ECLI:CZ:US:2006:3.US.750.06.1
sp. zn. III. ÚS 750/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. C., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2006 č. j. 2 Cmo 78/2006-49, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podaném návrhu, který i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006 č. j. 2 Cmo 78/2006-49. Stěžovatel tvrdí, že označené rozhodnutí porušilo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2006 č. j. 44 Cm 103/2003-34, kterým tento soud při rozhodování o nákladech řízení na straně stěžovatele neshledal důvody hodné zvláštního zřetele a uložil mu povinnost zaplatit žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu mladých Plzeň náhradu nákladů řízení. S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, neboť se domnívá, že v jeho případě jsou dány důvody pro postup podle ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K rozhodování obecných soudů ve věci samé stěžovatel uvádí, že i když v průběhu řízení vzal svoji žalobu zpět, takže řízení ve věci samé bylo usnesením soudu prvního stupně podle ustanovení §96 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. zastaveno, přesto nesouhlasí s jejich rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.
II.
Jak se zjišťuje z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006 č. j. 2 Cmo 78/2006-49 soud prvního stupně poté, co stěžovatel (v dřívějším řízení žalobce) vzal v průběhu řízení svoji žalobu v plném rozsahu zpět (aniž uvedl důvody zpětvzetí), zastavil řízení a podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, přičemž výši přiznaných nákladů řízení odůvodnil poukazem na ustanovení §18 odst. 1 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že v případě zastavení řízení hradí ten z účastníků, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, náklady řízení, vzniklé druhému účastníkovi. Takovým zaviněním je z procesního hlediska i zpětvzetí žaloby. Pouze v případě, že by ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného, přičemž žaloba by byla podána důvodně, hradí náklady řízení žalovaný.
Při rozhodování ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. odvolací soud dovodil, že důvody hodnými zvláštního zřetele nejsou vnitřní poměry žalovaného v období, v němž byl stěžovatel u žalovaného statutárním zástupcem. Takovým důvodem podle odvolacího soudu není ani to, že shromáždění delegátů, jakožto orgán žalovaného, který je podle stanov příslušný rozhodnout o odměně statutárního zástupce, neschválil stěžovateli odměnu za výkon této funkce. Stěžovatel měl možnost se proti takovému rozhodnutí bránit procesními prostředky. Odvolací soud zdůraznil, že mu nepřísluší při postupu podle ustanovení §96 o. s. ř. a při rozhodování o náhradě nákladů řízení posuzovat důvodnost nároku stěžovatele podle příslušných ustanovení práva hmotného. Z tohoto důvodu neshledal odvolací soud odvolání stěžovatele proti výroku ohledně nákladů řízení důvodným.
Odvolací soud částečně vyhověl odvolání žalovaného a znovu rozhodl o výši nákladů řízení a současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud po prostudování námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve smyslu již ustálené judikatury je třeba znovu připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho úkolem není kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud ovšem při svém rozhodování a v řízení, které mu předchází, respektují ústavně zaručená základní práva a svobody.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti zabýval otázkou rozhodování o nákladech řízení z pohledu možného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti dospěl k závěru, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka, aby snášel náklady spojené s uplatňováním svého práva jen v rozsahu, který mu ukládají příslušná ustanovení platného právního řádu. K téže problematice se Ústavní soud rovněž opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že procesní nároky či povinnosti související s náklady řízení zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého účastníka, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 58/06). Případy, které ústavní stížnost otevřela věcnému přezkumu, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Takové případy, představující výjimku z výše uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jsou spojovány s námitkou o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) s tím, že v takovém případě jde o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení. Tehdy se uplatní zásada, že protiústavní je rozhodnutí jen tehdy, pokud je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Taková situace v předmětné věci nenastala. Zatímco stěžovatel v odvolání proti výroku o nákladech řízení souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že bylo nutné o nákladech řízení rozhodnout podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., a proto jsou zde důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, přičemž se pouze domníval, že v této otázce měl soud postupovat podle ustanovení §150 o. s. ř., v ústavní stížnosti zcela změnil své stanovisko a tvrdí, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť by bylo "spravedlivé, aby v řízení, v němž byla žaloba vzata zpět ..., nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení".
Z výše uvedeného shrnutí je zřejmé, že stěžovatel námitky proti rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zakládá v ústavní stížnosti na jiných formálních důvodech, než těch, které byly obsahem odvolacího řízení a jimiž se z tohoto důvodu nemohl odvolací soud zabývat a vypořádat se s nimi. Takový postup je však s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž ratio legis tohoto ustanovení (§75 odst. 1 cit. zákona) spočívá nejen v tom, že před podáním ústavní stížnosti musí být konkrétní věc (pravomocně) posouzena těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také nebo spíše především v tom, aby případné procesní vady v postupu orgánu nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně zákonem předvídaným způsobem odstraněny (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 8, pod č. 95, str. 367 a násl.).
Z hlediska ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde tedy o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají a Ústavní soud se těmito tvrzeními již dál blíže nezabýval, neboť jsou z hlediska možného dotčení na základních právech a svobodách stěžovatele nerozhodné.
Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud dodává, že toto usnesení se nijak nedotýká té části ústavní stížnosti stěžovatelů V. C. a J. M., v níž je napadáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 3 Cmo 158/2006-204. Ohledně této části ústavní stížnosti je u Ústavního soudu vedeno samostatné řízení pod sp. zn. IV. ÚS 633/06. K rozdělení do dvou samostatných řízení došlo v souladu s kancelářským a spisovým řádem a s rozvrhem práce Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu