Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.07.2000, sp. zn. III. ÚS 593/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 110/19 SbNU 73 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.593.99

sp. zn. III. ÚS 593/99 Nález Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 13. července 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. ml., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 2. prosince 1999, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150, o zaplacení daňového nedoplatku. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 32/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující: Žalobou Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 22. července 1998, č. j. 93199/98/293940/2246 - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zrušení uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V řízení správním, jakož i v řízení soudním, stěžovatel namítal zejména tu skutečnost, že v předmětném právním vztahu ručitelem není. Krajský soud v Brně dne 1. září 1999 usnesením č. j. 29 Ca 32/99-31 řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., jež upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osobě než daňovému subjektu. Jedná se o ustanovení procesní povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. V daňovém řízení má ručení podpůrnou funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového subjektu. Podle §244 odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Podle §248 odst. 1 o. s. ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby a další rozhodnutí uvedená v §248 odst. 2 o. s. ř. Z přezkumné činnosti soudů jsou vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je napadené rozhodnutí rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno. Uvedené rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž, jak již bylo konstatováno, namítá porušení základních práv a svobod, plynoucích z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Poukazuje na skutečnost, že výzva správce daně podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný soudní přezkum, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení takovýto přezkum přípustný není. V §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. A právě námitku, že není ručitelem, vznesl navrhovatel ve všech procesních prostředcích k ochraně práva, včetně správní žaloby. Soud se tedy měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil, dle přesvědčení stěžovatele, jeho základní práva vpředu označená. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 6. března 2000 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 29 Ca uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatele soud konstatoval, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté, hlavy druhé, o. s. ř. Z ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem. Za těchto podmínek účastník řízení dospívá k závěru, dle něhož jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele. Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. K výzvě Ústavního soudu dle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 27. dubna 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že Ústavnímu soudu byly podány rovněž ústavní stížnosti dalších společníků obchodní společnosti F. a H., spol. s r. o., obsahově shodné s ústavní stížností Ing. J. F. ml., přičemž o jedné z nich již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III. ÚS 594/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že při extenzivním výkladu pojmu procesní rozhodnutí by zůstal stěžovatel bez soudní ochrany. Za těchto okolností vedlejší účastník výslovně prohlásil, že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 2. června 2000 a účastník řízení v podání ze dne 14. dubna 2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. dubna 2000, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to zejména z pohledu základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 2 Listiny. Ústavní soud se k interpretaci základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy v daném kontextu vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS 594/99. V návaznosti na právní názor vyjádřený v uvedených rozhodnutích v posuzované věci Ústavní soud považuje za nezbytné konstatovat následující: Podle ustanovení §244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel v předmětné věci ve svém odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedl, že není ručitelem, uplatnil tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud Brno (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí) řízení zastavil. V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému označení ručitele. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušit [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. K stěžovatelem tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na svou již konstantní judikaturu, dle níž v případě uvedených ustanovení Listiny o úpravu samostatných základních práv a svobod nejde: Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo." Shodné konstatování pak Ústavní soud vyslovil i pro ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy (nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Tato ustanovení, zjevně inspirována čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu jednotlivce a státu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. července 2000