ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2370.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2370/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně SPRINT CR spol. s. r. o., identifikační číslo osoby 652 77 619, se sídlem v Brně, Šumavská 29, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42 , o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 10/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2015, č. j. 11 Co 307/2015-788, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody ve výši 69 269 343 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie ČR spočívajícím jednak v tom, že nebylo zakročeno proti osobám vniknuvším do nebytových prostor žalobkyně, jednak v tom, že družstvo Kyjovan nebylo včas vyzváno k vydání zboží žalobkyni.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 26 C 10/2002-730, rozhodl, že žaloba je co do základu po právu (výrok I), a konstatoval, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto po právní moci mezitímního rozsudku (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ve vztahu k výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně v dovolání namítala, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, který v řešené věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 1810/2012-555. Podle žalobkyně se odvolací soud od rozhodnutí dovolacího soudu odchýlil tím, že opětovně posuzoval otázku aktivní legitimace žalobkyně, tentokrát v souvislosti s posuzováním platnosti zpětného postoupení pohledávky na žalobkyni.
Žalobkyně ovšem pomíjí, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně nejen z důvodu nesprávného řešení otázky platnosti zpětného postoupení žalobních práv na žalobkyni, ale také z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, dále pro nevypořádání námitek žalované týkajících se pravosti provedených listinných důkazů, pro nedostatečná skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k závěru o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou a v neposlední v řadě i z důvodu procesních pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování.
Za situace, kdy žalobkyně nezpochybňuje správnost dalších důvodů, na kterých byl postaven zrušovací výrok odvolacího soudu, nemůže uvedená námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v rozsahu výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu založit, neboť ani odlišné řešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení, by se v poměrech žalobkyně nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně v dovolání namítala rovněž nesprávnost výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, když měla za to, že odvolací soud se při rozhodnutí, že věc má podle §221 odst. 2 o. s. ř. projednat a rozhodnout jiný soudce, odchýlil o judikatury dovolacího soudu. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v rozsahu výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu nemůže založit, vyšel-li odvolací soud z toho, že soud prvního stupně nedbal závazných pokynů vyslovených v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 11 Co 113/2014-602 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1181/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1016/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013), jakož i z toho, že se soud prvního stupně dopustil závažných vad při provádění dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 393/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1945/2002).
Výrok o nákladech řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu