ECLI:CZ:US:2013:3.US.4876.12.2
sp. zn. III. ÚS 4876/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti FFF Service s. r. o. se sídlem 257 42 Krhanice 22, zastoupené Mgr. Pavlem Hlavičkou, advokátem se sídlem K Dolům 1924/42, 143 00 Praha 4 - Modřany, proti potvrzující části výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2012 č. j. 2 Cmo 295/2012-44, 2 Cmo 366/2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2012 č. j. 52 Cm 49/2011-33, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2012, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí ve vyznačeném rozsahu, a tvrdí, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka tvrdí, že nemá možnost soudní poplatek uhradit a že na výzvu soudu "prokázala splnění podmínek podle §138 o. s. ř.", neboť v předmětné věci prý nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva a že její poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Protože je kladný ekonomický výsledek její činnosti závislý pouze na příjmech za poskytování úklidových prací, jejich ztráta prý vedla k situaci, kdy stěžovatelka nemá žádné finanční prostředky, z nichž by mohla soudní poplatek uhradit.
Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze na základě odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 2 Cmo 295/2012-44, 2 Cmo 366/2012 potvrdil výrok I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012 č. j. 52 Cm 49/2011-33, jímž tento soudu nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud vzal v úvahu námitky stěžovatelky v souvislosti s jejím tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), ani další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující obecné soudy, a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy věc posoudit.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl.
Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že taková opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1737/12), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11). Taková situace v projednávaném případě nenastala.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu