ECLI:CZ:US:2002:3.US.454.02
sp. zn. III. ÚS 454/02
Usnesení
III. ÚS 454/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 13 Cmo 206/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001, sp. zn. 55 Cm 8/96, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §25a odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve věci o určení existence pohledávky a práva na oddělené uspokojení za úpadcem J., a. s., pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002 (13 Cmo 206/2001-40), jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001 (55 Cm 8/96-28) ve výroku III
o nákladech řízení a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kterým je zaručena rovnost účastníků řízení před soudem, a to rozhodováním o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatelka brojila proti ustanovení §25a odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV), které je k příslušným ustanovením občanského soudního řádu (§142 a násl.) ve vztahu zvláštního ustanovení k ustanovením obecným, kdy ve sporu o pravosti, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci konkursní podstaty právo na náhradu nákladů řízení, narozdíl od správce konkursní podstaty, jemuž se v případě úspěchu přiznává, s ohledem
na §142 o. s. ř., právo na náhradu nákladů řízení; podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. Stěžovatelka s odkazem na čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil, a současně aby bylo zrušeno ustanovení §25a odst. 1 ZKV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Ze samotné ústavní stížnosti ani z obsahu napadeného usnesení obecných soudů obou stupňů zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky shledán nebyl. Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které uvedla v rámci odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze, a své rozhodnutí také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Je třeba uvést, že s ohledem na ustanovení ZKV nelze námitky stěžovatelky rozváděné v ústavní stížnosti, které jsou pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, shledat z ústavněprávního hlediska jako porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, když účelem ZKV je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 ZKV). Jestliže obecné soudy ústavně konformním způsobem aplikovaly platné zákonné ustanovení (ZKV) a svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily (§157, §169 o. s. ř.), nelze takovýto postup obecných soudů považovat za porušující ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Jde o závěr, na nějž lze dále odkázat a jemuž, s ohledem na vpředu vyložené zásady, nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a bylo o ní rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení §25a odst. 1 ZKV. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. srpna 2002