ECLI:CZ:US:2000:3.US.579.99
sp. zn. III. ÚS 579/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složené z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 25 Cdo 2176/99-52, ze dne 19. 10. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 23. 11. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 24. 11. 1999. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 25 Cdo 2176/99-52, ze dne 19. 10. 1999, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 55 Co 159/99-40, ze dne 27. 4. 1999, kterým tento soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 17 C 178/98-24, ze dne 12. 2. 1999, o zastavení řízení. Podle názoru navrhovatele byla uvedenými rozhodnutími porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 17 C 178/98, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal u uvedeného soudu žalobu, kterou se domáhal, aby žalované ČR- Ministerstvo spravedlnosti ČR bylo uloženo zaplatit navrhovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč, která mu byla způsobena protiprávním a nezákonným postupem Okresního soudu v Domažlicích, a druhému žalovanému - Okresnímu soudu v Domažlicích byla uložena povinnost vrátit originál lékařské zprávy. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že procesním postupem stanoveným v občanském soudním řádu (dále jen "o.s.ř."), tj. usnesením, čj. 15 Nc 419/98-13a, ze dne 16. 9. 1998, vyzval soud I. stupně navrhovatele k odstranění vad podání. Požadavek na odstranění vad podání určil soud I. stupně tak, že navrhovatel měl specifikovat požadavek na vydání lékařské zprávy a požadavek na náhradu nemajetkové újmy formulovat srozumitelně tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu je částka požadována (ochrana osobnosti nebo náhrada škody), a požadavek skutkově odůvodnit. Současně byl vyzván k tomu, aby upřesnil, v čem je spatřován protiprávní a nezákonný postup Okresního soudu v Domažlicích. Ze spisu vyplynulo, že navrhovatel svým podáním ze dne 5. 10. 1998 zopakoval údaje uvedené v původní žalobě. Soud I. stupně v daném případě dospěl k závěru, že i po výše uvedeném doplnění je žaloba nadále nesrozumitelná, není z ní zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá a na základě jakých tvrzení (§79 odst. 1 o.s.ř.), a proto podle §43 odst. 2 o.s.ř. usnesením, čj. 17 C 178/98-24, ze dne 12. 2. 1999, řízení zastavil.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací. V odvolání navrhovatel uvedl, že proti ČR podal žalobu o náhradu škody z nesprávného úředního postupu, způsobené tím, že jej Okresní soud v Domažlicích přípisem ze dne 6. 5. 1997 ve věci vedené, pod sp. zn. 6 C 159/97 vyzval, aby předložil originál neschopenky včetně uvedení důvodu, proč byl hospitalizován. Usnesením ze dne 28. 5. 1998 pak zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání s odůvodněním, že samotná hospitalizace právního zástupce nemusí být důvodem pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. V této skutečnosti navrhovatel spatřoval nesprávný úřední postup Okresního soudu v Domažlicích, neboť neoprávněně vyzvídal, jakou nemocí navrhovatel trpěl, ač tato choroba byla uvedena v legitimaci práce neschopného a nemá žádné právo tuto okolnost zjišťovat. V důsledku tohoto postupu mu vznikla nemajetková újma. Po zpětvzetí žaloby proti Okresnímu soudu v Domažlicích žádal, aby první žalovaný (ČR) mu uhradil částku 1.000.000,- Kč s příslušenstvím jako finanční náhradu nemajetkové újmy způsobené navrhovateli nezákonným a protiprávním postupem uvedeného Okresního soudu. V doplnění odvolání pak navrhovatel uvedl, že pokud se Obvodní soud pro Prahu 2 domnívá, že náhrady nehmotné újmy se nelze domáhat postupem podle zák. č. 58/1969 Sb., ale pouze postupem podle §13 odst. 2 občanského zákoníku, pak se náhrady nehmotné újmy proti České republice, která mu vznikla výše uvedeným způsobem, domáhá podle §13 odst. 2 občanského zákoníku. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že právní závěry soudu I. stupně jsou správné, protože žaloba i po jejím doplnění ze dne 5. 10. 1998 přes další doplnění obsažené v odvolání trpí takovými vadami, pro které nelze v řízení pokračovat. Podle odvolacího soudu si navrhovatel ve svých tvrzeních protiřečí, žaloba stále trpí především vadou, spočívající v nedostatečném vylíčení skutkového děje. Požadavek na náhradu "nehmotné škody způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Domažlicích", který se neustále v podáních navrhovatele opakuje, je zcela nesrozumitelný a nejasný. Nelze proto jednoznačně určit, z jakého důvodu je částka 1.000.000,- Kč požadována, když navrhovatel ani neuvádí, jakým způsobem k této výši dospěl. Není tak nadále zřejmé, zda se navrhovatel zaplacení uvedené částky domáhá ve smyslu §11 a násl. občanského zákoníku anebo z titulu odpovědnosti za škodu, tedy újmy majetkové ve sféře poškozeného, objektivně vyjádřitelné v penězích ve smyslu §18 zák. č. 58/1969 Sb. Podle názoru Městského soudu v Praze tak není ani v době jeho rozhodování způsobilý k věcnému projednání, a proto svým usnesením, čj. 55 Co 159/99-40, ze dne 27. 4. 1999, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatel proti usnesení Městského soudu v Praze podal dovolání, o němž rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovoláním navrhovatel namítal, že mu soud nesprávným postupem v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem. Dovozoval, že jeho žaloba splňovala všechny náležitosti stanovené o.s.ř. a žádal, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatňoval jeden z dovolacích důvodů obsažených v §237 odst. 1 os.ř., zkoumal Nejvyšší soud ČR otázku přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. K existenci uvedeného dovolacího důvodu (odnětí možnosti jednat před soudem) Nejvyšší soud ČR uvedl, že tímto dovolacím důvodem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, daných mu o.s.ř. O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. V posuzovaném případě podle názoru Nejvyššího soudu ČR v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud byl oprávněn projednat odvolání proti usnesení a rozhodnout o něm bez nařízení jednání (§214 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Odnětí možnosti jednat před soudem v dané věci nelze spatřovat ani v okolnosti, že soudy nerozhodly o žalobě meritorně, neboť postupem soudu v průběhu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se rozumí pouze činnost soudu, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, jenž má za úkol průběh řízení zhodnotit. K potvrzení usnesení soudu I. stupně, jímž bylo řízení zastaveno, došlo tedy v této věci proto, že odvolací soud shodně se soudem I. stupně zaujal názor, podle něhož žaloba nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., a nikoliv proto, že by nesprávným postupem soudu byla účastníku v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud pak vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen a dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpěl jinými vadami uvedenými v §237 o.s.ř., a protože z hlediska ustanovení §238a odst. 1 a §239 o.s.ř. dovolání není přípustné, usnesením, čj. 25 Cdo 2176/99-52, ze dne 19. 10. 1999, podané dovolání odmítl jako nepřípustné.
Proti všem výše uvedeným usnesením podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru mu napadenými usneseními byla odňata možnost jednání před soudem a tím porušena jeho práva podle čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny. Nesprávný postup soudu, kterým mu byla odňata možnost jednat před soudem, spatřoval navrhovatel v tom, že soudy zastavily řízení o jeho žalobě s nepravdivým odůvodněním, že tato žaloba je zcela nesrozumitelná a postrádá náležitosti uvedené v §42 odst. 2 a v §79 odst. 1 o.s.ř. Podle jeho názoru žaloba tyto náležitosti měla a soudy ho ani náležitě nepoučily podle §43 o.s.ř., jak je třeba opravu nebo doplnění žaloby provést. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení soudů všech stupňů.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření Nejvyšší soud uvedl, že v posuzovaném případě dospěl k závěru, že nedošlo k vadě řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. V souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů se postupem odvolacího soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, rozumí takový postup, kterým účastníku nebylo umožněno buď účastnit se jednání anebo realizovat procesní práva, jež mu o.s.ř. přiznává. Ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dopadá jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednávání věci; nedopadá ale na samotné rozhodnutí soudu. Postupem soudu v průběhu řízení je totiž činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 85/95, v němž bylo konstatováno, že ve výše popsané soudní interpretaci §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nejde o rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svého základního práva, zakotveného v čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Návrh směřoval především proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 25 Cdo 2176/99-52, ze dne 19. října 1999, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele jako dovolání nepřípustné. Ústavní soud přezkoumal uvedené rozhodnutí a dospěl k závěru, že tímto rozhodnutím nebylo porušeno právo navrhovatele podle čl. 36 Listiny. Navrhovatel v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tj. podle jeho tvrzení mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Ústavní soud se shoduje s interpretací uvedeného ustanovení obecnými soudy, která byla podrobně rozvedena v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, z níž vyplývá, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu o.s.ř. dává. Takovýto výklad ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepovažuje Ústavní soud za interpretaci v rozporu s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání navrhovatele jako nepřípustné, protože napadené rozhodnutí tvrzenou vadou netrpělo, nelze v tomto rozhodnutí spatřovat porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soud ČR, čj. 25 Cdo 2176/99-52, ze dne 19. 10. 1999, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Navrhovatel podaným návrhem dále napadal usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2. Vzhledem k tomu, že dovolání proti usnesení Městského soudu bylo odmítnuto jako dovolání nepřípustné, bylo nutno ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu považovat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, právě rozhodnutí Městského soudu v Praze. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 není totiž dána již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné jen tehdy, jestliže touto vadou rozhodnutí skutečně trpí. Usnesení Městského soudu v Praze bylo navrhovateli doručeno dne 31. 5. 1999. Ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tímto dnem počala plynout šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Lhůta pro podání ústavní stížnosti skončila dne 29. 7. 1999, ústavní stížnost však byla podána dne 23. 11. 1999.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 55 Co 159/99-40, ze dne 27. 4. 1999 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 17 C 178/98-24, ze dne 12. 2. 1999, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 16. března 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu