ECLI:CZ:US:2008:3.US.684.06.1
sp. zn. III. ÚS 684/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. R., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1601/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 4 To 47/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2005 sp. zn. 3 T 6/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 183/1992 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 2, článkem 39 a článkem 40 odst. 3, odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z příloh ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel (v trestní věci ,,obviněný") v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2005 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §F39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu obchodní činnosti - nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a dále v zákazu provádění průmyslových, inženýrských, bytových a občanských staveb na dobu 5 let. Uvedeným rozsudkem nalézacího soudu bylo dále rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Pro část žalovaných skutků byl stěžovatel zproštěn obžaloby.
Shora uvedený rozsudek nalézacího soudu stěžovatel napadl odvoláním. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 25. 8. 2005 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) a f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvého stupně v odsuzující části zrušil, a poté za použití §259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele opětovně uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se podle skutkové věty tohoto rozsudku dopustil tím, že (zkráceně řečeno) v postavení jediného společníka a současně jednatele společnosti D. R. T., společnost s r. o., vylákal v období od března 1997 do 24. 11. 1997 na různých místech ČR od různých subjektů zboží, služby, provedení přeprav, v úmyslu neuhradit dvacet osm vystavených faktur ve lhůtách splatnosti ani později, a takto konal s úmyslem finanční prostředky získané prodejem daného zboží užít jiným způsobem než k úhradě vystavených faktur, ačkoli si byl vědom finanční situace společnosti, čímž způsobil škodu ve výši 8.898.785,50 Kč. Za tento trestný čin odvolací soud stěžovateli uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře pět a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu obchodní činnosti na dobu pěti let. Soud druhého stupně dále rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody a podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a z důvodů uvedených v §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání stěžovatele pro skutky, jimiž byl tento uznán vinným pod body I. 1. - 19. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku o vině, trestu a náhradě škody, podal stěžovatel ještě dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), c), e) a g) tr. ř, které však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ze skutkových zjištění obecných soudů lze k charakteru trestné činnosti stěžovatele blíže uvést, že se stěžovatel nejprve stal jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti D. R. T., obchodující se stavebními materiály, a to za situace, kdy tato již byla zadlužena poskytnutým úvěrem, za který svým majetkem ručili bývalí společníci a jednatelé Ing. A. R., Z. H. a M. K., kteří po převodu svých obchodních podílů na stěžovatele zůstali ve společnosti jako její zaměstnanci. Sám stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů neměl k řízení obchodní společnosti a ve vztahu k jejímu předmětu podnikání odpovídající odbornou způsobilost či zkušenosti (profesí byl pořadatelem zábavních hudebních akcí pro mládež, tzv. diskžokejem), a měl figurovat jako osoba nastrčená, tzv. bílý kůň, za tím účelem, aby se bývalí společníci mohli zbavit svých povinností hradit závazky firmy a vyplatit své nemovitosti, zastavené bance. Obchodní společnost ve skutečnosti řídil svědek M. P. ve funkci účetního, později trestně stíhaný za závažnou majetkovou a hospodářskou trestnou činnost. Sám stěžovatel se však dle skutkových zjištění obecných soudů nechoval v uvedené roli nikterak pasivně, jak tomu bývá v obdobných případech, ale naopak aktivním jednáním uváděl v omyl dodavatele společnosti D. T. R. o solventnosti obchodní společnosti a úmyslu odebrané zboží uhradit. Jednalo se však ze strany stěžovatele o podvodné jednání, při němž nejprve došlo k uskutečnění menších objemů obchodů a zaplacení dodaného zboží v hotovosti, poté však následovaly velké odběry zboží, které již společností D. T. R. zaplaceno nebylo. Stěžovatel sám vzhledem ke svému dobrému vystupování, komunikačním schopnostem a intelektové úrovni působil na dodavatelské partnery důvěryhodným dojmem a projevoval také ochotu k podepsání směnek, sliboval zaplacení po získání úvěru apod., aby oddálil vymáhání dluhů a věřitele uklidnil. Obchodní partnery tak uváděl v omyl o skutečné situaci firmy D. T. R. a o podstatě svého podnikání (str. 31 rozsudku nalézacího soudu). Kromě obchodních cest do dodavatelských firem podepisoval stěžovatel různé doklady, přebíral platby a spravoval jako jediná oprávněná osoba bankovní účty, respektive do banky docházel sám nebo zmocnil účetního P., podepisoval šeky pro výběry (str. 29 tamtéž). Stěžovatel také doznal, že na žádost P. mu pro jeho potřebu podepsal ve velkém rozsahu bianko doklady, a to příjmové a výdajové formuláře a dokonce zcela prázdné papíry, sám se však ve skutečnosti o finanční záležitosti nestaral, jen když bylo třeba jednat s věřiteli, sliboval zaplacení dluhů (str. 30 tamtéž).
