tento závěr v dané procesní fázi učinit nelze. Povinný nyní insolventní jím nemusí být později. Provedením exekuce dle exekučního řádu nelze nadto spolehlivě učinit závěr o naprosté insolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu."
Vzhledem k výše uvedenému a s odkazem (zejména) na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, čj. Pl. ÚS-st. 23/06, jakož na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze 21. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 601/06, a ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 508/06, jimiž byla obsahově stejná ústavní stížnost stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, Ústavní soud i nyní posuzovanou ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006