ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1589.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1589/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně E. W., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 269/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, č. j. 70 Co 362/2013 - 196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobkyně je v produktivním věku; má ukončené vzdělání (v roce 2010 složila maturitní zkoušku a pak absolvovala roční studium angličtiny); je bez závazků a zdravotních omezení, které by jí bránily ve výdělečné činnosti; není zaměstnána a o zaměstnání nejeví vážný zájem, když není evidována na úřadu práce a zjevně se o to ani nepokusila. Dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně tvrdí, že žádný příjem nemá, na druhou stranu však neuvedla, z jakých prostředků tedy žije. Dále žalobkyně neuvedla, v čem spočívala její tvrzeně aktivní snaha získat zaměstnání. Uvedené nahodilé a nízké příjmy z brigád nelze pokládat za doklad seriózní snahy si vydělat. Jestliže žalobkyně dva roky od ukončení studia nenalezla práci a jako uchazeč o zaměstnání se ani nezaevidovala, je naopak zřejmé, že skutečně vážný zájem o získání seriózního zaměstnání neprojevuje.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že pro posouzení otázky případného osvobození od soudních poplatků není zásadně důležité, z jakého důvodu nemá žalobkyně vážný zájem o získání zaměstnání (tj. např. zda si žalobkyně vydělává neoficiálně nebo má jiný zdroj prostředků k obživě než zaměstnání); za relevantní je nutno považovat zjištění, že tomu tak skutečně dlouhodobě je a že žalobkyně není zaměstnána, tvrzenou marnou snahu získat zaměstnání nedoložila a jako uchazečka o zaměstnání evidována není. Je osobní věcí žalobkyně, jaký životní styl si zvolila a z jakých zdrojů čerpá prostředky k úhradě svých životních potřeb. Pokud však není výdělečně činnou a ani neprokázala vážně míněnou a v praxi naplněnou snahu opatřit si prostředky k živobytí výdělečnou činností, ač v této možnosti objektivně omezena není, nelze než konstatovat, že splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků neprokázala.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Touto právní otázkou je, zda má soud při posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků zkoumat nejen to, jestli někdo je nebo není nemajetný, ale i to, jestli by si mohl či měl práci najít. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka odkazuje na závěr Ústavního soudu uvedený v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03: „Důvody, které uvedly oba soudy v usnesení, která jsou napadena ústavní stížností pro svá zamítavá rozhodnutí, jsou svévolným výkladem ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, protože nerespektují jeho znění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že k tomu, aby soud mohl osvobodit účastníka řízení od zaplacení soudního poplatku, musí být současně splněny dvě podmínky, a to nepříznivá finanční situace a pravděpodobnost úspěchu v daném řízení na straně žadatele. Jen v tomto rozsahu může soud hodnotit oprávněnost žádosti.“ Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů v rozporu s citovaným rozhodnutím Ústavního soudu překročily rozsah posuzování stanovený právní normou, když hodnotily též věk, kvalifikaci či vzdělání dovolatelky. V rámci kritéria možnosti najití si zaměstnání by bylo nutné zohlednit vícero dalších faktorů, jimiž je ovlivněno (např. rodinná situace, vývoj na trhu práce, místní podmínky, skutečné znalosti a schopnosti žadatele apod.). I kdyby posuzování všech takových faktorů bylo v pravomoci soudů, zdaleka by přesahovalo jejich reálné možnosti a mohlo by jen stěží vést k objektivním závěrům. Dále dovolatelka napadá nesprávný závěr, že si nehledala zaměstnání, dovozený pouze z jejího nezaevidování na úřadě práce a opakovaného výkonu práce jen formou málo finančně ohodnocených brigád. Byla-li dovolatelka ochotna pracovat za nízký příjem, je v rozporu s logickým argumentem a minori ad maius, že by se vyhýbala trvalému pracovnímu poměru, kde by byl její příjem bezesporu vyšší.
Dovolatelka navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, když toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a také zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu s tím, že posuzovaná otázka není rozhodována soudy rozdílně. Nelze se ztotožnit s názorem, že soud je oprávněn pouze bez dalšího konstatovat nepříznivou finanční situaci a pravděpodobnost úspěchu v daném řízení na straně žadatele a k žádným dalším okolnostem nepřihlížet. Tento názor je zcela v rozporu s ustanovením §138 o. s. ř. a také ustálenou soudní judikaturou. Žalovaná navrhuje, aby soud dovolání odmítnul, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvedla, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozhodnutí – usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Osvobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žadatele zpravidla tehdy, nemohl-li by platit náklady bez ohrožení výživy vlastní a výživy osob, k nimž má podle zákona vyživovací povinnost. I když je věcí osobního rozhodnutí každého, zda hodlá pracovat, nemůže být zohledněna nemajetnost jako důsledek skutečnosti, že nepracuje z vlastního rozhodnutí. Nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních poplatků v práci nebo v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce práci nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Nezbytnost verifikace majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna i v jeho předchozí judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 234/2002, nebo v usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007).
Dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu není v této věci aplikovatelný, když Ústavní soud v dané věci rozhodoval na základě jiných skutkových okolností. Navíc citovaný závěr Ústavního soudu je zjevně zužující, když podmínku poměrů účastníka řízení stanovenou §138 o. s. ř. omezuje pouze na jeho nepříznivou finanční situaci, tedy poměry majetkové. Citované ustanovení hovoří obecně o poměrech účastníka řízení, tudíž je nutné posuzovat rovněž jeho poměry osobní.
K dovolatelkou napadenému závěru soudů nižších stupňů, že si nehledala zaměstnání, dovolací soud uvádí, že se jedná o otázku skutkovou, přičemž v dovolacím řízení je soud vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tudíž není oprávněn tyto závěry přezkoumávat.
Jelikož odvolací soud se ve svém rozhodnutí nikterak neodchýlil od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nezakládá dovolatelkou položená otázka přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu