ECLI:CZ:US:2004:3.US.506.04
sp. zn. III. ÚS 506/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. L., právně zastoupeného Mgr. Dr. P. S. advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 A 23/2001-90, a dále proti rozhodnutí Ministerstva obrany - finanční sekce ze dne 19. 12. 2000, č. j. 45/3-3124/2000-8201, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva obrany jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 A 23/2001-90, jakož i rozhodnutí Ministerstva obrany - finanční sekce ze dne 19. 12. 2000, č. j. 45/3-3124/2000-8201, a to pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a dále čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel dále namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Ústavní soud ověřil, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 24. 11. 2000, č. j. 560128/1895-702, byla zamítnuta žádost L. L. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o zpětné přiznání výsluhového příspěvku. V odůvodnění správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání výsluhového příspěvku, neboť jeho služební poměr skončil v roce 1994 podle zák. č. 76/1959 Sb., a v průběhu služebního poměru vojáka z povolání nebyl reatestován, jak to vyžaduje ust. §165 odst. 8 zák. č. 221/1999 Sb., s odkazem na rozkaz ministra obrany č. 015/1990. Podle citovaného rozkazu se reatestace týkaly pouze těch vojáků z povolání, kteří byli zařazeni ve Vojenském obranném zpravodajství. Vojáci z povolání, kteří v době provádění reatestací (listopad, prosinec 1990 a leden 1991) nebyli zařazeni ve Vojenském obranném zpravodajství, byli v letech 1990 až 1993 rovněž prověřováni z hlediska posouzení jejich další způsobilosti pro setrvání ve služebním poměru vojáka, a to různými formami (personální pohovory, služební hodnocení a mimořádná služební hodnocení). V žádném případě se u těchto vojáků nejednalo o reatestace, jak vyžaduje ust. §165 odst. 8 cit. zák. Stěžovatel nebyl zařazen ve Vojenském obranném zpravodajství, a proto nemohl být dobrovolně reatestován. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Rozhodnutím Ministerstva obrany - finanční sekce ze dne 19. 12. 2000, č. j. 45/3-3124/2000-8201, bylo podle ust. §142 odst. 1 a 4 zák. č. 221/1991 Sb., s použitím ust. §111 zák. č. 582/1991 Sb., odvolání stěžovatele zamítnuto a napadené rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení potvrzeno. K právní argumentaci správního orgánu prvního stupně odvolací správní orgán pouze dodal, že pojem "reatestace" je obsažen jen v rozkazu ministra obrany č. 015/1990 a nevyskytuje se v žádném jiném rozkazu ministra obrany ukládajícím provedení prověrek za účelem zjištění způsobilosti vojáků z povolání k dalšímu setrvání ve služebním poměru po roce 1989, což bylo bezpochyby zákonodárci při tvorbě zákona známo. V daném případě poznámka pod čarou č. 48 je informací k výkladu e ratione legis. Její použití tedy nelze jednoznačně vyloučit, protože v případě ust. §165 odst. 8 zák. č. 221/1999 Sb., zákonodárce touto úpravou zamýšlel zmírnit dopad zák. č. 34/1995 Sb., na určitou skupinu osob - vojáků z povolání zařazených ve Vojenském obranném zpravodajství, kteří v době války v Perském zálivu zabezpečovali úkoly spojené s bezpečností státu a s ochranou rodinných příslušníků těch vojáků z povolání, kteří byli v tomto válečném konfliktu přímo nasazeni. Odvolací správní orgán nesdílel právní názor stěžovatele o nerovném postavení oproti vojákům, kteří setrvali ve služebním poměru ke dni účinnosti zák. č. 221/1999 Sb., neboť jejich nároky byly vypořádány v souladu s tehdy platným právem, a proti rozkazu o propuštění měli možnost podat opravný prostředek. Stěžovatel se domáhal přezkoumání uvedeného rozhodnutí Ministerstva obrany - finanční sekce ze dne 19. 12. 2000 správní žalobou, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 A 23/2001-90, podle ust. §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že se odmítl zabývat jeho námitkami ohledně odpočtu dob činné služby a odejmutí výsluhového příspěvku, tedy námitkami směřujícími proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 3. 8. 1995, které bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva obrany - finančního odboru ze dne 8. 9. 1995.
V této souvislosti stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud při hodnocení charakteru výsluhového příspěvku a jeho koncepce nevzal v úvahu skutečnost, že výsluhový příspěvek podle zák. č. 76/1959 Sb., obligatorně náležel každému vojáku z povolání v souvislosti s ukončením služebního poměru, pokud ke dni ukončení služebního poměru splnil zákonem stanovené podmínky. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že výsluhový příspěvek náležel každému vojáku z povolání, pokud zákonné podmínky pro jeho přiznání splnil ke dni ukončení služebního poměru. Stěžovatel služební poměr ukončil dne 30. 9. 1994, kdy byl ze služebního poměru propuštěn z důvodu snížení počtu ozbrojených sil, kdy pro něho nebylo jiné služební zařazení. Ke dni propuštění ze služebního poměru, kdy důvody propuštění byly výlučně na straně "zaměstnavatele", splnil zákonné podmínky pro přiznání výsluhového příspěvku. Vojenský úřad sociálního zabezpečení v rozhodnutí ze dne 9. 11. 1994, č. j. 53702205535704 výslovně konstatoval, že stěžovatel vykonával službu v ozbrojených silách po dobu 20 let, 1 měsíce a 5 dní.
Pokud v následném období z důvodů ryze politických došlo k provedení odpočtu dob služby vojáka z povolání a odejmutí výsluhového příspěvku, aniž by bylo prokázáno, že stěžovatel neprováděl službu vojáka z povolání po stanovenou dobu, došlo podle stěžovatele k porušení zásady rovnosti subjektů práva dle čl. 1 Ústavy i čl. 1 Listiny, navíc retroaktivním zásahem státu.
Podle názoru stěžovatele jsou výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Ministerstva obrany - finanční sekce i rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení rozhodnutími diskriminační povahy, neboť vůči jednotlivým kategoriím vojáků, splňujícím stejné zákonné podmínky, aplikují rozdílná kriteria, kdy jedné skupině se právo přiznává a druhé skupině, aniž by pro takový postup byl zákonný podklad, se právo odpírá. Nejvyšší správní soud v rámci svého rozhodování, stejně tak jako Ministerstvo obrany v rámci správního uvážení nad rámec svého zmocnění, užitím zužujícího výkladu vyvodily nesprávnou interpretací ust. §165 odst. 8 zák. č. 221/1999 Sb., další předpoklad pro opětovné přiznání výsluhového příspěvku, který podle stěžovatele nemá oporu v zákoně. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99, řešící otázku charakteru poznámek pod čarou. Stěžovatel pokazuje na to, že rozkaz ministra obrany je pouze interní směrnicí, která upravovala závazný postup při realizaci hodnocení resp. následného hodnocení příslušníků AČR, a tudíž z něho nelze v současné době vyvozovat obecně závazné interpretační stanovisko, nebo dokonce zákonnou podmínku uplatnění zákonem přiznaného nároku oprávněné osoby. Ve věci tvrzení, jež jsou obsažena ve vyjádření Ministerstva obrany, v přípisech založených ve spise, stěžovatel namítá, že ministerstvo při odpočtu doby služby vycházelo z nesprávné interpretace již samotného zákona č. 76/1959 Sb., resp. ustanovení §33 odst. 9 písm. c), ve znění zák. č. 34/1995 Sb., kdy ve vztahu ke stěžovateli uplatnilo odpočet doby odsloužené služby vojáka z povolání s odůvodněním, že vykonával funkce, jež jsou dle názoru Ministerstva obrany výše citovaným ustanovením vyloučeny ze zápočtu pro účely přiznání výsluhového příspěvku. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že uplatnění tohoto ustanovení v jeho případě postrádá zákonné opodstatnění, neboť za celou dobu své vojenské činné služby nebyl nikdy zařazen v Hlavní politické správě tak, jak požaduje zákon č. 34/1995 Sb. Naopak stěžovatel uvádí, že vykonával veškeré své vojenské funkce v zařazení na vojenském útvaru a později na vojenské vysoké škole. Tyto funkce a zařazení, uvádí stěžovatel, nejsou v citovaném ustanovení uvedeny, a proto se na ně odpočet doby služby nevztahuje. Na tomto stanovisku nemění nic ani skutečnost, že ministr obrany, aniž by k tomu byl zákonem č. 76/1959 Sb., zmocněn, vydal k výkladu sporného ustanovení rozkaz č. 35 z roku 1995. Již v této době došlo k uplatnění pravomoci "služebního orgánu" nad rámec zákonného zmocnění, a tedy v rozporu s platným právním řádem, zejména v rozporu s ústavní zásadou, že státní moc lze uplatňovat jen na základě zákona, v souladu se zákonem a jen zákonem dovoleným způsobem. Ve vztahu k rozkazu ministra obrany č. 35 ze dne 14. 6. 1995 stěžovatel dále uvádí, že se jedná pouze o interní normativní směrnici, jež je závazná pouze ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti uvnitř AČR, ale nejedná se dle názoru Ústavního soudu obsaženého v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 9/95 o pramen práva, ani o právní předpis.
Stěžovatel dále uvádí, že výsluhový příspěvek mu byl přiznán rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 9. 11. 1994, č. j. 53702205535704 s účinností od 1. 10. 1994 do 27. 1. 2016, přičemž pro jeho přiznání byla započtena doba služby v délce 20 roků. Ve vztahu k interpretaci pojmu "reatestace" stěžovatel uvádí, že v případě, kdy zákon neobsahuje zákonnou definici použitého pojmu, tedy obecně závazný výklad pojmu pro účely daného zákona, pak je nutno vykládat použitý pojem ve smyslu obecného základu spisovného jazyka. Stěžovatel dále uvádí, že z hlediska jím uplatněného nároku splňuje zákonné podmínky pro zpětné přiznání výsluhového příspěvku, neboť v době, kdy ukončil svůj služební poměr v souladu s tehdy platným zákonem a za podmínek zákonem stanovených, byl mu v souladu s tehdy platným zákonem přiznán výsluhový příspěvek. Tuto skutečnost, uvádí stěžovatel, Ministerstvo obrany ani Nejvyšší správní soud nepopírají. Skutečnost, že byl stěžovateli výsluhový příspěvek upraven, resp. odebrán na základě pozdějšího předpisu, kdy došlo ex post po ukončení služebního poměru ke zpětné úpravě podmínek, ze kterých se výsluhový příspěvek přiznává, na tom nemůže nic změnit. Dle vyjádření vlády v usnesení ze dne 21. 12. 1994 č. 729, uvádí stěžovatel, se k poslaneckému návrhu zákona č. 34/1995 Sb. mj. uvádí, že nelze nově posuzovat zápočet doby služby na výsluhový příspěvek po té, kdy již tyto výsluhové příspěvky byly pravomocným rozhodnutím státního orgánu přiznány a vznikl na ně nárok. Stěžovatel dále uvádí, že po celou dobu své vojenské činné služby vykonával veškeré povinnosti vojáka z povolání, stejně jako ostatní vojáci z povolání zařazení na velitelských funkcích. Navíc vzhledem k tomu, že nezastával řídící funkci, byl vždy podřízen veliteli útvaru, který jej úkoloval a řídil. V této souvislosti pak stěžovatel namítá, že v souladu s tehdy platnými základními řády, činnosti, pro které byl stěžovatel postižen odejmutím, resp. nepřiznáním výsluhového příspěvku, organizoval a řídil velitel, který byl za jejich úroveň a výsledky rovněž plně odpovědný. V tomto případě je pak podle stěžovatele uplatnění odpočtu doby služby v uvedených funkcích vůči stěžovateli za podmínek, kdy ostatním za stejné činnosti nebyl výsluhový příspěvek krácen či odebrán, zcela mimo pochybnost opatřením diskriminační povahy, jež nemá zákonné opodstatnění. Stěžovatel dále uvádí, že pokud Ministerstvo obrany mj. uvedlo, že neprokázal splnění podmínky reatestace předložením písemného dokladu o reatestaci, není tato výtka oprávněná, protože uvedené písemnosti, jichž se v řízení před Nejvyšším správním soudem dovolával, jsou výlučně v držení Ministerstva obrany. Pokud je Ministerstvo obrany nedoložilo v předloženém osobním spise, je nutno tuto situaci vyložit pouze k tíži Ministerstva obrany. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že tento i přes opakované návrhy stěžovatele na provedení důkazů neprokázal skutečnou vůli shromáždit a posoudit obsah dokumentů souvisejících s vývojem celé kauzy. Nejvyšší správní soud vycházel pouze z jednostranného výkladu podstaty sporu, který podával žalovaný, resp. pouze z jeho dokumentů. Nejvyšší správní soud tak podle stěžovatele neprojevil vůli objektivně posoudit meritum sporu.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že Nejvyšší správní soud v řízení nevyžádal a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a v průběhu řízení se nevypořádal s námitkami a skutkovými tvrzeními stěžovatele. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nekriticky převzal skutková tvrzení žalovaného za skutečnosti, jež jsou soudu známé z jeho úřední činnosti, čímž přisoudil tvrzení žalovaného Ministerstva obrany zcela jiný význam, ačkoli se ve skutečnosti jednalo pouze o účelová obranná tvrzení uplatněná proti žalobě. Tím podle stěžovatele došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve prospěch žalovaného Ministerstva obrany.
Ústavní soud především podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů či jiných orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, a to jak vzhledem ke stávající judikatuře Ústavního soudu, tak i vzhledem k charakteru námitek stěžovatele.
V první řadě Ústavní soud poukazuje na svoji dosavadní judikaturu dopadající na obdobnou skutkovou i právní situaci, především na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004, kterým byla podaná ústavní stížnost zamítnuta, a dále na usnesení Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 508/03 ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 481/03 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 30/04 ze dne 22. 9. 2004, kterými byly podané ústavní stížnosti posouzeny jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se odpočtu dob činné služby, tedy námitku směřující vůči rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 3. 8. 1995, potvrzeného rozhodnutím Ministerstva obrany - finančního odboru ze dne 8. 9. 1995, z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že s touto výtkou se Nejvyšší správní soud vypořádal dostatečným způsobem, když poukázal na ust. §75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a zdůraznil, že uvedené rozhodnutí Ministerstva obrany - finančního odboru mohl stěžovatel napadnout žalobou ve správním soudnictví.
Další stěžovatelovu námitku ohledně nesprávné interpretace a následné aplikace ust. §165 odst. 8 zák. č. 221/1999 Sb. (nyní §165 odst. 7 cit. zák., viz zák. č. 254/2002 Sb.) neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
S ohledem na kompetence svěřené mu článkem 87 Ústavy není Ústavní soud příslušný k podávání abstraktního výkladu právní normy (obyčejných zákonů). Může tak učinit jen v případě, že hodnotí ústavnost postupu orgánů veřejné moci v souvislosti s takovým výkladem. V daném případě však podle přesvědčení Ústavního soudu výklad normy provedený Nejvyšším správním soudem nevybočuje z mezí ústavnosti.
K otázce nastolené stěžovatelem ohledně nesprávné interpretace ust. §165 odst. 8 zák. č. 221/1999 Sb. Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že citované ustanovení přiznává výhodu zápočtu dob vyloučených zákonem č. 34/1995 Sb. dvěma skupinám vojáků, a to jednak těm, kteří byli dobrovolně reatestováni a shledáni způsobilými konat dále službu, a pak těm, jejichž služební poměr trval ke dni účinnosti nového zákona o vojácích z povolání, t. j. k 1. 12. 1999. Soud na základě posléze uvedené úvahy k aplikaci pojmu reatestace dovodil, že zákonodárce přiznal více výhod skupině osob, která byla zařazena ve speciální složce armády, a to příslušníkům bývalé vojenské kontrarozvědky, později Vojenského obranného zpravodajství. Poukázal na to, že je mu z úřední činnosti známo, že tento postup byl odůvodněn jejich rolí při zajišťování bezpečnosti státu v době válečného konfliktu v Perském zálivu. Konstatoval, že tento cíl, totiž preferovat určitou speciální složku armády za účelem zohlednění výjimečné psychické a fyzické náročnosti takové vojenské služby, považuje za legitimní a k jeho dosažení směřující zvolený nástroj co do vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným účelem za přiměřený, když nesporně byl ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Své úvahy o ústavnosti tohoto ustanovení blíže rozvedl a poznamenal, že v něm nespatřuje znaky diskriminace a nerovnosti, jelikož příslušné rozlišení je založeno na objektivních kritériích.
Nejvyšší správní soud se po té, co se zabýval předmětným ustanovením z pohledu jeho ústavní konformity, zaměřil v kontextu naznačených úvah na interpretaci pojmu "reatestace". Vyšel z logického výkladu, vylučujícího, aby toto cizí slovo vyložil ve smyslu obecného, běžného významu jako "opětovné ověření způsobilosti". Nejvyšší správní soud konstatoval, že jde o slovo cizí, jehož výklad ve smyslu obecného běžného významu, t. j. ve smyslu "opětovného ověření způsobilosti" by vedl k logickému rozporu s nutností uvádět v citovaném ustanovení jakoukoli další skupinu, neboť vojáci, kteří byli ke dni účinnosti zák. č. 221/1999 Sb. ve služebním poměru, byli zajisté rovněž opětovně shledáni způsobilými pro službu v AČR, pokud procházeli opakovaným ověřením způsobilosti na počátku devadesátých let. Jinými slovy, zákonodárce z celkové množiny všech vojáků, kteří prošli na počátku devadesátých let opakovaným hodnocením své způsobilosti zastávat svěřené funkce a byli shledáni způsobilými a kterým zároveň byla na základě zák. č. 34/1995 Sb. vyloučena pro účely nároku na výsluhový příspěvek doba služby v některých funkcích, přiznal výhodu opětovného zápočtu takové doby jen dvěma výslovně vymezeným skupinám; aby takové vymezení mělo logický smysl, musí se tyto skupiny v rozhodujícím znaku lišit. U první skupiny je tímto znakem úspěšné absolvování reatestací, u druhé trvání služebního poměru ke dni 1. 12. 1999.
Nejvyšší správní soud dále podrobil analýze zvláštní význam pojmu, resp. textu "byl dobrovolně reatestován a shledán způsobilým konat dále službu" a dospěl k závěru, že účelem dané úpravy bylo poskytnout výhodu zápočtu dříve vyloučených dob relativně úzké skupině osob, která prošla opětovným hodnocením způsobilosti; k tomuto byl použit výraz "reatestace" s odkazem na poznámku pod čarou č. 48, v níž je uveden rozkaz ministra obrany č. 015/90 o reatestaci důstojníků Vojenského obranného zpravodajství. Nejvyšší správní soud poukázal na právní názor Ústavního soudu ve vztahu k poznámkám pod čarou a zcela se ztotožnil se závěrem, že nejsou součástí právního předpisu a jedná se nejvýše o informaci k výkladu e ratione legis. Zvláštnost užití výrazu "reatestace" jej potom vedla k přesvědčení, že je možné právě za použití výkladu e ratione legis vztáhnout ustanovení §165 odst. 8 zák. č. 221/1999 Sb. pouze ke skupině osob vymezených rozkazem ministra obrany č. 015/90, tj. důstojníkům a praporčíkům zařazeným ve Vojenském obranném zpravodajství. Uzavřel, že i když žalobce prošel testem způsobilosti vykonávat službu vojáka z povolání, přiznání výsluhového příspěvku se zpětně váže jen na reatestace, které byly uskutečněny na základě citovaného rozkazu. Žalobce nebyl nikdy zařazen ve Vojenském obranném zpravodajství, a proto se na něj možnost zápočtu dříve vyloučených dob služby nevztahuje.
Výše uvedenou interpretaci předmětného ustanovení, provedenou Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud v souladu se svým již vysloveným názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 288/04 nepovažuje za vybočující z rámce ústavnosti. Na okraj k akceptaci pro ni určujícího teleologického výkladu připomíná, že v rámci výkladových metod směřujících k nalezení významu a smyslu zákona lze mimo jiné jako relevantní konstatovat i jeden z použitých a rozhodujících interpretačních přístupů, totiž to, že "k porozumění zákonu je třeba porozumět ,chorobě společnosti´, kterou má zákon léčit" (Fuller Lon L.: Morálka práva, OIKOYMENH, Praha, 1998, str. 81). Popsanou interpretací, resp. jejím výsledkem, se tak Nejvyšší správní soud nedostal do rozporu s obsahem obvyklých výkladových metod směřujících ke zjištění dosahu interpretovaného ustanovení a nevykročil tudíž z mezí ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o další námitky stěžovatele, obsažené v podané ústavní stížnosti, vychází Ústavní soud z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v již citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 288/04, ve kterém Ústavní soud ust. §165 odst. 8 (nyní ust. §165 odst. 7) zák. č. 221/1999 Sb., posuzoval z hlediska jeho ústavnosti (viz též usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 30/04 ze dne 22. 9. 2004).
Ve výše citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že z vlastní úřední činnosti je mu známo, že znění §165 odst. 8 (nyní ust. §165 odst. 7) bylo do zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, zapracováno na základě pozměňujícího poslaneckého návrhu, který souvisel s ochranou rodin vojáků, kteří byli nasazeni v akci "Pouštní bouře" v Perském zálivu v roce 1991. Jednalo se tedy o zcela výjimečnou záležitost.
Výsluhový příspěvek byl kategoriím osob vojáků z povolání odebrán na základě §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb. Ústavností zákona naposled citovaného se Ústavní soud meritorně zabýval a rozhodl o tehdejším návrhu nálezem ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že se zákonodárný sbor rozhodl zastavit či krátit výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí morálně politickou spolehlivostí přispívali k potlačování lidských práv a demokratického systému. Zvolený postup se nedotýká ochrany nabytých práv, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která zhusta proti těmto občanům směřovala. Ústavní soud připomněl, že výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků. Bylo by proto nemorální, aby z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti persekuovaní), byly honorovány bývalé opory nedemokratického režimu. Zvýšená ocenění nemohou být poskytována těm, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu, nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému. Přitom ustanovení zák. č. 34/1995 Sb. se nevztahují na všechny příslušníky SNB, SNV či vojáky ČSLA, ale pouze na některé funkce, a to na ty, jejichž činnost je neslučitelná s principy demokratického státu.
Ústavní soud dále uvedl, že ve světle těchto východisek je třeba chápat i nepřímou novelizaci tohoto zákona, resp. ust. §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb., vyjádřenou v (nynějším) ustanovení §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb. Jeho obsah představuje ve vztahu k §33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb., odstranění tvrdosti u těch bývalých vojáků z povolání, jímž byl výsluhový příspěvek tímto ustanovením odebrán.
Co do normativních důsledků představuje dikce ustanovení §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zmírnění tvrdosti ex post, nezakládá žádné řízení o reatestaci pro dotčené osoby pro budoucnost a je tudíž normou (opatřením), na níž rovněž dopadá právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 5/98. Předmětná právní norma je totiž konstruována tím způsobem, že z hlediska obsahu došlo k jejímu naplnění, tj. k nastoupení dispozice v jednom časovém okamžiku, čehož reflexí je ten důsledek, že tímto momentem založila své právní následky, které se poté již z povahy věci samé následným naplněním hypotetického předvětí nemohou uplatnit. Tato platná a účinná norma sice existuje i nadále, její způsobilost vyvolávat nově (konstitutivní) právní následky je však již vyčerpána. Posuzování případů takovýchto právních norem, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce. Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 288/04, konstatoval, že napadené ustanovení nevykazuje rysy protiústavnosti.
Pokud jde o pojímání ústavního principu rovnosti, Ústavní soud se ztotožnil (a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 9/95) s chápáním tohoto principu, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (R 11, 1992): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."
Ústavní soud dále konstatoval, že stran reatestací zákonodárce přiznal více výhod skupině osob, která byla zařazena ve speciální složce armády, a to příslušníkům bývalé vojenské kontrarozvědky, později Vojenského obranného zpravodajství. Tento postup, jak výše již naznačeno, byl odůvodněn jejich rolí při zajišťování bezpečnosti státu v době válečného konfliktu v Perském zálivu. Zákonodárcem sledovaný cíl, totiž preferovat určitou speciální složku armády za účelem zohlednění výjimečné psychické a fyzické náročnosti takové vojenské, služby považuje Ústavní soud za legitimní a k jeho dosažení směřující zvolený nástroj co do vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným účelem za přiměřený, protože nesporně byl ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Nelze tedy v předmětné úpravě spatřovat znaky diskriminace a nerovnosti, jelikož příslušné rozlišení, jakož i z něho plynoucí vymezení kategorie subjektů, je založeno na objektivních kritériích.
Zákonodárce v případě ustanovení §165 odst. 7 zák. č. 221/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při vymezení subjektů vycházel z rozumných a objektivních důvodů ospravedlňujících jeho postup, jenž je oproštěn od libovůle. Především však má Ústavní soud za to, že na výtku stěžovatele v tomto ohledu plně dopadá právní názor vyjádřený v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 168/1995 Sb.), dle něhož "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti". Ústavní soud zastává stanovisko, dle něhož rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát na to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 15/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003 Sb.).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy, ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a dále čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, či čl. 6 Úmluvy v souzeném případě rovněž nedošlo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak specifikováno), že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu