ECLI:CZ:US:2009:3.US.635.06.1
sp. zn. III. ÚS 635/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. III. ÚS 635/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BENET GROUP, a. s., se sídlem Praha 4, Křesomyslova 23, proti potvrzujícímu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006 č. j. 8 Cmo 384/2005-205 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2005 č. j. 45 Cm 11/2004-177, kterým byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud zakázal správci konkursní podstaty zcizit nemovitosti, jejichž vyloučení z konkursní podstaty se stěžovatelka domáhala, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Mgr. Mariana Pavlova, správce konkursní podstaty úpadce Druhá slévárna Blansko, a. s., se sídlem Hradec Králové, Jeronýmova 814, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006 č. j. 8 Cmo 384/2005-205 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2005 č. j. 45 Cm 11/2004-177 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 7. 8. 2006 napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006 č. j. 8 Cmo 384/2005-205, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2005 č. j. 45 Cm 11/2004-177 s tím, že jejich vydáním došlo k zásadnímu porušení procesních práv, a to v takové intenzitě, že se jedná o zásah do jejích základních ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") sp. zn. 45 Cm 11/2004, ústavní stížností napadeným usnesením tohoto soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, aby soud zakázal vedlejšímu účastníkovi zcizit ve výroku tohoto usnesení blíže specifikované nemovitosti, jejichž vyloučení z konkursní podstaty se stěžovatelka žalobou podanou vůči vedlejšímu účastníkovi domáhala (dále jen "předmětné nemovitosti"). Krajský soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že předmětné nemovitosti byly již zpeněženy, a to se souhlasem věřitelského výboru i konkursního soudu, přičemž výkladem ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, po prodeji sporného majetku výtěžek ze zpeněžení eviduje správce konkursní podstaty odděleně od ostatního finančního majetku podstaty až do doby pravomocného skončení sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty, resp. do doby, kdy již bude zřejmé, zda tento výtěžek nebo jeho část nebude povinen vydat tomu, kdo uplatňoval vyloučení sporného majetku ze soupisu podstaty.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") je však potvrdil, neboť dospěl k závěru, že vydání předběžného opatření zamezujícího zcizení předmětných nemovitostí postrádá smysl, neboť tyto již byly zcizeny. K tomu poznamenal, že - jak uvedl již soud prvního stupně - práva stěžovatelky jsou dostatečně chráněna i pro případ, že by byla ve zmíněném sporu úspěšná, neboť do jeho pravomocného ukončení je správce konkursní podstaty povinen evidovat výtěžek ze zpeněžení věci odděleně, aby mohlo být uspokojeno eventuální právo stěžovatelky na vydání finanční částky utržené za prodej předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu dospěl vrchní soud k závěru, že oprávněnost obavy stěžovatelky z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí nebyla prokázána.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že s úpadcem uzavřela ohledně předmětných nemovitostí zástavní smlouvy, přičemž zástavní právo bylo zřízeno k zajištění její pohledávky ze smlouvy o půjčce poskytnuté společnosti CASH & CAPITAL, a. s. Nejprve uplatnila u vedlejšího účastníka nárok na vydání hodnoty zpeněžení předmětných nemovitostí, avšak vzhledem k tomu, že správce rozhodl o prodeji předmětných nemovitostí jako součásti podniku úpadce, přičemž měla být jejich cena podstatně nižší, než je cena "faktická", uplatnila u správce nárok na jejich vyloučení z konkursní podstaty, aby se mohla realizace svého zástavního práva a uspokojení svých nároků domáhat samostatným postupem. Protože jí správce nevyhověl, podala vylučovací žalobu. Přes tuto skutečnost správce konkursní podstaty uzavřel smlouvu o prodeji podniku, v níž byly zahrnuty i předmětné nemovitosti. Z tohoto důvodu podala návrh na vydání předběžného opatření, v důsledku jehož vydání by nemohlo dojít k převodu vlastnictví na nového vlastníka, a současně podala u Okresního soudu v Blansku žalobu na určení vlastnictví, jejímž obsahem je zjištění, že předmětné nemovitosti jsou nadále ve vlastnictví úpadce, a tedy že zmíněná smlouva je v části týkající se těchto nemovitostí neplatná pro porušení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání.
Jde-li o napadená rozhodnutí, stěžovatelka tvrdí, že v rámci podaného návrhu na předběžné opatření jednoznačně doložila, že došlo k ohrožení jejích právních nároků uplatněných v žalobě na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty. V souvislosti s tím argumentuje, že uzavřením smlouvy o převodu předmětných nemovitostí vznikl pouze obligační závazek a že ke změně "věcněprávního charakteru změny vlastnictví" by mohlo dojít až vkladem vlastnictví do katastru nemovitostí. V době podání žaloby (a do data podání ústavní stížnosti) nebylo o vkladu vlastnictví k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí rozhodnuto. Pokud se Vrchní soud v Praze nezabýval touto argumentací uplatněnou ve stěžovatelčině odvolání, mělo dojít ke zjevnému porušení jejího práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud si v souladu s §42 odst. 4 a §76 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Vrchní soud v Praze uvedl, že je nadále názoru, že stěžovatelka neosvědčila obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí jakožto podmínku vydání předběžného opatření, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. Skutečnosti v nich uvedené odůvodňují závěr, že práva stěžovatelky jsou chráněna dostatečně, přičemž je třeba přihlédnout i k ochraně práv konkursních věřitelů. Krajský soud v Hradci Králové úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci stěžovatelčiny vylučovací žaloby, z čehož vyplynulo, že stěžovatelka se již jednou vydání předběžného opatření neúspěšně domáhala, a dále zmínil, že důvod, proč nebylo rozhodnuto ve věci samé, spočívá v procesních úkonech stěžovatelky. Dále uvedl, že při rozhodování vycházel z ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání a s ohledem na tuto úpravu neshledal důvody samostatným rozhodnutím uložit správci omezení s věcí zapsanou do konkursní podstaty nakládat. I pokud by byla žaloba úspěšná a správce by majetek zpeněžil, má stěžovatelka právo na vydání výtěžku ze zpeněženého majetku. Z tohoto důvodu uvedený soud nesdílí názor stěžovatelky o zásahu do jejích základních ústavně zaručených práv. Závěrem krajský soud podotkl, že jeho rozhodnutí je řádně zdůvodněno a v těchto důvodech potvrzeno odvolacím soudem.
Správce konkursní podstaty Mgr. Marian Pavlov pokládá dle svého vyjádření napadená rozhodnutí za věcně správná a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti v plném rozsahu. Odkazuje přitom na svá vyjádření založená v konkursním spise, která dále stručně shrnuje; uvádí, že stěžovatelka není věřitelem úpadce, neboť nepřihlásila žádnou pohledávku, tuto ani nemá, a proto není ani účastníkem konkursního řízení. Domáhá-li se vyloučení věcí z konkursní podstaty na základě zástavního práva, toto nebylo platně sjednáno, a i kdyby tomu tak nebylo, dlužníkem stěžovatelky je společnost CASH & CAPITAL, a. s., která je rovněž v konkursu, přičemž stěžovatelka vůči tomuto dlužníku svou pohledávku uplatnila postupem podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření, ten byl podán za účelem maximálně oddálit právě rozhodnutí ve věci samé a zkomplikovat konkursní řízení, a to za situace, kdy úpadce byl majetkově ovládán stěžovatelkou. Stěžovatelka se ústavní stížností snaží zvrátit pro ni nepříznivá soudní rozhodnutí, a učinit tak Ústavní soud jakýmsi třetím stupněm soudní soustavy. Institut Ústavního soudu však k přezkumu rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně není určen. Vedlejší účastník dále uvedl, že trvá na tom, že prodej podniku úpadce byl uskutečněn při splnění všech zákonných podmínek (a také s dobrým výsledkem). Konečně upozornil na to, že stěžovatelka podala žaloby na určení neplatnosti části smlouvy o zpeněžení podniku k Okresnímu soudu v Blansku a ke Krajskému soudu v Brně; ty byly spojeny s návrhy na vydání předběžného opatření, přičemž prvně uvedený soud stěžovatelce ohledně tohoto návrhu nevyhověl, druhý uvedený pak ještě nerozhodl.
Stěžovatelka ve své replice k vyjádřením účastníků řízení uvedla, že se vyhnula podstatě jejího návrhu na vydání předběžného opatření, přičemž zopakovala, že žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí podala z důvodu záměru správce tyto zpeněžit za cenu nepoměrně nižší, než kolik činí jejich skutečná hodnota, a to nikoliv v rámci výběrového řízení, a dále poukázala na to, že správce konkursní podstaty před realizací prodeje uzavřel dohodu se správcem konkursní podstaty společnosti CASH & CAPITAL, a. s., který rovněž uplatňoval nárok na vyloučení věcí z konkursní podstaty, nikoliv však s ní. Z jeho postupu má vyplývat, že poukaz na ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání nemá oporu v objektivní skutečnosti; pokud by tomu totiž tak bylo, mohl by předmětné nemovitosti prodat, aniž by takovou dohodu uzavíral. Tím měla být porušena rovnost účastníků konkursního řízení. Stěžovatelka dále tvrdila, že rozhodnutím soudů, které zamítly návrh na předběžné opatření s tím, že ke zcizení došlo, je v rozporu s faktickým stavem, neboť byla sice uzavřena smlouva, na jejímž základě vznikl závazek předmětné nemovitosti převést, avšak ke změně vlastnictví nedošlo ani ke dni vyhotovení této repliky (12. 12. 2006). Dle stěžovatelky nemůže obstát ani názor, že její práva jsou dostatečně chráněna, neboť vzhledem k postupu správce konkursní podstaty může dojí k zásadnímu poškození jejích majetkových práv. Stěžovatelka proto na podané ústavní stížnosti nadále trvá.
IV.
Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil k posouzení otázky, zda se jedná o návrh důvodný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, porušení práva na přístup k soudu, resp. na poskytnutí soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1, příp. 2 Listiny, a v konečném důsledku práva na spravedlivý proces přichází v úvahu především za situace, kdyby bylo fyzické či právnické osobě upřeno domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (resp. by mu bylo upřeno obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy), případně kdyby soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Právu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá taktéž povinnost obecných soudů při nalézání práva dbát "stanoveného postupu", tj. příslušných procesních předpisů, a v tomto rámci pak i ustanovení týkajících se odůvodnění jejich rozhodnutí. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 89), z něhož posléze vycházelo i plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 15, vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.), jen věcně správná, zákonu zcela odpovídající a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1).
Jde-li o nyní posuzovanou věc, napadená usnesení obecných soudů musí naplňovat podmínky vyplývající z ustanovení §167 odst. 2 ve spojení s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. (jež by mělo být aplikováno přiměřeně, a to vzhledem k právní povaze těchto rozhodnutí). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí jednak pouze stručně konstatuje, že předmětné nemovitosti jsou již zpeněženy, jednak že po prodeji sporného majetku eviduje správce výtěžek odděleně od ostatního majetku a může jej eventuálně vydat tomu, kdo uplatňoval jeho vyloučení z konkursní podstaty. Odvolací soud k tomu doplnil, že vzhledem ke zcizení sporného majetku by vydání předběžného opatření postrádalo smysl. Dále - v podstatě shodně se soudem prvního stupně - uvedl, že práva stěžovatelky jsou dostatečně chráněna vzhledem k oddělené evidenci výtěžku prodeje.
Stěžovatelka ve svém odvolání ze dne 20. 9. 2005 vyslovila pochybnost nad správností postupu soudu prvního stupně, který zamítl její návrh jen z toho důvodu, že došlo ke "zpeněžení" předmětných nemovitostí. Odvolací soud pak vyslovil, že pokud byly předmětné nemovitosti "zcizeny", vydání předběžného opatření ztratilo smysl. K tomu Ústavní soud uvádí, že zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo do občanského soudního řádu zakotveno ustanovení §76e odst. 2 (v současné době jde o ustanovení §76f odst. 2), podle kterého bylo-li účastníku předběžným opatřením uloženo, aby nenakládal s určitou nemovitostí, pozbývá návrh na vklad práva týkajícího se této nemovitosti, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, své právní účinky; to platí i tehdy, jestliže účastník učinil právní úkon týkající se nemovitosti dříve, než se usnesení o nařízení předběžného opatření stalo vykonatelným. Toto ustanovení nabylo účinnosti dnem 1. dubna 2005, tj. přede dnem podání návrhu na vydání předběžného opatření.
V posuzované věci sice v době, kdy byl podán návrh na vydání předběžného opatření a kdy rozhodoval soud prvního stupně, již došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku, do kterého byly zahrnuty i předmětné nemovitosti, avšak vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí příslušným katastrálním úřadem povolen nebyl, a nestalo se tak ostatně ani do dnešního dne. Za této situace eventuálně vydané předběžné opatření mohlo zabránit převodu vlastnického práva na kupujícího k předmětným nemovitostem, neboť v takových případech katastrální úřad návrh na vklad podle §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zamítne (viz též Kuba, B., Olivová, K.: Katastr nemovitostí České republiky, 9. vydání, Linde Praha, 2005, str. 101, nebo Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, C. H. Beck, 7. vydání, str. 317). Ústavní soud svou interpretací výše uvedených zákonných předpisů, jež je doménou soudů obecných, nijak nemíní zasahovat do jejich činnosti, nicméně pokud byly obecné soudy jiného názoru, měly jej v daném ohledu řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, osvětlit v odůvodněních svých rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než konstatovat, že obecné soudy své ústavní povinnosti dodržovat "stanovený postup" nedostály, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, jakými právními úvahami se při rozhodování dané otázky řídily.
Z napadených rozhodnutí - dle interpretace Ústavního soudu - lze dále vyvodit, že obecné soudy měly nejen za to, že vydání předběžného opatření by bylo bezpředmětné, ale také že návrh na jeho vydání není důvodný, neboť stěžovatelka nemůže být postupem správce konkursní podstaty nijak poškozena. Odůvodnění napadených rozhodnutí však neobsahuje žádnou argumentaci, proč za daných okolností vydání předběžného opatření nemůže mít - bude-li vylučovací žalobě stěžovatelky vyhověno - pro ni pozitivní právní konsekvence. Stěžovatelka přitom v řízení před obecnými soudy tvrdila, že postup správce ji poškozuje, neboť předmětné nemovitosti jsou prodávány za nevýhodných cenových podmínek. S tímto argumentem se však obecné soudy v podstatě nevypořádaly. Uvedly sice, že výtěžek z prodeje bude veden odděleně a stěžovatelka z něj může být případně uspokojena, nicméně pominuly to, co je jádrem stěžovatelčiny argumentace, tj. že předmětné nemovitosti by mohly být v důsledku nesprávného (a současně nezákonného) postupu správce konkursní podstaty prodány za nízkou cenu s možnými negativními důsledky z hlediska práv stěžovatelky, které by se tak nemuselo dostat plného uspokojení údajných pohledávek vůči společnosti CASH & CAPITAL, a. s., které jsou zajištěny, jak stěžovatelka tvrdí, zástavním právem váznoucím na předmětných nemovitostech.
Jak Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 konstatoval (odvolávaje se též na své dřívější závěry obsažené např. v nálezu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49), pokud soud odmítá právní argumentaci účastníka soudního řízení, je v odůvodnění svého rozhodnutí povinen dostatečným a výstižným způsobem se s ní vypořádat, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly; stejně tak v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace totiž nastávají - mutatis mutandis - obdobné následky, jako je tomu v případě tzv. opomenutých důkazů (neúplnost a zejména nepřesvědčivost rozhodnutí), což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Nyní proto bude na obecných soudech, aby posoudily, zda z hlediska ochrany majetkových práv stěžovatelky má nebo může mít vydání předběžného opatření nějaký význam. Pokud přitom dospějí ke kladnému závěru, Ústavní soud připomíná (s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), že při rozhodování o příslušném návrhu mají povinnost postupovat v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, prezentovanou např. nálezem ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 40/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 82).
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.