ECLI:CZ:US:2005:3.US.497.05
sp. zn. III. ÚS 497/05
Usnesení
III. ÚS 497/05
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti ing. L. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem 787 01 Šumperk, Kozinova 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 1/2005 ze dne 31. 1. 2005 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 687/2005 ze dne 13. 7. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a základních svobod (dále jen" Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a domáhá se jejich zrušení.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení proti němu vedeného, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, přitom klade důraz na to, že řízení probíhalo celých 8 a půl roku. Obvinění mu bylo sděleno dne 6. 9. 1996 a rozsudky soudu I. stupně byly pro formální vady opakovaně odvolacím soudem rušeny. Svůj poslední rozsudek v této věci vydal soud I. stupně dne 14. 9. 2004. Stěžovatel se znovu odvolal a k jeho odvolání vrchní soud opětovně konstatoval, že rozsudek soudu I. stupně trpí řadou formálních nesprávností a proto jej zrušil a tentokrát již sám ve věci dne 31. 1. 2005 rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím, jímž stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., za který byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, přičemž podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. 50 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel také dovoláním, v němž pro nepřiměřenou délku trvání řízení namítal nepřípustnost trestního stíhání, jeho dovolání však bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Stěžovatel zdůrazňuje, že z trestního spisu vyplývá, že se ke všem úkonům vždy řádně a včas dostavil, průtahy v řízení jdou jednoznačně na vrub orgánů činných v trestním řízení a především na vrub nesprávného postupu nalézacího soudu, jenž se jak v průběhu řízení tak v samotných rozsudcích dopustil podstatných pochybení, jež zapříčinila opakované rušení jeho rozsudků a tím negativně ovlivnila samotnou délku trestního řízení. Poukazuje na to, že k této skutečnosti se ve svém posledním rozsudku vyjadřoval i Vrchní soud v Olomouci, jenž konstatoval, že uvedené řízení nesplňuje podmínky práva stěžovatele na spravedlivý proces z hlediska rychlosti řízení. Stěžovatel se tak domnívá, že porušení tohoto práva mělo mít přímý dopad na trestní řízení v tom smyslu, že mělo být podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastaveno. Odkazuje dále na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva přiměřenosti délky trvání řízení se týkající s tím, že v jeho případě tato lhůta byla překročena, a tudíž se podle něj stalo trestní řízení nepřípustným. Jak dále v ústavní stížnosti uvádí, je mu znám názor Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k této problematice, podle něhož porušení práva na spravedlivý proces pro nedodržení přiměřené lhůty není důvodem pro zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost, s tímto názorem však stěžovatel nesouhlasí, považuje jej za formalistický. Podle jeho názoru sama skutečnost, že Úmluva zaručuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a contrario znamená, že zakazuje její projednání mimo přiměřenou lhůtu a jestliže tedy projednání trestní věci není skončeno v uvedené přiměřené lhůtě, je zcela zřejmě po jejím uplynutí pro rozpor s Úmluvou zakázáno. Opačný výklad by podle stěžovatele degradoval uvedené právo na pouhou formalitu bez věcného obsahu a možnosti domáhat se skutečné ochrany jeho dodržování. Tato situace by pak jistě nenastala, pokud by s jeho porušením nebyla spojena shora uvedená sankce. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl zrušení obou shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především třeba uvést, že ústavní stížnost stěžovatele směřující proti shora označenému rozhodnutí vrchního soudu je nepřípustná ve smyslu ust. §72 odst. 3 a §35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť, jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, Ústavnímu soudu proti uvedenému rozhodnutí vrchního soudu již dříve ústavní stížnost podal, tato je vedena pod sp. zn. I. ÚS 269/05 a nebylo o ní dosud rozhodnuto. V této části byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) cit. zák. jako nepřípustná odmítnuta.
Pokud jde o ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byla tato posouzena jako zjevně neopodstatněná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jmenovaného soudu je totiž patrno, že dovolacími námitkami, které nyní stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti a z nichž dovozuje nezbytnost zastavení trestního stíhání jako nepřípustného pro překročení přiměřené lhůty k projednání trestní věci, se dovolací soud obsáhle a velmi podrobně zabýval a nepřisvědčil jim. Výklad ust. §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu ve vztahu k možnosti zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, který Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podal, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a proto na něj zcela odkazuje, aniž by považoval za nutné jej opakovat ve vztahu k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, které jak již naznačeno jsou v podstatě totožné jako námitky dovolací. Závěry Nejvyššího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedené také v zásadě konvenují názorům Ústavního soudu na danou otázku, které také již opakovaně ve svých rozhodnutích dal najevo (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 7/2003, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03 a další označené rovněž již v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu), v nichž, také v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vyslovil své přesvědčení o tom, že samotné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě - které ve věci stěžovatele již konstatoval odvolací soud a této okolnosti dal také určitý výraz při ukládání trestu stěžovateli - nemůže založit nepřípustnost trestního stíhání. Vyjádřil se v nich i k možnostem nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pomocí prostředků předpokládaných článkem 13 Úmluvy a zdůraznil také, že je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a že za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti, vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána. Od názorů v dřívější judikatuře na tuto otázku Ústavním soudem vyslovených pak není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci. S přihlédnutím k tomu, že samotný Nevyšší soud v dané věci právo na projednání věci v přiměřené lhůtě neporušil - o dovolání stěžovatele bylo rozhodnuto do půl roku - tak Ústavní soud uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto jeho ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2005