ECLI:CZ:US:2002:3.US.604.02
sp. zn. III. ÚS 604/02
Usnesení
III. ÚS 604/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. L., zastoupené Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. července 2002, sp. zn. KZv 233/2002, a usnesení policejného rady Policie ČR, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 26. června 2002, sp. zn. ČTS: NPC-38/2002-OV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti pravomocnému usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. července 2002 (KZV 233/2002-122), jímž byla zamítnuta stížnost proti předcházejícímu rozhodnutí - usnesení policejního rady Policie ČR, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne
26. června 2002 (ČTS: NPC-38/2002-OV), jímž policejní rada dle §160 odst. 1 tr. ř. zahájil trestní stíhání stěžovatelky B. L., V. Ch. a J.Š. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.].
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva (svobody), a to její právo být stíhána pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, garantované čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluvy), její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy, právo stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto ústavně zaručených práv došlo tím, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání není v souladu s §134
odst. 1, 2 a §160 odst. 1 tr. ř., zejména pokud jde o popis skutku, o nějž se opírá obvinění naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty [§187 odst. 2 písm. a) a odst. 4
písm. c) tr. zák.]. Dále tvrdí, že domovní prohlídka byla provedena nezákonně, neboť nebyla před jejím provedením vyslechnuta a důkazy při této prohlídce zajištěné tak nelze v trestním řízení použít.
Stěžovatelka po argumentaci nálezy Ústavního soudu (III. ÚS 94/97, I. ÚS 46/96,
III. ÚS 464/2000) navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí (jak shora jsou označena), jako nezákonná, ale i nedůvodná, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje důvody, jež uplatnila v podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, které jí bylo sděleno po zjištění skutečností v usnesení popsaných (ČTS: NPC-38/2002-OV); tyto konečně ani v ústavní stížnosti nepopírá. Městské státní zastupitelství v odvolacím řízení přezkoumalo stížností napadené usnesení a dospělo k závěru, že stížnost není důvodná a ve svém rozhodnutí se přiměřeným a odpovídajícím způsobem také vypořádalo se všemi tvrzeními stěžovatelky (v souladu s ustanovením §134 tr. ř.) a lze na jeho odůvodnění v dalším odkázat.
Dle názoru státního zastupitelství, a to na základě dosud shromážděného důkazního materiálu, bylo na místě použít mírnější právní kvalifikaci §187 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zák., proto byl dán pokyn policejnímu radovi, aby překvalifikoval jednání stěžovatelky; za této procesní situace odpovídají právní závěry státního zastupitelství s přihlédnutím k ustanovení §157a tr. ř. (kdy může stěžovatelka uplatnit v průběhu přípravného řízení svá práva), a proto jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nelze nic podstatného vytknout.
Stěžovatelka totiž nebrojí ani proti samotnému důvodu vznesení obvinění, ale její ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jež je součástí jejich nezávislé rozhodovací praxe. Na tomto místě je vhodné připomenout, že jak již bylo uvedeno dříve, Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a jeho zásah je vázán na splnění určitých podmínek
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nebyly shledány.
Ostatně námitky stěžovatelky, směřující výlučně proti postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění domovní prohlídky nejsou přípustné, v souladu s ustanovením §84 tr. ř. lze domovní prohlídku provádět jako neodkladný úkon bez předchozího výslechu stěžovatelky; jedná se o nová tvrzení, která stěžovatelka v odvolacím řízení nevznesla, tzv. "nova" jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení
u Ústavního soudu (nova ex post) (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky nedošlo, ústavní stížnost proto byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních důvodů, jednak ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, když argumentace stěžovatelky nálezy Ústavního soudu nebyla v dané věci případná.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně 5. prosince 2002