Soud prvého stupně dále dospěl k závěru, že stěžovatel tímto svým přístupem k plnění podnikatelských povinností umožňoval (mimo vlastního aktivního jednání) dalším osobám jednat pod firmou D. T. R. ve vlastní prospěch, zajistil jim možnost nakládat s odebraným nezaplaceným zbožím s cílem jeho zpeněžení, aniž získané prostředky přejdou do hospodaření uvedené společnosti. Stěžovatel dle nalézacího soudu sehrál roli za firmu zavázané a odpovědné osoby, přičemž podnikání fakticky vedly další osoby působící ve firmě jako zaměstnanci. Stěžovatel zcela vědomě pod hlavičkou uvedené firmy dával možnost dalším osobám získávat hmotný prospěch nejen na úkor dodavatelských firem, ale i samotné společnosti D.T. R.
II.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obsáhle rekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, obsah jejich rozhodnutí a skutkových zjištění. Dále stěžovatel uvádí řadu námitek ohledně průběhu trestního řízení a údajných pochybení obecných soudů, z nichž většinu v různé podobě uplatnil již ve svých řádných a mimořádných opravných prostředcích. Jako již ve svém dovolání, tak i v ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že ve veřejném zasedání o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně u Vrchního soudu v Praze rozhodoval senát složený z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Konopové a soudců JUDr. Radka Hartmanna a Mgr. Viktora Macha. Stěžovatel namítá, že z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze plyne, že čtvrtý trestní senát tohoto soudu (4 To 47/2005) je složen z JUDr. Hany Kárové, JUDr. Lenky Konopové a JUDr. Radka Hartmanna. Nejvyšší soud ČR v průběhu neveřejného zasedání o dovolání dle §265r odst. 7 tr. ř. doplnil dokazování o vyjádření dočasné předsedkyně senátu JUDr. Konopové, ze kterého vyplynulo, že řádná předsedkyně čtvrtého senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Hana Kárová čerpala v době konání veřejného zasedání o odvolání stěžovatele řádnou dovolenou, jakož i o žádost o dovolenou JUDr. Hana Kárové, z níž plyne, že jí byla schválena dovolená v době od 2. 8. do 26. 8. 2005.
Stěžovatel poukazuje na fakt, že soudní spis v jeho trestní věci má přes 3.000 stran, a dále že v době, kdy se spis nacházel na Vrchním soudě v Praze a obhájci stěžovatele si za účelem upřesnění zajišťovali možnost do něj nahlédnout, bylo jim několikrát vedoucí kanceláře 4 To oznámeno, že spis se nachází u předsedkyně senátu JUDr. Hany Kárové, která jej studuje, a bude nutno jej od této soudkyně opatřit, tj. u soudkyně, jež se však nakonec na rozhodování nikterak nepodílela. Dne 7. 7. 2005 byl pak obhájce stěžovatele vyrozuměn o konání veřejného zasedání o odvolání stěžovatele, které se konalo dne 25. 8. 2005, přičemž toto vyrozumění ze dne 30. 6. 2005 je podepsáno právě JUDr. Károvou.
Stěžovatel též odkazuje na samotný napadený rozsudek odvolacího soudu, ve kterém dle jeho názoru proti sobě stojí v podstatě bez jakéhokoli odůvodnění dvě zcela odlišná tvrzení. Tuto námitku stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti doprovází citacemi z příslušných míst uvedeného rozsudku, jež jsou dle jeho názoru ve vzájemném rozporu. Stěžovatel přitom cituje z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 219/2003, dle něhož je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ust. §215 a §134 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel dále popisuje údajné ,,podezřelé" chování náhradního soudce, který při veřejném zasedání o odvolání ničeho nepoznamenal a dle názoru stěžovatele vzhledem k rozsáhlosti trestního spisu plnil svou úlohu toliko formálně.
Další část námitek stěžovatele je věnována osobě jeho obhájce, resp. kolizi zájmů stěžovatele se zájmy jiného mandanta jeho tehdejšího obhájce JUDr. Josefa Doležala. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že smlouvy o převodu obchodních podílů společnosti D. T. R. z výše uvedených osob na stěžovatele formou notářského zápisu sepsala a vyhotovila notářka jménem JUDr. E. D. z Trutnova ve společných prostorách, kde původně působil i stěžovatelův ustanovený obhájce JUDr. Josef Doležal, pravděpodobně její manžel. Je nepochybné, že tatáž JUDr. E. D. počala následně vykonávat advokacii, při které mimo jiné zastupovala JUDr. Josefa Doležala při obhajobě stěžovatele, jak je zřejmé z řady protokolů o výslechu svědků, jakož i z protokolu o úkonech provedených mimo hlavní líčení ze dne 3. 11. 2004. Z trestních spisů J. S., svědka v trestní věci stěžovatele a muže stíhaného v jiném, s věcí stěžovatele souvisejícím trestním řízení, vyplývá, že tatáž JUDr. E. D. byla J. S. pověřena jeho obhajobou. Stěžovatel zdůrazňuje, že dokonce ještě předtím, než si J. S. zvolil za obhájce JUDr. E. D., zvolil si svým právním zástupcem právě JUDr. Josefa Doležala, tj. původního ustanoveného obhájce stěžovatele. Tato skutečnost dle stěžovatele nepochybně vyplývá např. z protokolu o podání vysvětlení, sepsaného dne 14. 8. 2000 na SKPV Trutnov, jakož i z plné moci ze dne 4. 5. 2000, kterou uvedený svědek zmocnil oba z výše jmenovaných advokátů, tedy jak JUDr. Josefa Doležala, tak JUDr. E. D. Stěžovatel poukazuje na jednání advokáta Doležala během výkonu obhajoby, které bylo dle názoru stěžovatele v jeho neprospěch a mělo zvýhodnit již zmíněného J. S., konkrétně předejít jeho trestnímu stíhání. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy zásadním způsobem podcenily kolizi jeho zájmů a zájmů J. S. Vyjadřuje nesouhlas se zjištěními a závěry Nejvyššího soudu ohledně klíčového významu výslechu svědků H. a S. v hlavním líčení za účasti nového obhájce. Vzhledem k popsaným skutečnostem je stěžovatel přesvědčen, že v jeho trestní věci došlo k porušení ust. §40a tr. řádu a §37a odst. 2 tr. řádu i ust. §16 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen ,,zákon o advokacii"). Tato procesní vada měla dle stěžovatele významný vliv na realizaci jeho práva na obhajobu a na průběh celého trestního řízení vůbec.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že i v rámci hlavního líčení bylo několik důkazů výslechem svědků provedeno tak, že byly pouze přečteny protokoly o jejich dřívějších výpovědích podle ust. §211 odst. 3 tr. řádu, návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů byly zamítnuty, bylo upuštěno od provedení výslechů svědků L. K., J. D. a J. S. Stěžovatel tak namítá, že nikdy neměl možnost ani on, ani jeho zvolený obhájce těmto svědkům klást otázky.
Obviněný je přesvědčen, že nejenže v přípravném řízení neměl obhájce, který by mu řádně poskytoval potřebnou odbornou právní pomoc a k tomu využíval všech zákonných prostředků a způsobů obhajoby tak, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, ale naopak měl ustanoveného obhájce JUDr. Josefa Doležala, jehož často zastupovala JUDr. E. D., přičemž oba tito obhájci poskytovali ve stejném období placené právní služby J. S., jehož zájmy jsou se zájmy stěžovatele v jednoznačném rozporu.
V závěrečné části své argumentace se stěžovatel věnuje polemice s dílčími skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatel zdůrazňuje, že zcela nepochybně nikdy nebyl jediným jednatelem společnosti D. R. T., neboť do 25. 7. 1997 byli jednateli společnosti původní společníci Ing. R., H. a K. Navíc Ing. R. byl nepochybně po celou dobu působení stěžovatele ve firmě D. R. T. dalším jednatelem této společnosti (do 14. 1. 1998) a jako takový i činil objednávky zboží. To stěžovatel dokládá rozpory mezi výpovědí svědka L. H., jednatele dodavatelské firmy a výpovědí svědka Ing. R., s nimiž se obecné soudy dle názoru stěžovatele odmítly vůbec zabývat. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemůže být trestně odpovědný i za objednávky zboží a přepravy, které prokazatelně učinil druhý řádný jednatel společnosti Ing. R., což je skutečnost, kterou obecné soudy pominuly. Stěžovatel poukazuje na prokázané jednání Z. H., který se staral o zásobování, opravy aut a skladové prostory, tj. byl na rozdíl od stěžovatele, který dle svého tvrzení nikdy neobjednával autodopravu, srozuměn s pohybem vylákaného zboží a zajišťoval jeho převoz. Ač k tomu byl uvedený H. instruován svědkem P., trestní odpovědnost má dle obecných soudů nést stěžovatel.
Stěžovatel v uvedené souvislosti poukazuje zejména na skutek, popsaný v bodě II. 8 obžaloby, podané Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové a v bodě II. 8 rozsudku nalézacího soudu, který uznal stěžovatele vinným i tímto skutkem, a v rozsudku Vrchního soudu v Praze, který vinu stěžovatele za tento skutek potvrdil. Ve skutečnosti z dokazování vyplynulo, že zboží, o něž se v daném případě jedná, u firmy Schiedel objednávali Ing. R. či Z. H., což stěžovatel dokládá odkazy na různá místa spisového materiálu.
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 219/2003 ohledně principů řádného procesu a na nález sp. zn. IV. ÚS 548/99, dle kterého je třeba považovat za protiústavní, porušující právo na spravedlivý proces takové rozhodnutí, jež je postaveno na právním závěru soudu, který je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a trestní spis Krajského soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 3 T 6/2004. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a řízení, jež jim předcházela, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a není ve vztahu k nim superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo upravovat perfekcionisticky řízení, která před obecnými soudy proběhla a dohledávat veškerá pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud přitom ve smyslu §36 a násl. Listiny vždy hodnotí, zda řízení, jež ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů předcházelo, bylo spravedlivé jako celek a zda samo o sobě i jeho výsledek obstojí nikoli z hlediska práva jednoduchého, ale z hlediska kautel práva ústavního. Prismatem těchto zásad je třeba nahlížet i na závěry stěžovatelem citovaných nálezů sp. zn. IV. ÚS 219/2003 a sp. zn. IV. ÚS 548/99.
K dílčím námitkám stěžovatele lze v převážné míře konstatovat, že jde o výhrady uplatněné stěžovatelem již opakovaně v jednotlivých stadiích trestního řízení, s nimiž se již dostatečným způsobem vypořádaly soudy obecné.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nerozhodly o zproštění ustanoveného obhájce JUDr. Josefa Doležala povinnosti obhajování, přičemž uvádí, že s ohledem na jím tvrzený rozpor mezi jeho zájmy a zájmy svědka J. S. mohl být postupem obhájce neoprávněně znevýhodněn.
K otázce kolize zájmů různých obviněných, zastoupených týmž advokátem, se Ústavní soud poměrně obšírně vyjadřoval např. již v usneseních sp. zn. II. ÚS 652/04 a sp. zn. I. ÚS 306/04 (dostupných v internetové databázi Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), kde se ovšem jednalo o aplikaci ust. §37a odst. 2 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení o vyloučení advokáta, jako zvoleného obhájce, rozhodne v přípravném řízení soudce též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Citované ustanovení je účinné od 1. 1. 2002 a je samostatným důvodem k vyloučení advokáta (zvoleného obhájce) v případě, kdy vykonává obhajobu dvou nebo více obviněných, jejichž zájmy jsou v tzv. kolizi. Nastane-li situace předpokládaná v ust. §37a odst. 2 u ustanoveného obhájce, předseda senátu nebo v přípravném řízení soudce rozhodne o jeho zproštění z povinnosti obhajování podle §40a odst. 1 tr. řádu. Důvod vyloučení podle §37a odst. 2 tr. ř. ovšem navazuje na ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle §20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§18 odst. 2 cit. zákona), zjistí-li dodatečně skutečnosti uvedené v §19 zákona o advokacii. Rovněž Pravidla profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky ze dne 31. 10. 1996 v článku 7 odst. 2, 3, ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech (blíže viz Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce, Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 65 nebo Vantuch, P.: Obhajoba obviněného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 57 a násl.).
V projednávaném případě Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovateli byl dne 13. května 1998 na žádost vyšetřovatele Okresním soudem v Trutnově dle §39 tr. řádu jako advokát ustanoven JUDr. Josef Doležal. Ze spisového materiálu dále vyplývá (č. l. 18), že uvedený advokát zmocnil dne 19. 11. 1998 advokátku JUDr. E. D., aby jej zastupovala v trestní věci stěžovatele u výslechu svědků. Podobných substitučních zmocnění JUDr. D. ad hoc k výslechům svědků obsahuje spisový materiál ještě několik. Lze dále uvést plnou moc ze dne 1. 10. 1999, založenou ve vyšetřovacím spise, kterou tehdejší družka stěžovatele A. M. zmocňuje k obhajobě stěžovatele advokáta JUDr. Petra Skořepu. Vzápětí byl však do spisového materiálu založen přípis JUDr. Skořepy, obsahující sdělení tohoto advokáta vyšetřovateli, že družka stěžovatele A. M. uvedenou plnou moc odvolala s tím, že si stěžovatel přeje, aby jej obhajoval ustanovený obhájce JUDr. Doležal. Jak se podává na č. l. 2642, stěžovatel dne 3. 11. 2004, tedy poté, co byl předvolán k hlavnímu líčení, vypověděl uvedenému advokátovi Doležalovi plnou moc a následně zmocnil svého současného právního zástupce JUDr. Jablonského.
Pokud jde o osobu svědka J. S., jehož měl advokát JUDr. Doležal rovněž obhajovat na plnou moc, z přílohy trestního spisu, konkrétně z opisu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 15 T 78/2002 a rovněž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v trestní věci stěžovatele, plyne, že tento svědek byl kamarádem stěžovatele. Když v roce 1997 hrozilo, že rozsáhlá hospodářská trestná činnost stěžovatele vyjde najevo, byl uvedený S., t. č. příslušník Policie ČR, stěžovateli nápomocen s obstaráním padělaných cestovních dokladů, které stěžovatel užíval v době, kdy se před trestním stíháním ukrýval na Slovensku. J. S. byl za tuto trestnou činnost výše citovaným rozsudkem odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu 12 měsíců (viz str. 37 rozsudku nalézacího soudu ve věci stěžovatele). Uvedený S. dále figuruje jako obviněný v obžalobě podané Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 u tamního obvodního soudu dne 2. 12. 2002 pod sp. zn. 1 Zt 482/2002, a dále v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2002, jímž byl J. S. odsouzen za pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250 odst. 1, 2, tr. zák. a za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
V trestní věci stěžovatele vystupuje J. S. jako svědek jednak v souvislosti s již uvedeným padělaným cestovním dokladem (stěžovatel v době svého ukrývání na Slovensku vystupoval právě pod jménem J. S.) a dále v souvislosti s otázkou přesměrování plateb za zboží na nový účet obchodní společnosti D. R. T. v Praze do firmy Hrnko-Raiss Louny.
Z výše uvedeného shrnutí skutkových zjištění je patrné, že obecné soudy nepochybily, pokud konstatovaly, že se jednak z podstaty věci nejedná o případ upravený v ust. §37a odst. 2 tr. řádu, jež se týká vyloučení (zproštění) obhájce vykonávajícího obhajobu spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují (tzn. nejde o obhajobu pachatelů stejné trestné činnosti stíhaných buď společně nebo z různých důvodů odděleně) a dále že i jinak je souvislost trestné činnosti obou osob v podstatě okrajová, když svědek S. stěžovateli toliko asistoval při jeho útěku z České republiky (opatření falešných dokladů a peněz). Ústavní soud k tomu dodává, že byl-li J. S. advokátem Doležalem obhajován v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 78/2002, nelze vyloučit, že se postup tohoto advokáta ocitl v rozporu s výše citovanými ustanoveními zákona o advokacii, což však v daném konkrétním případě automaticky neimplikuje závažné porušení práva na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny v trestní věci stěžovatele. Ze samotných výše uvedených okolností vyplývá, že pro rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele měla role, resp. výpověď svědka S. význam zcela podružný (viz str. 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pokud jde dále o námitku stěžovatele, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu tím, že manželka jemu ustanoveného obhájce JUDr. D., jednak coby někdejší notářka sepsala příslušné smlouvy o převodu obchodní společnosti D. R. T. na stěžovatele, jednak v jiné trestní věci rovněž obhajovala uvedeného svědka S., lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který se s touto částí námitek stěžovatele logickým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti skutkovým závěrům obecných soudů ohledně jeho trestní odpovědnosti za určité dílčí útoky v rámci jeho velice rozsáhlé trestné činnosti, je Ústavní soud především nucen znovu připomenout, že není další instancí v soustavě obecného soudnictví a nepřísluší mu přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v trestním řízení. Ke konkrétním námitkám lze uvést, že tyto byly buď výslovně nebo implicite rozptýleny v odůvodnění napadených rozhodnutí. Rolí osoby svědka Ing. R. se v původním rozsudku dostatečně zabýval již nalézací soud. Stejně tak obecné soudy vzaly na vědomí i aktivitu dalších osob ve firmě, zejména svědka P. Lze se ztotožnit se závěry obecných soudů, že prokazatelné aktivity jiných osob, podílejících se na objednávání zboží a dalších služeb, nemohou stěžovatele vyvinit. Lze připomenout, že stěžovatel sám doznal, že podepsal řadu prázdných dokladů nebo i prázdných papírů na žádost účetního P. Dále lze poukázat na prokázané kopírování plných mocí. Z jednání stěžovatele je zřejmé, že vědomě umožňoval, aby dodavatelé byli uváděni v omyl a byl s jejich poškozením přinejmenším srozuměn [viz §4 písm. b) tr. zák.]. Uvedené lze plně vztáhnout i na skutek pod bodem II. 8 odsuzujícího rozsudku, ohledně obchodních transakcí se společnosti Schiedel, s. r. o.
Lze shrnout, že obecné soudy zjistily skutkový stav věci plně v mezích ust. §2 odst. 5 věta první tr. řádu (zásada materiální pravdy). Z této zásady plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. je rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí").
Konečně za zcela irelevantní je nutno považovat rovněž námitky stěžovatele týkající se obsazení senátu Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího. Uvedenou námitkou se již obsáhle zabýval Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí, na něž lze v podrobnostech pro stručnost odkázat. Nejvyšší soud poukazuje na vyjádření předsedkyně senátu vrchního soudu JUDr. Lenky Konopové, podle nějž předsedkyně senátu JUDr. Hana Kárová čerpala v době konání veřejného zasedání (25. 8. 2005) řádnou dovolenou. Z žádosti o dovolenou JUDr. Kárové podané dne 1. 8. 2005 pak Nejvyšší soud dovodil, že jí byla dovolená schválena v době od 2. do 26. 8. 2005. Z rozvrhu práce vrchního soudu na rok 2005 pak vyplývá, že senát je zastupován senátem, jehož členem je soudce Mgr. Viktor Mach. Tento byl proto také jako soudce členem senátu rozhodujícím o odvolání obviněného. O tyto důkazy Nejvyšší soud doplnil dokazování podle §265r odst. 7 tr. ř. v průběhu neveřejného zasedání.
Složení senátu tedy bylo ve věci stěžovatele určeno podle pravidel obsažených v rozvrhu práce soudu, přičemž důvodem absence soudce může být jen odůvodněná nepřítomnost (např. nemoc, dovolená apod.), což bylo v daném případě splněno. Nejvyšší soud správně podotýká, že informovat stěžovatele o změně ve složení senátu zákon soudu neukládá a vzhledem k délce dovolené nešlo ani o změnu senátu bezprostředně před jednáním, neboť JUDr. Kárová byla na dovolené již tři týdny před konáním veřejného zasedání o dovolání stěžovatele. Ústavní soud se se zjištěními Nejvyššího soudu ztotožňuje a konstatuje, že ze spisového materiálu nezjistil nic, co by zavdalo důvod k závěrům o porušení pravidel řádného procesu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným porušením dalších práv zakotvených v článku 38 odst. 2, článku 39 a článku 40 odst. 3, odst. 6 Listiny.Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučeníí: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu