ECLI:CZ:US:1999:3.US.9.99
sp. zn. III. ÚS 9/99
Usnesení
III. ÚS 9/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 23. března 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti K. P. zastoupené JUDr. J. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 1998, č. j. 14 Co 419, 449/98-188, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ústavní stížností, podanou 7. ledna 1999, domáhala vydání rozhodnutí, jímž Ústavní soud zruší rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 1998, č. j. 14 Co 419, 449/98-188, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. listopadu 1997, č. j. 14 C 222/92-162, odloží výkon rozhodnutí a rozhodne o tom, že předmětné privatizované nemovitosti jsou i nadále v jejím vlastnictví a žalobci náleží za ně finanční náhrada. Uvedla, že se závěry Městského soudu v Praze nesouhlasí a vyslovila přesvědčení, že pravomocným rozhodnutím označeného soudu došlo nejen k porušení ústavního pořádku, ale i k porušení Listiny základních práv a svobod zejména s ohledem na nález Ústavního soudu č. 281/1998 Sb. Pochybení soudu spatřuje v tom, že ji soud zavázal k vydání nemovitostí v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., když tyto byly řádně privatizovány, a proto by neměly být vydávány.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 29. ledna 1999 navrhla, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Poukázala na obsah odůvodnění rozsudku, na právní předpisy v řízení aplikované i na nálezy Ústavního soudu, které stěžovatel označil. Podotkla, že stěžovatel v převážné části vyhovujícího rozsudku soudu I. stupně ve věci samé nepodal odvolání a nevyčerpal tedy všechny dostupné procesní prostředky soudní ochrany.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jde-li o návrh nepřípustný, soudce zpravodaj jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, návrh odmítne usnesením senát rovněž mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 14 C 222/92 nebyl shledán zásah soudů, které v předmětné věci rozhodovaly, do práv, jichž se navrhovatelka v ústavní stížnosti dovolává. Jak vyplývá z rozsudku č. j. 14 C 222/92-162, soud I. stupně dne 11. listopadu 1997 rozhodl o povinnosti žalované - stěžovatelky vydat nemovitosti - mj. dům čp. 6 a dům čp. 165 se zastavěnou plochou p. č. 859 o výměře 132 m2, jak jsou zapsány na LV č. 772 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město, pro obec Praha, kat. území K.. Tento výrok nebyl napaden odvoláním, a proto ústavní stížnost, směřující i proti němu, je nepřípustná, když stěžovatelka k ochraně svého tvrzeného práva nevyčerpala všechny procesní prostředky [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Nepřípustnou je také stížnost, v níž se navrhovatelka domáhá rozhodnutí o určení jejího vlastnictví a o nároku restituenta na finanční náhradu, když o těchto právech soudy v předmětné věci nerozhodovaly. O odvolání, směřujícím proti uložené povinnosti vydat oprávněné osobě nemovitosti - parcelu č. 858 o výměře 2839 m2 a p. č. 861 o výměře 309 m2, rozhodl Městský soud v Praze dne 29. října 1998, rozhodnutí soudu I. stupně v napadené části potvrdil. V odůvodnění rozsudku, které je přiléhavé a vyčerpávající, se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a proto Ústavní soud na toto odůvodnění odkazuje. K tvrzení stěžovatelky, že k vydání neměla být zavázána, když šlo o privatizovaný majetek, je třeba poukázat na §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., který bránil převodu majetku pod sankcí neplatnosti, pokud byl výzvou, podanou do 1. října 1991, uplatněn k němu restituční nárok. Oprávněný tak učinil 15. dubna 1991, a proto rozhodnutí předmětné věci nebylo možno opírat ani o nález Ústavního soudu č. 281/1998 Sb. Z uvedených důvodů byla stížnost, směřující proti výrokům Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 29. října 1998, č. j. 14 Co 419, 449/98-188, shledána zjevně neopodstatněnou.
Pro výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda III. senátu Ústavního soudu