ECLI:CZ:US:2013:3.US.496.13.1
sp. zn. III. ÚS 496/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 2012 sp. zn. 30 T 4/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012 sp. zn. 7 To 245/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. 7 Tdo 1369/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv, a to práva na řádný proces a zákonného soudce garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v jeho trestní věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a nebylo vyhověno důkazním návrhům obhajoby (rekonstrukce na místě činu) a byl odňat zákonnému soudci. Orgány činné v trestním řízení vycházely z nepřesně zachyceného výslechu stěžovatele na Policii ČR. Nalézací soud nepřihlédl k upřesnění výpovědi stěžovatele u hlavního líčení a zhodnotil změnu jako účelové tvrzení. Stěžovatel poukazuje na to, že poškozený dlouhodobě, systematicky, slovně napadal posádky lodí trénující na Vltavě. Stěžovatel jako sportovní trenér chtěl zajistit bezpečné podmínky pro trénink svěřenců a zamezit neadekvátnímu chování poškozeného (agresivní a útočné vystupování přes špatný zdravotní stav, pokročilý věk). Zatímco stěžovatel šel k poškozenému, který sám proti němu vyrazil, došlo k fyzickému kontaktu a pádu poškozeného. Dle názoru stěžovatele mělo svědectví přítomného rybáře a dvou děvčat na posádce dvojskifu dotvořit základ skutkových zjištění soudu a chování poškozeného. Považuje za zcela nesprávné, pokud obecné soudy úplně nezjistily skutkový stav věci, aby to bylo vzato za základ výroku o vině.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že mu byl odebrán zákonný soudce, kdy věc podle rozvrhu práce připadla Mgr. Kateřině Ctiborové, a v rozporu s tím hlavnímu líčení předsedal JUDr. Tome Frankič. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem došlo v původním řízení k porušení zásad uvedených v čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož účelem je zejména zajištění nestranného rozhodování nezávislým soudem.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Uvedených trestných činů se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 16. května 2011 na břehu ostrova Císařská louka v Praze 5 po předchozím verbálním konfliktu se rozběhl proti poškozenému, prudce do něj napřaženýma rukama strčil v oblasti hrudníku, v důsledku toho poškozený při ztrátě stability a nekoordinovaném pádu v členitém terénu utrpěl tržnou ránu nosu, utržení špičky nosu a pohmoždění hlavy a krční páteře s pracovní neschopností od 16. května 2011 do 25. června 2011 (ukončena na vlastní žádost).
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod dle §256 odst. 1 písm. g) tr. řádu, tzn., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §256i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance trestního řízení. V projednávané věci stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá množství výhrad týkajících se způsobu, jímž bylo před obecnými soudy vedeno dokazování. Polemizuje s verzí skutkového děje, k níž obecné soudy po provedeném dokazování dospěly. Na základě námitek tohoto druhu by Ústavní soud mohl do pravomoci trestních soudů kasačně zasáhnout jen tehdy, pokud by shledal očividný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů [srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), dostupná i ve veřejné elektronické databázi http://nalus.usoud.cz], eventuálně, pokud by přisvědčil tvrzení stěžovatele, že obecné soudy bezdůvodně odmítly provést některý z důkazů, který byl pro závěr o vině obžalovaného trestným činem v daném konkrétním případě zcela zásadní a neopomenutelný [srov. např. rozhodnutí ve věci nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další]. V projednávané věci však Ústavní soud pochybení takového rázu neshledal.
Z hlediska základních zásad trestního řízení a ústavních zásad spravedlivého procesu jde především o otázku, zda v dané věci nedošlo k porušení nestrannosti při výběru relevantních důkazů, tzn., zda z okruhu důkazů nebyly nedůvodně vyloučeny. Ústavní soud v projednávané věci konkrétně zkoumal, zda lze vadu dokazování spatřovat v tom, že obecné soudy neprovedly rekonstrukci na místě činu.
Orgány činné v trestním řízení mají povinnost objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti svědčící v jeho prospěch (srov. §2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. řádu). Tu je ovšem třeba zdůraznit, že ospravedlňující charakter určitého důkazu (získané informace) lze stanovit teprve na konci trestního řízení; v jeho průběhu lze takový charakter konkrétního důkazu jen s určitou mírou pravděpodobnosti odhadovat. Uvedenou zásadu však zejména nelze zaměňovat s povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům obžalovaného, např. pokud jde o návrhy důkazů, jejichž nepatrná relevance pro objasnění věci je dostatečně zřejmá ze spisového materiálu shromážděného v přípravném řízení. Není v rozporu s trestním řádem ani s ústavními garancemi, pokud nalézací soud odmítne provést rekonstrukci na místě činu, výslech určitého svědka proto, že má za to, že je nadbytečný či nemůže přispět k objasnění věci.
V projednávané věci proto lze akceptovat argumentaci odvolacího soudu uvedenou na str. 3 napadeného usnesení. Za situace, kdy celá řada důkazů svědčí spolehlivě o vině stěžovatele a vyvrací jeho pozdější obhajobu (zejména výpověď stěžovatele, znalecký posudek z oboru soudního lékařství, výpověď poškozeného, výpověď svědka Jaroslava Poláčka, výsledky vyšetřovacího pokusu atd.), jeví se již navržené důkazy za nadbytečné. Rekonstrukce na místě činu by, s přihlédnutím ke všem okolnostem, nemohla na učiněných skutkových zjištěních nic změnit. Soud odvolací přitom odkazuje na závěry nalézacího soudu, který hodnotil změnu výpovědi stěžovatele jako účelovou. Obdobně lze odkázat na argumentaci odvolacího soudu, který neshledal nic, co by nalézacímu soudu vytkl. Dle názoru Ústavního soudu nelze obecně takovýto postup považovat za neslučitelný se zásadami spravedlivého procesu. Je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily prováděním zjevně nadbytečných důkazů průtahům v řízení.
Z hlediska celkové spravedlnosti a ústavnosti trestního procesu se nemůže Ústavní soud zabývat námitkou stěžovatele ohledně porušení práva na zákonného soudce v ústavní stížnosti, neboť se o nesprávném obsazení soudu zmiňuje až v rámci řízení před Ústavním soudem.
Ostatně námitky stěžovatele, směřující výlučně proti nesprávnému obsazení soudu, nejsou přípustné; jedná se o nová tvrzení, která stěžovatel v nalézacím, odvolacím ani dovolacím řízení nevznesl, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367) usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu