ECLI:CZ:US:2004:3.US.537.03
sp. zn. III. ÚS 537/03
Usnesení
III. ÚS 537/03
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. p. K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2003, čj. 32 Odo 747/2002-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2003, čj. 32 Odo 747/2002-168, s tím, že uvedeným rozhodnutím jí bylo odepřeno právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením bylo jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, čj.
27 Co 282/2001-143, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl A. Stříteský, jako druhý žalovaný, zavázán zaplatit stěžovatelce, jako žalobkyni, částku 143.078,- Kč s 18,25% úrokem z prodlení od 12. 10. 1992 do zaplacení, změněn tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá. Nejvyšší soud ČR k tomu uvedl, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech částku 50.000,- Kč. V posuzované věci stěžovatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 143.078,- Kč s příslušenstvím. O uvedené částce bylo rozhodnuto jedním výrokem, avšak tato částka sestává ze čtyř samostatných nároků odvíjejících se do odlišného skutkového základu, kdy stěžovatelka po (druhém) žalovaném jako ručiteli požadovala zaplacení dodaného zboží vyúčtovaného fakturou č. 244866 částkou 32.131,80 Kč, splatnou 12. 3. 1992, č. 245649 částkou 36.439,20 Kč, splatnou 16. 3. 1992, č. 246193 částkou 47.733,70 Kč splatnou 18. 3. 1992, a č. 246939 částkou 26.773,30 Kč, splatnou 23. 3. 1992. Protože jde o čtyři samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, přičemž dle Nejvyššího soudu ČR je přípustnost dovolání třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že způsob, jakým bylo interpretováno a aplikováno ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu ČR, je nesprávný a mohl by mít za následek odmítnutí práva na soudní ochranu v dovolacím řízení ve velkém rozsahu, což zdůvodňuje tím, že v některých oborech podnikání je obvyklé, že se jednotlivé objednávky a dodávky zboží uskutečňují ve vyšší frekvenci, zvláště v případě obchodu s čerstvými potravinami dochází k dodávkám denně, přičemž kupní cena takto dodávaného zboží zpravidla nikdy nedosahuje částky 50.000,- Kč. Za dané situace by takovéto použití citovaného ustanovení, jež má chránit před spory bagatelního rozsahu, vedlo k odepření možnosti dovolání v celém průmyslovém odvětví, a to ve sporech o plnění nejzákladnějších povinností obchodníků v jejich vzájemných vztazích. Stěžovatelka dále poukázala na okolnosti tohoto případu, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po dlouhotrvajícím sporu, ve kterém bylo provedeno rozsáhlé dokazování, oproti tomu odlišné rozhodnutí soudu odvolacího bylo vydáno po jediném jednání, bez provádění dalších důkazů a poté, co (druhý) žalovaný při jednání odvolacího soudu svá předchozí tvrzení změnil, což má zvýrazňovat důležitost institutu dovolání a jeho principů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
K dovolání jako takovému je třeba předně uvést, že žádné ústavně zaručené právo na tento mimořádný opravný prostředek neexistuje. V tomto ohledu Ústavní soud poukazuje v prvé řadě na své usnesení ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 336/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.), ve kterém se - k návrhu stěžovatele na zrušení §237 odst. 2
písm. a) o. s. ř. - uvádí, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí, jak bylo již uvedeno v usnesení ze dne 18. 6. 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, usn. č. 22); pokud se uvedené ústavněprávní principy vztahují k vyloučení odvolání v tzv. bagatelních věcech, o to více je možno je aplikovat ve vztahu k vyloučení dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, ve věcech menšího významu; uvedené výluky nezabraňují Nejvyššímu soudu ČR plnit úkoly směřující ke sjednocování judikatury v takových věcech. Lze rovněž poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 128), ve kterém se k návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. - s odkazem na nález ze dne 31. 10. 2001, Pl. ÚS 15/01 (publ. pod č. 424/2001 Sb.) - konstatuje, že ve vztahu k tzv. bagatelním věcem jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Namítá-li stěžovatelka nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle konstantní judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení současně znamená i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Přitom ovšem rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě porušení ústavně zaručených práv způsobit nemůže (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Jak bylo výše zmíněno, právo na uvedený mimořádný opravný prostředek ústavně zaručeno není, a tak nelze dovolacímu soudu vytýkat, že by ve svém rozhodovacím procesu nezohlednil dopad specifického základního práva nebo svobody na jím posuzovanou věc; o porušení stěžovatelkou uplatněného (a obecně pojímaného) čl. 36 Listiny by se ale mohlo jednat, pokud by při výkladu a aplikaci uvedeného ustanovení obecný soud postupoval svévolně. Jde-li ovšem o otázku správnosti samotného výkladu, ústavní stížnost konkrétní argumentaci neobsahuje, stěžovatelka v podstatě poukazuje na důsledky, jaké závěry dovolacího soudu s sebou přináší, tedy že v určité oblasti podnikání bude možnost dovolání téměř vyloučena. Dle Ústavního soudu interpretace předmětného ustanovení prima facie ze strany Nejvyššího soudu ČR vady neobsahuje, kdy jeho právní názor je v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně vyložen, není z něj patrný rozpor s pravidly logiky; ostatně i podle doktrinárního výkladu obsaženého in: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, C. H. BECK, 6. vyd., 2003, str. 1048, je třeba přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení u každé jednotlivé věci, resp. práva se samostatným skutkovým základem, posuzovat odděleně, kdy se dle všeho vychází z toho, že nahodilá skutečnost, že více nároků bylo uplatněno v rámci jedné žaloby, příp. že několik věcí bylo spojeno do jediného řízení, přípustnost dovolání založit nemůže. Samotná skutečnost, že takto v řadě případů bude dovolání prakticky vyloučeno, pak není s to, jak bylo uvedeno výše, porušení ústavně zaručených práv a svobod založit.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. května 2004