ECLI:CZ:US:2000:3.US.641.99
sp. zn. III. ÚS 641/99
Usnesení
III. ÚS 641/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 18. května 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti doc. JUDr. V. V., CSc., zastoupeného JUDr. M. C., advokátem, proti usnesení vlády č. 798, ze dne 30. listopadu 1998, o jmenování profesorů vysokých škol, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 21. prosince 1999, se stěžovatel domáhá alternativně buď zrušení usnesení vlády č. 798, ze dne 30. listopadu 1998, které stanoví, že v seznamu kandidátů na jmenování profesorů vysokých škol prezidentem republiky nebude uveden doc. JUDr. V. V., CSc., anebo vyslovení zákazu vládě pokračovat v porušování základních lidských práv stěžovatele, garantovaných v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zároveň vyslovení příkazu vládě předložit návrh prezidentu republiky na jmenování stěžovatele vysokoškolským profesorem. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen v základním právu dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), a dále v ústavní stížností napadeném usnesení vlády spatřuje porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Ze záznamu z jednání vlády dne 30. listopadu 1998 a příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Vláda na své schůzi, konané dne 30. listopadu 1998, po projednání materiálu předloženého ministrem školství, mládeže a tělovýchovy přijala usnesení č. 798 s tím, že v seznamu kandidátů na jmenování profesorů vysokých škol prezidentem republiky nebude uveden doc. JUDr. V. V., CSc.
K dopisu stěžovatele, týkajícímu se namítané protiprávnosti postupu exekutivy v řízení o jmenování profesorem, ministr školství dne 9. dubna 1999 pod č. j. SÚ 566/99-33 zaslal stěžovateli sdělení. Uvádí v něm, že jakkoli dle v předmětné době platného zákona o vysokých školách (§15 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ministr při předkládání návrhů na jmenování profesorů prezidentu republiky nebyl vázán návrhy vysokých škol, dopisem ze dne 20. listopadu 1998 předložil vládě materiál s návrhem na jmenování stěžovatele profesorem spolu s dalšími návrhy. V této souvislosti se dále ve sdělení upozorňuje na skutečnost, že dopisem ze dne 7. září 1998 ministr požádal předsedu vlády o rozhodnutí, zda kompetenci kontrasignovat rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování profesorem bude pověřen ministr školství, mládeže a tělesné výchovy, nebo tato kompetence bude vykonávána osobně předsedou vlády; dopisem ze dne 11. listopadu 1998 předseda vlády ministru školství sdělil, že uvedenou ústavní pravomoc bude vykonávat osobně. Vhledem k tomu, že vláda odmítla nést odpovědnost za případné rozhodnutí prezidenta jmenovat stěžovatele profesorem, bylo přijato ústavní stížností napadené usnesení, pročež návrh prezidentu republiky na jmenování profesorů ze dne 10. prosince 1998 neobsahoval i návrh na jmenování stěžovatele. V závěru sdělení je vyjádřeno přesvědčení, že uvedeným postupem vlády a ministerstva nebyl porušen zákon o vysokých školách a rovněž nebylo porušeno základní právo plynoucí z čl. 10 odst. 1 Listiny.
Ke stížnosti stěžovatele, zaslané Kanceláři prezidenta republiky, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky sdělením ze dne 25. října 1999, č. j. 4688/99, stěžovatele informoval, že k jeho jmenování profesorem nedošlo z důvodu odmítnutí spolupodepsání jmenovacího rozhodnutí předsedou vlády.
V ústavní stížnosti je zejména namítáno porušení podmínek stanovených pro jmenovací řízení v předmětné době platným zákonem o vysokých školách postupem vlády, dotčení v základním právu plynoucím z čl. 10 odst. 1 Listiny je pak spatřováno v absenci zdůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vlády, což stěžovatele, dle jeho přesvědčení, staví v odborných kruzích do situace, kdy je bezprostředně ohrožena jeho osobní pověst a jméno. Zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti pak stěžovatel odvíjí od doručení sdělení vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Z uvedených důvodů, jak bylo již uvedeno, se domáhá alternativně buď zrušení usnesení vlády č. 798, ze dne 30. listopadu 1998, které stanoví, že v seznamu kandidátů na jmenování profesorů vysokých škol prezidentem republiky nebude uveden doc. JUDr. V.V., CSc., anebo vyslovení zákazu vládě pokračovat v porušování základních lidských práv stěžovatele garantovaných v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň vyslovení příkazu vládě předložit návrh prezidentu republiky na jmenování stěžovatele vysokoškolským profesorem.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala dne 10. března 2000 vláda k předmětné ústavní stížnosti vyjádření (jež bylo přijato formou usnesení č. 232 na schůzi vlády dne 28. února 2000). Vláda v uvedeném vyjádřením uvádí, že v předmětné věci konala v souladu se svojí ústavní odpovědností, vyplývající z čl. 63 odst. 3, 4 Ústavy. V souvislosti s interpretací dotčených ustanovení zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 447/1990 Sb., o habilitaci docentů a podmínkách a průběhu jmenování profesorů, pak konstatuje, že "profesor" ve smyslu těchto předpisů je titulem, jehož získání nezakládá právo na konkrétní pracovní místo učitele vysoké školy. Zákon o vysokých školách dále v této souvislosti vyloučil platnost správního řádu (§34) a upravil kritéria odejmutí profesorského titulu (§27 odst. 7), jež vláda nepřímo považuje za podmínky pro jmenování profesorem. Usnesení ze dne 30. listopadu 1998, č. 798, je pak adresováno předsedovi vlády a má doporučující povahu ve vztahu ke kontrasignaci ministrem školství prezidentu republiky navržených kandidátů k jmenování profesorem. Za těchto okolností, když v případě stěžovatele nedoporučila kontrasignaci jeho jmenování profesorem, ministr návrh na jeho jmenování prezidentu republiky nepředložil. Vycházel totiž se zákonem daného rozlišení mezi návrhem vysoké školy a návrhem ministra ve smyslu možnosti ministra s návrhem vysoké školy se neztotožnit. Závěrem pak ve svém vyjádření vláda konstatuje, že výkon uvedené pravomoci není aktem správním, nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví, na jeho vydání není právní nárok, jelikož se jedná o specifický akt vládní, jehož meze jsou kladeny pouze Ústavou. Ze všech uvedených důvodů vláda navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
II.
Předmětná ústavní stížnost směřuje proti usnesení vlády, jímž tato vyjádřila své doporučení předsedovi vlády ke kontrasignaci rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování profesorem, a proti jejímu postupu, když je alternativně požadováno přikázat vládě předložit návrh prezidentu republiky na jmenování stěžovatele vysokoškolským profesorem.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm a) zákona o Ústavním soudu může směřovat pouze proti takovému zásahu orgánu veřejné moci, jenž je způsobilý porušit základní právo nebo svobodu zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Usnesení vlády, jež má pouze doporučující a nikoli rozhodovací povahu, za takovýto zásah považovat nelze. Z uvedeného důvodu Ústavní soud k projednání návrhu na zrušení předmětného usnesení vlády není příslušný, pročež Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Pokud ústavní stížnost brojí proti postupu vlády, nutno poukázat na v předmětné době relevantní právní úpravu obsaženou v ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i úpravu stávající, obsaženou v §73 zákona č. 111/1998 Sb., dle níž návrhy na jmenování profesorů prezidentu republiky nepředkládá vláda. Z tohoto důvodu nutno posuzovat návrh na vyslovení zákazu vládě pokračovat v porušování základního práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny ve vztahu ke stěžovateli a příkazu předložit návrh prezidentu republiky na jmenování stěžovatele profesorem za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pouze jako obiter dictum Ústavní soud přisvědčuje právnímu názoru účastníka řízení, dle něhož výkon ústavního práva kontrasignace dle čl. 63 odst. 3, 4 Ústavy je speciálním ústavním aktem, za jehož obsah vláda odpovídá Poslanecké sněmovně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2000