ECLI:CZ:US:2008:3.US.812.06.1
sp. zn. III. ÚS 812/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Auto, a. s., se sídlem v Praze 4 Vyskočilova 1422/1a, IČ 60 11 27 43, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2006 č. j. 25 Co 108/2006-88 za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. České kanceláře pojistitelů a 2. M. B. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. listopadu 2006 napadla stěžovatelka shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž tento soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit 1. vedlejší účastnici (České kanceláři pojistitelů) společně a nerozdílně s 2. vedlejším účastníkem (M. B.) částku 13.754,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 4 (resp. čl. 90 odst. 1) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka přitom zpochybňuje právní konstrukci, na níž je napadené rozhodnutí založeno. Především namítá, že sice je vlastníkem vozidla, jímž byla způsobena škoda, o jejíž úhradu v řízení jde, není však jeho provozovatelem; tím se na základě uzavřené leasingové smlouvy stal 2. vedlejší účastník. Jemu náleží povinnost provozovat na pozemních komunikacích pouze vozidlo pojištěné podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) (§1 odst. 2 tohoto zákona). Z pouhé kontraktační povinnosti vlastníka vozidla (zákonné povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla dle ustanovení §4 tohoto zákona) přitom dle ní nelze dovodit, že nebylo-li vozidlo pojištěno a byla-li jím způsobena škoda, je stěžovatelka z titulu vlastnického práva za tuto škodu spoluzodpovědná. Takový závěr neodpovídá logice zákonné úpravy zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ani obecné úpravě o náhradě škody zakotvené v občanském zákoníku. Dle stěžovatelky zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla již v úvodním ustanovení aprobuje právo provozu vozidla na pozemní komunikaci výslovně pouze na toho, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla je pojištěna. Za provozovatele vozidla přitom lze považovat toliko 2. vedlejšího účastníka (leasingového nájemce vozidla), nikoliv stěžovatelku. Stěžovatelka před obecnými soudy namítala jak tuto skutečnost, tak i promlčení a neexistenci právního titulu pro jakési delegační a likvidační úkony žalobce - 1. vedlejší účastnice. K těmto argumentům dle stěžovatelky obecné soudy vůbec nepřihlédly a své závěry založily pouze na stručné úvaze o povinnosti stěžovatelky vozidlo pojistit a z toho vyplývající povinnosti k náhradě za škodu způsobenou jeho provozem na pozemní komunikaci. Odůvodnění jejich rozhodnutí tak nelze označit ani za přiléhavé, ani za předvídatelné ve smyslu požadavků čl. 36 odst. 1 Listiny. Krom uvedeného vycházel odvolací soud ve vztahu k otázce existence pojištění odpovědnosti ze skutečností, které dle stěžovatelky v řízení nebyly prokázány. Stěžovatelka se domnívá, že v daném případě v souladu s výkladem norem tohoto jednoduchého práva ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, jak je upravena v občanském zákoníku, nelze dospět k takovému extenzivnímu výkladu, který by směřoval k existenci povinnosti stěžovatelky k plnění škody, kterou uhradila 1. vedlejší účastnice poškozenému v řízení o likvidaci pojistné události. Extrémním výkladem jednoduchého práva odvolacím soudem tak dle ní byly rozšířeny povinnosti vyplývající ze zákona o odpovědnosti za škodu i na stěžovatelku, a to i přesto, že zákon o odpovědnosti za škodu zakládá povinnost k náhradě škody v rozsahu, který by v daném případě nepochybně neměl zahrnovat i stěžovatelku. Výkladem, který ve své argumentaci přijal za svůj odvolací soud, by bylo možné dospět k závěru, že vždy vlastnictví vozidla zakládá odpovědnost za škodu jím způsobenou, a to i když vlastník vozidla jeho provoz organizovat nijak nemůže. Tímto výkladem bylo nepochybně zasaženo do základních práv stěžovatelky, proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a příslušný spis.
Městský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 25 Co JUDr. Jaroslava Nováka ve svém vyjádření popřel, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, zejména pak rozhodně odmítl její tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem naprosté libovůle vyplývající z nesprávného výkladu norem jednoduchého práva. S odkazem na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 302/2004 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 302/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 27. července 2004 se 1. vedlejší účastnice domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil stěžovatelce a 2. vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 13.754,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, jako náhradu plnění uhrazeného žalobkyní poškozenému podle §24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Rozsudkem ze dne 21. října 2005 č. j. 6 C 302/2004-64 soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vyšel přitom ze zjištění, že 2. žalovaný (2. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) dne 4. dubna 2001 zavinil dopravní nehodu, kterou byla poškozenému (řidiči druhého vozidla) způsobena škoda ve výši 10.254,- Kč. První žalovaný (stěžovatelka) jako vlastník vozidla, jímž byla škoda způsobena, ani 2. žalovaný (2. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) jako jeho uživatel neměli k předmětnému vozidlu v rozhodné době sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla dle zvláštního zákona (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Žalobkyně (1. vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) poskytla poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti ve výši 10.254,- Kč, České pojišťovně, a. s., jako osobě delegované k likvidaci pojistné události částku 2.500,- Kč a IPB pojišťovně, a. s., částku 1.000,- Kč jako náklady spojené s likvidací pojistné události. Dle ustanovení §24 odst. 8 věty prvé cit. zákona výplatou plnění z garančního fondu vznikl žalobkyni vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odst. 2 písm. a) a b) téhož ustanovení nárok na náhradu toho, co za něho plnila. Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že ani 1. žalovaná (stěžovatelka) ani 2. žalovaný neměli uzavřené pojištění dle citovaného zákona, škoda vznikla poškozenému v souvislosti s dopravní nehodou zaviněnou 2. žalovaným a byla plně z garančního fondu uhrazena a oba žalovaní za její vznik dle ustanovení §427 obč. zák. odpovídají. K námitce stěžovatelky, že v rozhodné době nebyla provozovatelem předmětného vozidla, soud konstatoval, že stěžovatelka (1. žalovaná) byla v této době výlučným vlastníkem vozidla, měla povinnost vozidlo pojistit a byla jako vlastník oprávněna s vozidlem nakládat. Skutečnost, že byla k vozidlu uzavřena leasingová smlouva, dle které je byl oprávněn užívat 2. žalovaný, pak nemůže stěžovatelku (1. žalovanou) zprostit její povinnosti pojistnou smlouvu uzavřít či jinak, např. smluvně zajistit, aby bylo pojištění uzavřeno smluvně další osobou. Jako nedůvodnou pak soud posoudil i námitku stěžovatelky stran promlčení žalovaného nároku, když poukázal na to, že žalobkyně se teprve z dopisu České pojišťovny ze dne 25. 9. 2001 dozvěděla o výši nároku, který mohl po žalovaných požadovat. Pokud tedy dle něj bude počátek tříleté promlčecí doby posuzován ve smyslu ustanovení §101 obč. zák. k tomuto datu, její konec připadl na 25. 9. 2004, přičemž však žalobce uplatnil své právo žalobou již k 27. 7. 2004.
Ke stěžovatelkou podanému odvolání se věcí zabýval Městský soud v Praze, který stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém stavu správně zjištěném vzhledem k tomu, co účastníci během řízení uvedli a co vyšlo na základě provedeného dokazování v řízení najevo. Soud prvního stupně se dle něj rovněž správně vypořádal s námitkou promlčení v tom smyslu, že žaloba byla podána včas bez ohledu na to, že sám považoval za rozhodující pro začátek běhu promlčecí lhůty jiné datum než soud odvolací (dle něj rozhodné datum pro běh promlčecí lhůty bylo skutečné plnění žalobkyně dne 20. 11. 2001). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v otázce pasivní věcné legitimace účastníků. Z ustanovení §4 zák. č. 168/1999 Sb. dle něj jednoznačně vyplývá, že povinnost uzavřít tzv. zákonné pojištění odpovědnosti zákon ukládá výlučně a pouze vlastníkovi vozidla. Vlastníkem vozidla v předmětném období byla prvá žalovaná (stěžovatelka). Zákon dává možnost třetí osobě, aby za vlastníka pojistnou smlouvu uzavřela, a tím tedy fakticky za něj plnila, tato povinnost však třetí osobě rozhodně nevzniká ze zákona. Nepochybné v řízení bylo to, že předmětnou škodu na cizím vozidle způsobil druhý žalovaný. Prvá žalovaná jako vlastník vozidla po celou dobu byla povinna zajistit, aby vozidlo bylo pojištěné, a pokud se smluvně s druhým žalovaným dohodla, že pojištění vozidla zajistí druhý žalovaný, nezbavuje ji to odpovědnosti v situaci, kdy bude provozováno auto bez povinného pojištění, pouze jí zajišťuje nárok na plnění ze smlouvy vůči druhému žalovanému v případě, že toto pojištění zaplatí sama. Smluvním ujednáním se však prvá žalovaná nemůže zbavit povinnosti uložené jí zákonem.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4, 5] (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost není opodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.
Ústavní soud je nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ve své konstantní rozhodovací praxi pak vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000).
Byť je možné v daném případě konstatovat, že právní závěr obecných soudů o odpovědnosti stěžovatelky za škodu dle ustanovení §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době škodné události (dále jen "obč. zák."), není posuzované věci zcela přiléhavý, nelze zároveň dospět k závěru, že by byl v natolik extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, že by zakládal porušení základních práv stěžovatelky.
Je sice pravdou, že dle ustanovení §427 obč. zák. za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu odpovídají fyzické a právnické osoby provozující dopravu a stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla, stěžovatelku lze těžko pokládat za provozovatele vozidla tak, jak tento pojem vykládá ustálená soudní judikatura (srv. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 558/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 2/2000, str. 76). Právní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla však zde nelze zúžit pouze na toto obecné ustanovení. Občanský zákoník se jako legislativní základ všech občanskoprávních vztahů orientuje na úpravu vztahů obecných, úpravu některých zvláštních skupin vztahů pak přenechává zvláštním právním předpisům týkajícím se jen určitého okruhu osob či jen určitých věcných oblastí. Přitom platí, že jsou-li určité otázky řešeny odchylně úpravou stanovenou zvláštními předpisy, mají tyto zvláštní předpisy přednost před úpravou obecnou.
Jako zvláštní úprava zde vystupuje tehdy platný zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), který nejenom vymezuje podmínky tzv. povinného smluvního pojištění, zároveň však zakládá zcela konkrétním osobám (lze konstatovat, že v případě jeho §4 osobám odlišným od provozovatele motorového vozidla) zvláštní povinnosti. Ustanovení jeho §4 jednoznačně povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ukládá vlastníku vozidla, a to bez ohledu na to, kdo je jeho provozovatelem. Uzavře-li řádně vlastník vozidla tuto smlouvu, je pojištěným i provozovatel vozidla (srv. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 93/2005, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 22/2005, str. 842). Porušení povinnosti uzavřít zákonné smluvní pojištění je pak v prvé řadě způsobilé vyvolat nepříznivé právní účinky vůči tomu, kdo se porušení povinnosti dopustil (analogicky úpravě ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., dle nějž každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti), touto osobou je vlastník vozidla, byť odpovědnost provozovatele tím není dotčena.
Došlo-li v takovém případě ke škodě v důsledku provozu vozidla, dochází k souběhu dvou odpovědnostních principů - principu zavinění a principu objektivního. Princip zavinění stíhá přímého škůdce - provozovatele vozidla podle §427 obč. zák., princip objektivní pak toho, komu zvláštní zákon povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ukládá - vlastníku vozidla. Zvláštní zákon však uvedenou odpovědnost konstruuje jiným způsobem než občanský zákoník, a to konstrukcí dvou na sobě závislých nových (primárních nároků), nároku poškozeného na úhradu vzniklé škody po zvláštním subjektu, který zákon k tomuto účelu zakládá, a nárok tohoto subjektu na to, co bylo plněno ze zákonem založeného fondu namísto ze smluvního vztahu (z pojistné smlouvy). Uložení zákonné povinnosti výslovně vlastníku vozidla není nijak v rozporu s ostatní úpravou odpovědnosti z provozu vozidla; vychází nejen z reálného stavu, kdy otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla), nýbrž i z obecného právního principu, platného v kontinentálním právu již od dob římských, dle nějž vlastnictví zavazuje.
Přímým důsledkem porušení této zvláštním zákonem vlastníku stanovené povinnosti není v daném případě pouze škoda na vozidle vzniklá při škodné události ve smyslu ustanovení §427 odst. 2 obč. zák., nýbrž především vznik zákonného nároku poškozeného na náhradu této škody z garančního fondu Českou kanceláří pojistitelů, jež je povinna uhradit plnění osobě, které vznikla škoda způsobená provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti [§18 ve spojení s §2 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla]. Nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů je tak vyvolaný dvěma okolnostmi - porušením povinností provozovatele při provozu vozidla a porušením povinnosti vlastníka vozidla uzavřít zákonné smluvní pojištění, z jehož by jinak byla škoda hrazena.
Odpovědnost České kanceláře pojistitelů k náhradě škody, resp. k výplatě plnění namísto pojistitele, však dle názoru Ústavního soudu primárně vzniká jako důsledek porušení odpovědnosti vlastníka vozidla stanovené mu v §4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušná pojišťovna, s níž vlastník vozidla (stěžovatelka) smlouvu uzavřel.
Regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila ze škodné události namísto pojišťovny, s níž měla mít stěžovatelka smlouvu uzavřenu, a který je nyní předmětem žaloby uplatněné před obecnými soudy, je pak nikoliv klasickým sekundárním nárokem na náhradu škody ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku (§420 odst. 1 obč. zák.), případně plynoucím ze zvláštní odpovědnosti z provozu vozidla (§427 obč. zák.), nýbrž originárním nárokem majícím původ v příslušných ustanoveních zvláštního zákona (§24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a to vůči tomu, kdo její povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Touto osobou je přitom jednoznačně stěžovatelka. Pokud by totiž svou zákonnou povinnost splnila, nevznikl by nárok poškozeného vůči České kanceláře pojistitelů, ani následný regresní nárok; povinnost k plnění by nesla třetí osoba - příslušná pojišťovna. Porušení své právní povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla si je stěžovatelka ostatně vědoma, taková skutečnost vyplývá i z obsahu spisu, kdy se stěžovatelka před soudem neúspěšně snažila prokázat přenos této povinnosti na vedlejšího účastníka.
Proto i když odvolací soud nepoukázal řádně na charakter uplatněného nároku, neučinil chybu, pokud podané žalobě na základě zjištěného skutkového stavu vyhověl. Nedostatky jeho právního hodnocení však dle názoru Ústavního soudu nejsou takového rázu, že by zakládaly nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nebo zasahovaly do základních práv stěžovatelky, neboť soud postupoval správně, pokud poukázal na to, že uplatňovaná povinnost je povinností vzniklou v důsledku uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, i když vycházel při jejím dalším hodnocení z úpravy obecné namísto úpravy zvláštní. Právo na spravedlivý proces tak nebylo postupem odvolacího soudu porušeno.
Zároveň, i když tak povinnost k úhradě žalované částky na základě ustanovení §24 odst. 2 písm. b) ve spojení s odst. 3 a odst. 8 téhož ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla má jednoznačně stěžovatelka, nelze z toho, že soud zároveň dovodil spoluzodpovědnost "skutečného" provozovatele vozidla, který měl v době škodné události vozidlo v nájmu na základě leasingové smlouvy (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) a jenž je zároveň primárním viníkem nehody, dovozovat, že by tím došlo k dotčení jakéhokoliv základního práva na straně stěžovatelky.
Ve vztahu k námitce porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví pak Ústavní soud konstatuje, že předpokladem zásahu do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny je v daném případě neposkytnutí ochrany majetku stěžovatelky, resp. zákonem nepředvídaný úbytek na majetku stěžovatelky. Z uvedeného je přitom zřejmé, že stěžovatelka musela předvídat, že s ohledem na to, že sama porušila povinnost stanovenou jí zákonem a v souvislosti s porušením této povinnosti vznikla cizí osobě škoda (majetková újma), nelze o rozhodnutí, jímž byla uznána spoluzodpovědnou k náhradě této škody, jako o zásahu do práva na ochranu vlastnictví hovořit.
Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že soudy se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a že napadené rozhodnutí není řádně a souladně odůvodněno. Přestože lze konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze je poněkud lakonické, je plně po právu. K dané problematice týkající se dokazování a odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu