ECLI:CZ:US:2016:3.US.554.16.1
sp. zn. III. ÚS 554/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného JUDr. Karlem Baborákem, advokátem, sídlem Palackého 349, Choceň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 sp. zn. 4 Tdo 1025/2015, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. března 2015 sp. zn. 7 To 551/2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. července 2013 sp. zn. 2 T 102/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Litoměřicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Podle §143 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ho s poukazem na §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Dále mu podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou roků. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 5 T 72/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nezbytnou podmínku spravedlivého procesu představuje jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry.
6. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s obhajobou ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vzniklým následkem a dále neobjasnily, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Zejména opomenuly uvést, jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu ve spojení s porušeními interních předpisů samotnými poškozenými. Závěry soudů v otázce příčinné souvislosti jsou tak nepřezkoumatelné a kolidují se zásadou in dubio pro reo.
7. Stěžovatel uvádí, že poškození L. D. a V. V. vstoupili opětovně do kolejiště (jízdního průřezu 1. traťové koleje), ačkoli byli upozorněni dohodnutým způsobem na blížící se vlak. Tedy jednali o své vlastní vůli a v rozporu s vůlí stěžovatele. Tím výlučně sami nedodrželi ustanovení čl. 20 předpisu Českých drah o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci Op 16 písm. a) a část D5 Výnosu č. 1 k předpisu Správy železniční dopravní cesty (ČD) OP 16. Soudy nepostupovaly v souladu s aplikací zásady práva na spravedlivý proces i potud, že i kdyby byly splněny veškeré povinnosti na straně stěžovatele, pak škodný následek ve spojení s prokázaným porušením právní povinnosti L. D. a V. V. by byl shodný. Tedy nastal by tak, jak ve skutečnosti nastal, a to právě kvůli porušení elementárních pracovněprávních povinností oběma zemřelými zaměstnanci pracovní čety, kteří nedovoleně vstoupili do koleje, po které jel vlak, který je následně usmrtil.
8. Stěžovatel dále připomíná své námitky, které uplatnil v řízení před soudy. Soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení nedůvodně vyloučil možnost dalšího provedení dokazování ke skutečnostem, které svědčí ve stěžovatelův prospěch, aniž postup dostatečně odůvodnil, aby rozhodnutí bylo věrohodné a přezkoumatelné. Soudy se nevypořádaly se všemi skupinami důkazů, v prvé řadě s těmi, jež se týkají událostí, které vlastní tragické nehodě předcházely, tedy od konce výluky dne předchozího do událostí následujícího dne.
9. Soud prvního stupně bezdůvodně zamítl důkaz celým stavebním deníkem, ačkoli na něj všichni svědci odkazovali; zde se přitom jednalo o otázce, proč byly následujícího dne práce prováděny a jaké byly vztahy mezi právnickými osobami zúčastněnými na předmětných pracích (Viamont DSP, a. s., Správa železniční dopravní cesty, státní organizace a České dráhy, a. s.). V souvislosti s výše uvedeným nebylo objasněno, kdo a jak se měl na zabezpečení práce podílet.
10. Soudy ponechaly bez povšimnutí výpověď svědka Nasko Baičeva (strojvedoucího), který uvedl, že poškození vykonávali práci v jeho koleji. O práci s kabely však nemohlo již ze své podstaty jít, ačkoli právě o ní svědek ve své výpovědi hovořil. Soudům přitom nic nebránilo vyžádat si jednoznačnou zprávu o tom, jaké zabezpečovací prostředky byly k dispozici, v této souvislosti je navíc protokolace zcela nepřehledná a zmatečná. Soudy nepochopily pojem "dopravní cesta" (včetně fungování návěstí) tak, jak svým obsahem dopadá na drážní problematiku, naopak ji porozuměly, jakoby šlo o silniční provoz.
11. Svědci z pracovní skupiny Valdemar Rauer a Jan Bojtár i další svědci Petr Hůlka a Zdeněk Vybíral z řad kolegů potvrdili stěžovatelovu verzi. Soud opomenul, že v okamžiku rozsvícení zeleného návěstidla, jak stěžovatel sledoval, byl vlak vzdálen asi 5 km od místa nehody. Všichni pracovníci přitom na základě pokynu zemřelého svědka V. V. z kolejiště vystoupili. Řečené potvrzují všichni svědci. Skutečností však zůstalo, že stěžovatel nikdy pokyn k započetí práce po průjezdu předchozího vlaku nevydal a úmrtí poškozených tak bylo způsobeno výlučně jejich nekázní, neboť do kolejiště se vrátili pouze na základě svého osobního rozhodnutí, aniž by k tomu dostali pokyn.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
14. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží skutečnost, že Ústavní soud není instancí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nezkoumá tak správnost veškerého jejich postupu. Nezabývá se tedy správností výkladu podústavního práva, ale hodnotí zásadně toliko námitky porušení základních práv a svobod, jimiž dané meze byly rozhodujícími soudy svévolně překročeny. I přes poukaz na ustanovení Ústavy a Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
15. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Tyto oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
16. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje oprávněnost odmítnutí některých důkazních návrhů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
17. To zejména nalézací soud v dané věci učinil, když podrobně rozvedl, že pro výsledek řízení není nikterak relevantní, jak byly činěny zápisy do stavebního deníku, či zda bylo s dostatečným předstihem a řádně žádáno o snížení traťové rychlosti. Soudy dospěly k závěru, že bezpečnostní předpisy nevylučovaly, aby práce probíhaly bez výluky a při neomezené rychlosti, avšak v daném případě stěžovatel, který uložil svým podřízeným pracovat na nepřehledném a nebezpečném úseku trati, nedostál své povinnosti dostatečně zajistit jejich bezpečnost v souladu s Předpisem Českých drah o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci Op 16 ve znění Výnosu č. 1 k předpisu Správy železniční dopravní cesty (ČD) Op 6.
18. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatel v tomto směru žádnou námitku nevznesl.
19. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces v projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
20. Pokud jde o důkazy k objasnění postavení stěžovatele jako "vedoucího práce", soudy konstatovaly, že podle předpisu Českých drah, a. s., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (Op 16), schváleném rozhodnutím generálního ředitele Českých drah, a. s., dne 26. 10. 2005 pod č. j. 59 875/2005-O10 s účinností od 1. 4. 2006, se "vedoucím práce" rozumí zaměstnanec (osoba) určený vedoucím zaměstnancem, případně vedoucí zaměstnanec sám. Jestliže tedy stěžovatel v postavení mistra kolejové čety byl určen vedoucím zaměstnancem společnosti Viamont DSP, a. s., tedy svým nadřízeným, stavbyvedoucím Petrem Hůlkou, aby vedl dne 20. 10. 2010 výkon prací při úpravách svršku železniční tratě v daném místě, nelze v žádném případě pochybovat o tom, že byl "vedoucím práce" ve smyslu výše uvedeného předpisu a jakékoli další zpochybňování tohoto závěru je zcela nepřípadné. V důsledku toho byl pak povinen provést a zajistit veškeré činnosti, které pro něj z tohoto postavení "vedoucího práce" podle předpisu Op 16 vyplývaly. Jestliže to podle zjištění soudů v určeném rozsahu neučinil vůbec, nebo učinil nedostatečně, jde (spolu se současným porušením vyjmenovaných povinností bezpečnostní hlídky) o hrubé porušení předpisů o bezpečnosti práce z jeho strany.
21. Ohledně výhrady, že zaměstnavatel neposkytl odpovídající zabezpečovací prostředky, se sluší připomenout, že stěžovatel podle zjištění soudů "neučinil ani jediný pokus" o vysvětlení rizikovosti průběhu dokončovacích prací za plného provozu a nepožádal jej např. o navýšení počtu zaměstnanců (umožňujícího rychlejší provedení prací, ustavení více bezpečnostních hlídek, apod.) nebo o technické zabezpečení (automatické varování). Současně není důvod oponovat závěru Nejvyššího soudu, podle kterého to s vysokou pravděpodobností neměl být pouze stěžovatel, kdo se měl před soudem za celou záležitost, která vyústila v tragický následek, zodpovídat. Současně není pochyb, že s přihlédnutím k zásadě obžalovací (§2 odst. 8 tr. řádu) bylo věcí soudů posuzovat toliko trestní odpovědnost obviněného (stěžovatele).
22. Namítá-li stěžovatel, že i kdyby byly splněny veškeré povinnosti na jeho straně, pak škodný následek ve spojení s prokázaným porušením právní povinnosti L. D. a V. V. by byl shodný, patří se připomenout, že teorii podmínky (condicio sine qua non; nazývanou rovněž teorií ekvivalence podmínek) zastává i Ústavní soud [srov. nález ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353)], který konstatoval, že východiskem zjištění právně relevantní příčinné souvislosti je zásadně prokázání příčinné souvislosti v přísně přírodovědném smyslu. Abychom mohli hovořit o takovém kauzálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou (condicio sine qua non) toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek.
23. Stěžovatelova kritika, podle které úmrtí poškozených tak bylo způsobeno výlučně jejich nekázní, neboť do kolejiště se vrátili pouze na základě svého osobního rozhodnutí, aniž by k tomu dostali pokyn, však v ústavněprávní rovině neobstojí již proto, že zdůrazňuje izolovaný aspekt nehodového děje a přehlíží jeho souvislosti, kdy - jak dovodily soudy - i laikovi musí být zcela zřejmé, že vyslání skupiny zaměstnanců k práci na trati za plného provozu bez dostatečného zajištění jejich bezpečnosti, a to v nepřehledném místě, v zatáčce s výhledem zakrytým protihlukovou stěnou, v úseku, kde vlaky jezdí rychlostí dosahující 110 km/h, je mimořádně riskantní a může vést k fatálním následkům, k čemuž také v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele došlo. K otázce vlastního jednání poškozeného a příčinné souvislosti lze v širších souvislostech odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 49/05.
24. Závěry soudů jsou zcela ústavně souladné, pokud byly v řízení provedeny důkazy tvořící tzv. logicky uzavřený řetězec důkazů a je možné vydat ve věci dostatečně odůvodněné rozhodnutí. To se v daném případě dle Ústavního soudu stalo; žádný relevantní či kvalifikovaný rozpor mezi důkazy Ústavní soud neshledal.
25. Totéž se týká i dodržení zásady in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětnou zásadu vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
26. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je adekvátní, podústavně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není zjevně místa.
27. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
28. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu