ECLI:CZ:US:2005:3.US.416.05
sp. zn. III. ÚS 416/05
Usnesení
III. ÚS 416/05
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti Ing. Václava Blechy, správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Vstiš - v likvidaci, se sídlem ve Vstiši, okr. Plzeň-jih, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem 326 00 Plzeň, Slovanská tř. 136, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 11 Co 835/2004 ze dne 24. 5. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a současně k porušení čl. 90 a 96 Ústavy ČR.
Napadeným rozhodnutím, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a příloh k ní připojených, byl ve výrocích o věci samé potvrzen rozsudek soudu I. stupně - Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 5 C 94/99 ze dne 10. 9. 2004, jímž bylo zčásti vyhověno žalobě stěžovatele, správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Vstiš, směřující proti J. a M. K. - nájemcům bytu v domě, jehož vlastníkem je úpadce, zařazeném do konkurzní podstaty, na zaplacení dlužného nájemného a to do výše 16.132,- Kč. Zčásti, ohledně zbývající částky 17.618,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení, byla žaloba zamítnuta. Soud I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že mezi žalovanými a úpadcem vznikl nájemní vztah (právo užívání bytu později transformované na nájem) na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu v předmětném domě ze dne 15. 9. 1987, ze zápisu o uvedené dohodě vyplývala výše úhrady za užívání bytu v částce 218,- Kč měsíčně, přičemž neexistoval žádný důkaz o změnách měsíční úhrady a žalovaní platili stanovené nájemné subjektu V - Farma, s. r. o. se sídlem ve Vstiši, v řízení před obecnými soudy vedlejšímu účastníku na straně žalovaných, který vůči nim vystupoval jako oprávněný držitel domu. Takto se žalovaní chovali od roku 1992 na základě oznámení vedlejšího účastníka, že se stal vlastníkem domu. Soud I. stupně, aniž považoval za potřebné provést stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, učinil závěr, že pokud stěžovatel požadoval nájemné přesahující částku 218,- Kč měsíčně, musel by tvrdit a prokázat, že byla splněna oznamovací povinnost pronajimatele vůči nájemcům a že o změně nájemného byl učiněn záznam, který byl podmíněn souhlasem uživatelů bytu. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti stěžovatel ani netvrdil ani neprokázal, bylo mu přiznáno nájemné za dobu od dubna 1997 do května 2003 v částce 218,- Kč měsíčně -celkem 16.132,-Kč, zatímco ve zbytku byla žaloba zamítnuta, a to i pokud jde o stěžovatelem uplatněný nárok na zaplacení poplatků z prodlení. Tento požadavek považoval soud za výkon práva v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 obč. zák., neboť žalovaní podle jeho názoru ve skutečnosti platili nájemné řádně a včas ve prospěch jiného subjektu odlišného od stěžovatele v dobré víře, že je to on, kdo je vlastníkem bytu, a tedy pronajímatelem, a za této situace nebylo možno podle přesvědčení soudu na žalovaných spravedlivě požadovat, aby právně relevantně reagovali na problematické vztahy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, které byly vyřešeny až rozhodnutím soudu. S uvedenými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "... se právní vztahy mezi účastníky tohoto řízení, včetně vedlejšího účastníka na straně žalovaných, vyznačovaly mimořádnou složitostí, jejíž důvod spočíval především ve vadných jednáních mezi žalobcem a vedlejším účastníkem a v jejich pochybeních, v nichž se žalovaní mohli jen velmi obtížně orientovat a nemohli je ani nijak ovlivnit." a odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu I. stupně proto jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento po rekapitulaci skutkového děje i průběhu řízení, obdobně jako ve svém odvolání, v podstatě, stručně řečeno, vytýká obecnému soudu, že nezjistil dostatečně skutkový stav. Nesouhlasí totiž se závěrem obecných soudů o tom, že k prokázání jeho skutkového tvrzení není provedení tohoto důkazu rozhodné. Poukazuje na to, že v případě žalovaných nemohlo být nájemné navyšováno, neboť stěžovatel neměl k dispozici evidenční list ani nájemní smlouvu. Oznamovací povinnost splnit nemohl, neboť v době prohlášení konkurzu na úpadce nevěděl, zda žalovaní užívají byt na základě nájemní smlouvy a tito na jeho výzvy v tomto směru učiněné nijak nereagovali, stejně jako nereagovali na jeho výzvy k placení nájemného a informaci o tom, že byt je ve vlastnictví úpadce. Je přesvědčen o tom, že obecné soudy pokud neprovedly důkaz znaleckým posudkem, nezjistily úplně skutkový stav. Další námitky stěžovatele směřují proti zamítavému rozhodnutí o poplatcích z prodlení, které bylo obecnými soudy odůvodněno poukazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti stěžovatel obsáhle zpochybňuje okolnosti, z nichž obecné soudy při aplikaci uvedeného ustanovení vycházely. Oponuje závěru soudů o řádném placení nájemného žalovanými. Mimo jiné zdůrazňuje, že žalovaní s ohledem na výzvy, které jim stěžovatel zasílal, museli mít přinejmenším pochybnosti o tom, kdo je oprávněn nájemné z bytu vybírat a v návaznosti na to upozorňuje na institut úřední úschovy. Dovozuje pak, že je nepřípustné, aby z neznalosti zákona žalovaných byli v konečném důsledku postihováni konkurzní věřitelé. Stěžovatel je také přesvědčen o tom, že pokud soud uložil povinnost zaplatit mu dlužné nájemné, musel také uložit povinnost zaplatit poplatky z prodlení, neboť nárok na ně vyplývá přímo ze zákona a soud nemá moderační právo, tj. nemůže je snížit či nepřiznat. Poukazuje také na soudní praxi včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která nepovažuje požadavek věřitele na zaplacení úroků z prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná. S tvrzením porušení práv shora označených navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se však, jak již shora naznačeno, odvolací soud vypořádal, na tyto reagoval způsobem, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledává. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 127/96 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 7 pod č. 3) konstatoval, že z čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 o. s. ř. vyplývá povinnost zajistit účastníkům rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, neznamená to však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. V posuzované věci již soud I. stupně a následně i odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem, když zdůraznil, že znaleckým posudkem o výši nájemného nelze nahradit nedostatek skutkového tvrzení o tom, že došlo podle dříve platných předpisů ke změně výše úhrady za užívání bytu podmíněného souhlasem uživatelů a o splnění oznamovací povinnosti. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, podrobně se zabývající skutečnostmi a důkazy, o které se soud při svém rozhodnutí opíral a to zejména v části týkající se zamítnutí návrhu na přiznání poplatku z prodlení. V té šlo o aplikaci korektivu "dobrých mravů", což nepochybně je především pole volné úvahy obecných soudů, jak již Ústavní soud dal najevo ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 249/97 (uveřejněném ve sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck, 1998 str. 383), na jehož odůvodnění, vyjadřující se i k interpretaci uvedeného pojmu, je možno i v tomto případě odkázat. Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí k uvedené otázce, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy tam uvedené neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005