ECLI:CZ:US:2004:3.US.483.04
sp. zn. III. ÚS 483/04
Usnesení
III. ÚS 483/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti C. C. d., zastoupeného JUDr. Z. A. advokátem proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2003 sp. zn. 25 Cm 84/99 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2004 sp. zn. 4 Cmo 250/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2003 byl stěžovatel, v řízení zahájeném k jeho žalobě směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Třebíči na zaplacení částky 9.928.- Kč s přísl. z titulu smluvní pokuty, vyzván podle §43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění jeho žaloby ze dne 24. května 1999 vylíčením rozhodujících skutečností, které soud ve svém usnesení dále rozvedl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, přesvědčen o jeho přípustnosti, odvolání, v němž s důrazem na obsah svých podání odmítl názor soudu, že nesplnil svoji povinnost podle ust. §79 odst. 1 o. s. ř. vylíčit rozhodující skutečnosti související s uplatňovaným nárokem a označit důkazy, jichž se dovolává. Jeho odvolání bylo následně Vrchním soudem v Olomouci, který vycházel z názoru, že odvoláním napadené usnesení je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] podle §218 písm. c) o. s. ř., odmítnuto [poznámka - v odůvodnění usnesení vrchního soudu nesprávně uveden odkaz na ust. §202 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje v jeho věci pokazuje na to, že odvolací soud ve svém odmítavém usnesení odkázal na ust. §43 odst. 1 ve vztahu k ust. §218 písm. c) o. s. ř., aniž by se výslovně dovolával ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (podle něhož není odvolání přípustné proti usnesení, jímž byl účastník řízení vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil). Současně stěžovatel vyjadřuje názor, že toto ustanovení je možno aplikovat pouze v těch případech, kdy podání účastníka objektivně naplňuje podmínky neúplnosti, nesrozumitelnosti nebo neurčitosti. Soud nemůže odmítnout žalobci poskytnout soudní ochranu tím, že v rozporu s obsahem podání prohlásí toto za neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité v rozsahu zakládajícím důvodnost postupu soudu I. stupně podle §43 o. s. ř. Dovozuje tak, že pokud nebyly naplněny podmínky stanovené v §43 o. s. ř. pro vydání odvoláním napadeného usnesení soudu I. stupně, není ani aplikace ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. či §218 písm. c) o. s. ř. odvolacím soudem na místě. Stěžovatel proto tvrdí, že jak rozhodnutím soudu I. stupně, tak i rozhodnutím soudu odvolacího, bylo porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany a navrhuje proto jejich zrušení.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95).
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů i připojených příloh, posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění své žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím nemeritorní povahy, proti němuž není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Pokud se tedy v daném případě odvolací soud odmítl odvoláním stěžovatele věcně zabývat - lhostejno, že tak učinil s odkazem nikoliv na uvedené ustanovení, ale s odkazem na znění písm. a) tohoto ustanovení - nelze jeho rozhodnutí vytýkat protiústavnost. Jmenovaný soud také zcela správně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil - a to považuje Ústavní soud za významné i pro své rozhodnutí - že usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění či opravě žaloby ve smyslu ust. §43 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím, které zůstává v podstatě bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé a že teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta, by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda podání účastníka lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité a zda tedy postup soudu I. stupně podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. byl či nebyl na místě. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu nemohlo dojít a nemohlo se tak stát z důvodů již uvedených, zejména pak s ohledem na nezpůsobilost přivodit nezvratitelnou újmu na právech - ani rozhodnutím soudu I. stupně.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004