ECLI:CZ:US:1999:3.US.468.98
sp. zn. III. ÚS 468/98
Usnesení
III. ÚS 468/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M.H., J.S., P.H., V.H., Z.Z., J.H., zastoupeného Mgr. J.B., J.H., P.H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 1998, sp. zn. 10 Co 684/98, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 11. března 1998, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. května 1998, sp. zn. 11 C 29/92, mimo ústní jednání dne 14. 1. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a v podstatě též za splnění dalších podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §31 odst. 1, 2, §34 a §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 11. března 1998 (ve věci označeného soudu sp. zn. 11 C 29/92) a spolu s ním též rozsudek
III. ÚS 468/98
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 1998 (10 Co 684/98) a tvrdili, aniž by však svá tvrzení blíže a podrobněji rozvedli, že označenými rozhodnutími porušily obecné soudy jako orgány veřejné moci jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho porušily též i jím uloženou ústavní povinnost plynoucí z čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že označené obecné soudy zamítly z důvodu zániku nároku jejich žalobu na určení, že na ně (ve stanovených podílech) přechází vlastnictví k (blíže popsaným a označeným) nemovitostem zapsaným v kat. úz. A., a to navzdory tomu, že jejich návrhy byly uplatněny řádně a včas. S odkazem na již zmíněná ustanovení Listiny základních práv a svobod a ústavního zákona č. 1/1993 Sb. proto navrhli, aby Ústavní soud vpředu označená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatelé zahájili řízení před obecnými soudy dne 21. prosince 1992 žalobou na vydání již zmíněných nemovitostí, toto své žalobní žádání za souhlasu obecného soudu I. stupně postupně měnili až posléze poslední změnou (ze dne 11. dubna 1996) usilovali o vydání určujícího výroku, jak o něm již byla zmínka.
Obecné soudy svá zamítavá rozhodnutí odůvodnily způsobem a v rozsahu stanoveném zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) a dovodily, že stěžovateli uplatněný návrh tak, jak byl formulován v konečném žalobním žádání (petitu), je - s ohledem na dobu, kdy byl vznesen - prekludován a tento právní závěr také podrobně zdůvodnily; z výrokové části rozsudku odvolacího soudu je posléze patrno, že návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo vyhověno, což odůvodnil odvolací soud tím, že posouzení včasnosti žaloby závisí na zjištění skutkového stavu a že nejde o rozhodnutí zásadního významu.
Těžiště námitek stěžovatelů v ústavní stížnosti, stejně jako tomu bylo v opravném řízení před obecnými soudy, spočívá v totožném tvrzení (právní konstrukci), že obecné soudy, jež "na podkladě původní žaloby" měly "rozhodnout o nároku žalobců podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř." a z tohoto tvrzení posléze stěžovatel odvozuje svůj závěr o nedostatku podmínek pro (obecnými soudy zjištěný) zánik jimi uplatněného nároku; tato konstrukce stěžovatelů a opačné rozhodnutí obecných soudů již ve své podstatě očividně postrádají
III. ÚS 468/98
jakýkoli ústavně právní aspekt, a proto měli-li stěžovatelé za to, že naříkaná rozhodnutí obecných soudů nejsou v souladu se zákonem, bylo na nich - jestliže v opravném řízení vznesli návrh na vyslovení přípustnosti dovolání - aby i přes nevyhovující výrok odvolacího soudu o přípustnost dovolání usilovali před dovolacím soudem (§239 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak neučinili, posuzováno z hlediska podmínek ústavní stížnosti, nevyčerpali ve své věci všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a přivodili tak - ve smyslu ustálené praxe Ústavního soudu - stav, v němž ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona), neboť výjimka plynoucí ze zákona [§75 odst. 2 písm. a téhož] pro povahu věci nepřechází v úvahu.
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], aniž by se jevila potřeba vyzývat stěžovatele sub. A až E a G a H ústavní stížnosti k odstranění procesní vady spočívající v absenci jinak obligatorního zastoupení (§30 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. ledna 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu