ECLI:CZ:US:2004:3.US.544.03
sp. zn. III. ÚS 544/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. února 2004 sp. zn. III. ÚS 544/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 16. 10. 2003 sp. zn. 9 To 526/2003, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně z 13. 8. 2003 sp. zn. 70 Nt 3793/2003, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2003 sp. zn. 70 Nt 3793/2003, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, stěžovatel byl ponechán ve vazbě a nebyla přijata nabídka peněžité záruky nahrazující vazbu, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2003 sp. zn. 9 To 526/2003, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného podaná proti citovanému usnesení Městského soudu v Brně.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel je v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 281/2003 stíhán pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 a 2, krádeže podle §247 odst. 1 a 3, pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 a 2 trestního zákona. O obžalobě státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, podané dne 1. 12. 2003 pod sp. zn. 4 Zt 391/2003, nebylo dosud rozhodnuto, hlavní líčení konané dne 12. 2. 2004 bylo odročeno na termín 17. 5. 2004.
Kromě této věci je stěžovatel stíhán pro další trestné činy u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2001, ani toto trestní stíhání není doposud pravomocně skončeno.
Stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2003 sp. zn. 70 Nt 3742/2003 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu (dále tíž "tr. ř."). Proti tomuto usnesení o vzetí do vazby obviněný stížnost nepodal. Jeho pozdější žádosti o propuštění z vazby na svobodu se současnou nabídkou peněžité záruky ve výši 100 00 Kč státní zástupce nevyhověl, proto o této žádosti rozhodoval Městský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 13. 8. 2003 sp. zn. 70 Nt 3793/2003 stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítl, stěžovatel byl ponechán ve vazbě a nebyla přijata nabídka peněžité záruky nahrazující vazbu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2003 sp. zn. 9 To 526/2003 zamítnuta. Proti těmto dvěma posledně uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně směřuje ústavní stížnost.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že obě napadená usnesení nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a proto jsou nepřezkoumatelná. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy řádně nezdůvodnily, v čem spatřují nebezpečí, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání a že bude opakovat trestnou činnost, jak to požaduje §67 písm. a) a c) tr. ř., a rovněž neodůvodnily odmítnutí nabídky peněžité záruky.
Nad rámec těchto základních skutečností vytýká stěžovatel soudům, že ho v rámci rozhodování o propuštění z vazby nevyslechly, čímž porušily pravidla spravedlivého procesu zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který ji považuje za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. Je zřejmé, že zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně.
Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva") mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna a aby věc byla projednána v přítomnosti obviněného, kterému musí být poskytnuto právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že obě napadená usnesení nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a proto jsou nepřezkoumatelná.
Základní podmínkou pro ponechání stěžovatele ve vazbě je trvání vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu; jak stanoví návětí §67 trestního řádu, tyto vazební důvody musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností. Městský soud v Brně ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvody předstižné a útěkové vazby jsou v době rozhodování o žádosti o propuštění stále stejné, jako byly při jeho vzetí do vazby. Tímto konstatováním se však nespokojil a v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí důvody vazby znovu konkrétně popisuje. Poukazuje na to, že obviněný měnil místa svého pobytu, takže ztěžoval provádění úkonů trestního řízení. Soud poukázal i na konkrétní okolnosti jeho ukrývání se v bytě jeho přítelkyně, při němž muselo dojít k násilnému zákroku policie, a vypořádal se i s námitkou obviněného, kterou soud vyhodnotil jako neoprávněnou. Taktéž důvody předstižné vazby jsou v usnesení náležitě konkretizovány. Stejně tak soud prvního stupně v napadeném usnesení přesvědčivě vyložil, proč nepřijal nabídku na poskytnutí peněžité záruky za vazbu.
Podle názoru Ústavního soudu je argumentace Městského soudu v Brně dostatečně konkrétní natolik, aby umožnila hodnotit a přezkoumávat důvodnost rozhodnutí. Krajský soud odkázal při zdůvodnění svého zamítavého rozhodnutí na argumentaci Městského soudu v Brně, s níž se ztotožnil. Tento způsob zdůvodňování lze při rozhodování orgánů vyšší instance zásadně akceptovat; mechanické přepisování stejných argumentů v odůvodnění by zde bylo pouhým formalismem.
III.
Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou, že v rámci rozhodování o propuštění z vazby nebyl osobně vyslechnut soudem prvního a druhého stupně, aby se mohl vyjádřit k dalšímu trvání vazby. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil.
Především je třeba konstatovat, že platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 tr. ř. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§77 odst. 2 tr. ř.). Tento postup byl v posuzovaném případě dodržen, protože stěžovatel byl vyslechnut soudcem před vzetím do vazby dne 15. 6. 2003. Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, ke kterému došlo u Městského soudu v Brně dne 13. 8. 2003 a u Krajského soudu v Brně dne 16. 10. 2003, nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty obšírně vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby. Jedinou novou skutečností byla jeho nabídka na poskytnutí peněžité záruky, která byla dostatečně jasná a nevyžadovala další objasnění výslechem. V této době neexistovaly žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo nebezpečí průtahů ve vyšetřování a v trvání vazby. Za této situace nebylo potřebné, aby soudy musely znovu slyšet obviněného.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 Úmluvy, konkrétně pak na rozsudek ve věci Nikolova proti Bulharsku (stížnost č. 31195/96, viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 7 - 8/1999, str. 174, Codex Bohemia, Praha 1999). Podle názoru Ústavního soudu však tyto závěry nelze v případě stěžovatele nacházejícího se v odlišné procesní situaci použít. Evropský soud pro lidská práva rozhodoval na základě jiného skutkového stavu za situace, kdy podle tehdy platného bulharského trestního řádu o vzetí do vazby rozhodovali vyšetřovatel a prokurátor a kdy soudní kontrola se vztahovala toliko na formální předpoklady vazby. Současná česká právní úprava naproti tomu poskytuje obviněným osobám při rozhodování o vzetí do vazby a o dalším trvání vazby mnohem širší instrumentárium procesních prostředků, které jim umožňují uplatnit dostatečně efektivně právo na obhajobu a na soudní ochranu. Kromě již zmíněných garancí, tj. zakotvení výlučné kompetence soudu při rozhodování o vzetí do vazby (§73b odst. 1 tr. ř.), nutné obhajoby [§36 odst. 1 písm. a) tr. ř.] a práva zadržené osoby na soudní výslech před vzetím do vazby (§77 odst. 2 tr. ř.), lze zmínit zejména právo obviněného podat kdykoliv žádost o propuštění na svobodu, o níž musí neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů rozhodnout soud (§72 odst. 3 tr. ř.). Za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (nutnost eskorty obviněných k soudu, vyžadování a posílání spisového materiálu mezi policejními orgány, státními zástupci a soudy, narůstání časového a pracovního zatížení soudů), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení. Proto Ústavní soud nepokládá za správný názor vyslovený v literatuře, požadující "...umožnit obviněnému v případě, že žádá, aby byl před rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby vyslechnut, realizaci tohoto práva na osobní slyšení" (viz Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vyd. Praha : C. H. Beck 2002, str. 425).
V návaznosti na tyto závěry Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), jakož i toho, že není bez dalšího povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, považuje ze nutné jako obiter dictum uvést, že při řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu §72 odst. 3 tr. ř. nelze paušálně odmítat požadavek osobního výslechu obviněného před tímto rozhodováním. V konkrétních případech může být takový osobní výslech před soudem vhodný a žádoucí, jestliže např. v žádosti jsou uplatňovány nové argumenty proti ponechání ve vazbě, jsou předkládány nové důkazní návrhy na podporu žádosti o propuštění apod. Při dokazování důvodů pro vzetí do vazby a pro další trvání vazby je zapotřebí zajistit dodržování požadavků rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, zakotvených v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Výslovně projevený požadavek obviněného na jeho osobní přítomnost při dokazování zakládá jeho právo na přítomnost při soudním projednávání v uvedených případech.
V posuzované věci však Ústavní soud takové podmínky neshledal.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.