ECLI:CZ:US:2023:3.US.861.23.1
sp. zn. III. ÚS 861/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 37/2021-32 ze dne 30. 1. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 103/2020-29 ze dne 22. 1. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") a rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatelka se u Městského soudu v Praze žalobou bránila proti usnesení České advokátní komory, jímž rozhodla o zastavení řízení o žádosti stěžovatelky ze dne 20. 7. 2020 o určení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti. Česká advokátní komora při tom odkázala na znění §18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o advokacii"), a jeho novelu účinnou od 1. 7. 2018, podle nějž byla oprávněna určovat advokáty jen k poskytnutí bezplatných právních služeb. Tuto podmínku však stěžovatelka nesplňovala, neboť již ve své žádosti uvedla, že vzniklé náklady advokáta uhradí sama. Česká advokátní komora proto shledala podanou žádost zjevně právně nepřípustnou a řízení o ní usnesením zastavila.
3. Stěžovatelka toto usnesení napadla žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), protože napadené usnesení považovala za nicotné a nezákonné, ovšem městský soud žalobu stěžovatelky v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelka rozsudek městského soudu napadla kasační stížností, kterou však NSS v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustnou, dílem pro neuplatnění kasačních důvodů podřaditelných pod §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), dílem pro uplatnění důvodů, které stěžovatelka neuplatnila již v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohla.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
5. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní. V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 269/99, Pl. ÚS 85/06, III. ÚS 3397/17 a další).
6. V posuzované věci je argumentace obsažená v ústavní stížnosti založena na třech hlavních pilířích: 1. městský soud se měl zabývat námitkou stěžovatelky týkající se porušení čl. 37 odst. 2 Listiny; 2. uplatnění zásad dispozitivnosti a koncentrace řízení uplatňovaných ve správním soudnictví musí ve věci stěžovatelky ustoupit ochraně základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 Ústavy; 3. NSS ve svém usnesení nezohlednil, že ustanovení §18c zákona o advokacii bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/21 ze dne 24. 1. 2023 zrušeno. Všechny uplatněné okruhy námitek jsou zjevně neopodstatněné, resp. nepřípustné (viz níže).
7. Co se týče prvního bodu, považuje Ústavní soud z hlediska přezkumu ústavnosti za klíčové, že námitky stěžovatelky týkající se porušení čl. 37 odst. 2 Listiny nebyly obsahem žaloby podané k Městskému soudu v Praze. Jak uvádí i sama stěžovatelka, byly obsahem doplnění její žádosti České advokátní komoře ze dne 6. 8. 2020, nic tedy stěžovatelce nebránilo tyto námitky v podané žalobě uvést. Pokud v ní však uvedeny nebyly, nemohl se jimi Městský soud v Praze zabývat a NSS v tomto ohledu nezbylo než kasační stížnost odmítnout, neboť postup stěžovatelky ve vztahu k těmto námitkám představuje důvod jejich nepřípustnosti podle §104 odst. 4 s. ř. s.
8. Z pohledu řízení před Ústavním soudem mají uvedené skutečnosti nevyhnutelně za důsledek nepřípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto okruhu námitek. Byla-li kasační stížnost stěžovatelky důvodně odmítnuta pro nepřípustnost, a je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání kasační stížnosti (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatelky hledět tak, jako by nebyla podána. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti předcházejícímu rozhodnutí městského soudu považovat za přípustnou (obdobně viz bod 26 usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2339/21).
9. K uplatnění zásad dispozitivnosti a koncentrace řízení v řízení před NSS uvádí Ústavní soud, že právo na soudní ochranu není právem absolutním, které by jednotlivci náleželo kdykoli, za jakýchkoli okolností a bez jakýchkoli omezení. Ostatně i samotný čl. 36 Listiny obsahuje ve svém čtvrtém odstavci odkaz na zákon, který má stanovit podmínky a podrobnosti výkonu práva soudní ochranu. I když lze principy dispozitivnosti a koncentrace řízení kritizovat za to, že se vzdalují zásadě materiální pravdy, nelze nevidět, že především a zcela nepochybně napomáhají k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny).
10. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016, na nějž ve své ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje, dospěl Ústavní soud k závěru, že prolomit zásady dispoziční a koncentrace řízení uplatňované ve správním soudnictví je možné, pokud by lpění na jejich uplatnění znamenalo neakceptovatelný zásah do základních práv a svobod účastníků řízení či by bylo v razantním rozporu s principy spravedlnosti a spravedlivého rozhodování. Stěžovatelkou uváděný negativní důsledek spočívající v tom, že NSS neprojednal její kasační stížnost, však takové intenzity nedosahuje. Jednak jde o situaci předvídanou zákonem, jednak byla její věc projednána městským soudem. Jiné negativní důsledky odmítnutí své kasační stížnosti stěžovatelka neuvádí ani nezdůvodňuje, jak tímto postupem mělo dojít k neakceptovatelnému zásahu do jejích základních práv a svobod.
11. Poslední část argumentace obsažené v ústavní stížnosti spočívá v námitce proti tomu, že NSS nezohlednil ve svém usnesení skutečnost, že ustanovení §18c zákona o advokacii bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/21 ze dne 24. 1. 2023 zrušeno. NSS však ve svém usnesení zrušené ustanovení neaplikoval, neboť k věcnému přezkumu v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu ani nepřistoupil z důvodu, že kasační stížnost zhodnotil jako nepřípustnou. Stěžovatelka nadto ve své ústavní stížnosti ani neuvádí, jakým způsobem měl NSS ve svém rozhodnutí zrušení výše uvedeného ustanovení zohlednit a jaký vliv by to mělo na situaci stěžovatelky.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu