ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2407.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2407/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně JUDr. E. T. , zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 248/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 64 Co 301/2015-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2015, č. j. 14 C 248/2014-28, ve výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 900 Kč (výrok II), a konečně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok III).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 417/2008, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), což v případě žalobkyně není.
Otázka právního posouzení složitosti původního řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že se v dané věci jednalo o řízení složité ze skutkového i procesního hlediska, když v řízení musely být vypracovány znalecké posudky a vzhledem k aktivitě účastníků bylo třeba vydat řadu procesních rozhodnutí, a to i vzhledem k tomu, že účastníci řízení v průběhu řízení disponovali s jeho předmětem (srov. část IV a/ stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Otázka podílu žalobkyně na celkové délce posuzovaného řízení rovněž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobkyně v žalobě neurčitě vymezila rozsah vypořádání společného jmění, což mělo bezpochyby vliv na délku řízení (srov. část IV c/ Stanoviska).
Ani při řešení otázky postupu orgánů veřejné moci se soudy soud neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když zohlednily, že postup soudů v posuzované věci byl plynulý a že řízení bylo přerušeno po dobu 11 měsíců z důvodu společného návrhu účastníků podle §110 o. s. ř.; v tomto směru se proto nejednalo o prodloužení řízení přičitatelné státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
Konečně otázka významu předmětu řízení pro žalobkyni přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, hodnotil-li odvolací soud skutečnost, že účastníci posuzovaného řízení v jeho průběhu shodně navrhli, aby předmětem vypořádání zůstala pouze část společného majetku, nikoliv majetek celý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). V odkazovaném rozhodnutí pak Nejvyšší soud vyslovuje rovněž závěr, že není přiléhavé postavit řízení o vypořádání společného jmění manželů významem pro účastníky naroveň takovým řízením, v nichž se rozhoduje o vině a trestu, o způsobilosti k právním úkonům, o rozvodu manželství či o přiznání státní sociální podpory.
Na vysvětlenou žalobkyni Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat, což není případ žalobkyně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
Přípustnost dovolání tak nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti všem třem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu