ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2648.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2648/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. P. K., a b) Š. K. , zastoupených Petrem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě – Michálkovicích, Petřvaldská 200/99, proti žalovanému P. N. , zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 2/1285, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 32/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2010, č.j. 57 Co 7/2009-327, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 37.254,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Petra Tomse, advokáta se sídlem v Ostravě – Michálkovicích, Petřvaldská 200/99.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2008, č.j. 23 C 32/2004-217, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení, vázán předchozím rozhodnutím odvolacího soudu o platnosti smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 3. června 2002 (dále též „předběžná smlouva“ nebo „smlouva“), dospěl k závěru, že tato předběžná smlouva sice „nese náležitosti platného právního úkonu“ , avšak „z provedeného dokazování...zůstává jednoznačně prokázáno, že podpis na Smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 3. 6. 2002 není pravým podpisem žalovaného.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobcům 500.000,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 20. července 2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud po zopakování dokazování uzavřel (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí), že předběžná smlouva (jejíž uzavření žalobci iniciovali a byli jejími zpracovateli) byla mezi účastníky uzavřena. K podpisu této smlouvy došlo za účasti žalobců, žalovaného a svědka Ing. P. D. v restauraci K. (v O.), kterou vlastní žalobci. I když žalovaný uzavření smlouvy popíral, bylo její uzavření prokázáno i výslechy svědků, jejichž výpovědi korespondují s výpověďmi žalobců. Byla to nejen výpověď svědkyně P. F., která potvrdila, že žalobci opakovaně navštívili jako zájemci o koupi rekreační středisko O., jejž svědkyně provozovala jako nájemkyně, ale potvrdila i to, že uzavřenou smlouvu viděla, ta byla podepsána i žalovaným a potvrdila, že se jedná o tutéž smlouvu, kterou žalobci předložili k důkazu soudu, přičemž byla překvapena náhlým zvratem v jednání s prodejem těchto nemovitostí zcela jiné osobě. Existenci závazku žalovaného před uzavřením kupní smlouvy ze dne 20. června 2002 potvrdil i svědek MUDr. P. O. ve svých výpovědích jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i před policejním orgánem a v odvolacím řízení. Svědek byl informován samotným žalovaným, že zde je určitý závazek, ale že v případě, že zájemci nesplní svou povinnost, bude předmětné středisko prodáno svědkovi, takže se vyčkalo uplynutí lhůty a pak došlo k uzavření smlouvy. O vědomosti žalovaného, že byl před uzavřením smlouvy s posledně uvedeným svědkem vázán závazkem k jiné osobě, svědčí podle odvolacího soudu i obsah dopisu ze dne 3. srpna 2002, který svědek MUDr. O. zaslal žalobcům poté, kdy se žalobci na něj obrátili s výhradou proti jeho nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem. V dopise svědek výslovně uvedl, že na základě upozornění realitní kanceláře si byl vědom toho, že žalovaný s ním nemůže uzavřít smlouvu do dne, do kterého byl vázán smlouvou o smlouvě budoucí, a proto bylo vyčkáno výsledku jejich jednání a pak teprve došlo k uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně výpověď svědka Ing. P. D. zhodnotil jako věrohodnou. To, že tento svědek je nájemcem restaurace K., která je (roz. nemovitost) ve vlastnictví žalobců, podle odvolacího soudu nečiní výpověď tohoto svědka nevěrohodnou. Na věrohodnosti svědka neměla vliv ani okolnost, že žalobkyně b) předala tomuto svědkovi stejnopis předběžné smlouvy. Jestliže svědek Ing. D. byl svým způsobem vtažen do jednání mezi účastníky tím, že se stal svědkem podpisu předběžné smlouvy a ta se následně nerealizovala, nelze se podle odvolacího soudu divit a je zcela přirozené, že se svědek dověděl, jaký vznikl problém a proč. Odvolací soud se rovněž vypořádal i s obsahem znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který zpracoval Mgr. R. M., a to rovněž při hodnocení dalších listinných důkazů. Je pravdou, že v uvedeném posudku byl učiněn závěr, že posuzovaný podpis žalovaného na předběžné smlouvě v porovnání s autentickým podpisem žalovaného, není jeho vlastním podpisem, nýbrž podpisem napodobeným a že vzhledem ke způsobu napodobení podpisu nelze určit pisatele, avšak z dalších listinných důkazů (konkrétně z posudku PhDr. V. M. a Mgr. J. S., rovněž znalkyň z oboru písmoznalectví, které pro účely vypracování svých posudků v jiné právní věci, měly k dispozici jako porovnávací materiál i podpis žalovaného na předběžné smlouvě) bylo zjištěno, že znalkyně dr. Musilová uvedla, že nelze objektivně rozhodnout, zda jde o podpis žalovaného vlastní, ale zcela zkomolený, nebo zda podpis vyhotovila jiná osoba, přičemž znalkyně Mgr. S. zase uvedla, že variabilita podpisů žalovaného je vysoká a pokud se v posuzovaném případě nejedná o podpis pravý, jedná se o napodobeninu. Z toho odvolací soud uzavřel, že znalecký posudek vypracovaný znalcem Mgr. R. M. nemůže, při zohlednění dalších zjištění a značné variabilitě podpisů žalovaného, zpochybnit přesvědčivost a věrohodnost dalších provedených důkazů, konkrétně výpovědí žalobců, svědkyně F., svědků MUDr. O. a Ing. D., kteří vypovídali konkrétně o existenci předběžné smlouvy, přičemž svědek Ing. D. byl účasten podpisu této smlouvy všemi jejími účastníky. Na druhé straně žalovaný – zdůraznil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – vypovídal vyhýbavě a hovořil stejně jako svědkyně R. B. – L. pouze obecně o praktikách v kanceláři žalovaného při uzavírání smluv a jednání s klienty. Na základě takto vyhodnocených důkazů odvolací soud učinil závěr, že mezi účastníky byla dne 3. června 2002 uzavřena předběžná smlouva o prodeji předmětných nemovitostí (tzv. rekreačního střediska O.).
Dále se odvolací soud zaměřil na posouzení platnosti této smlouvy. Navázal na své závěry, které zaujal ve svém kasačním usnesením ze dne 21. července 2006, č.j. 57 Co 472/2005-41, kdy učinil (pro soud prvního stupně závazný právní) závěr (názor), že předběžná smlouva je určitá, protože za situace, kdy je v ní uvedeno, že předmětem budoucí kupní smlouvy mají být veškeré nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B., a příslušenství k těmto nemovitostem, přičemž výslovně se v ní odkazuje na znalecký posudek znalce Ing. G. ze dne 5. ledna 2002, č. 1698/1/2002, a na přílohy, kterou jsou součástí této smlouvy, jimiž je pod č. 1 list vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B. ze dne 10. září 2001, a pod č. 2 předmětný znalecký posudek, kterým byly oceňovány všechny nemovitosti uvedené na označeném listu vlastnictví, je tato smlouva dostatečně určitá a vyhovuje požadavku nezaměnitelnosti předmětu smlouvy s jiným předmětem. Protože se účastníci této smlouvy dohodli na jejím předmětu a kupní ceně, tj. na všech podstatných náležitostech smlouvy, jedná se z pohledu určitosti o platný právní úkon. Žádný další důvod neplatnosti smlouvy přitom odvolací soud nezjistil. Ta část smlouvy, kterou bylo mezi účastníky dohodnuto, že v případě nesplnění jakékoliv smluvní povinnosti dané touto smlouvou některou ze smluvních stran zaplatí tato druhé straně smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč do jednoho měsíce ode dne porušení smluvní povinnosti, je rovněž určitá a zcela srozumitelná, a to jak co do určení výše sjednané smluvní pokuty, tak i co do její splatnosti. Smlouva je tedy zcela v souladu s §544 obč. zák. jak formou tak i obsahem. Protože otázka toho, zda a v jaké výši vznikla porušením zajištěné povinnosti věřiteli škoda, nemá z hlediska povinnosti k zaplacení smluvní pokuty význam (odvolací soud zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1369/2000), pak skutečnost, že žalobci netvrdili v tomto řízení vznik škody, nemůže zpochybnit výši sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud konečně při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě uvedl, že zákon žádná kritéria pro závěr o tom, zda je výše sjednané smluvní pokuty nepřiměřeně vysoká, nestanoví a posouzení její výše je věcí volného uvážení soudu. Dále uvedl, že v posuzovaném případě, s ohledem na to, že předmětem budoucí kupní smlouvy měl být převod celého komplexu nemovitostí tvořících rekreační středisko O. v B., a kdy výše dohodnuté smluvní pokuty nedosahuje ani čtvrtiny dohodnuté kupní ceny, považuje výši smluvní pokuty za přiměřenou. Předběžnou smlouvu porušil žalovaný, který se nedostavil k uzavření kupní smlouvy, přestože žalobci byli připraveni dne 19. června 2002 k jejímu uzavření a měli připravenou i kupní cenu; proto je žalovaný podle §544 odst. 1 obč. zák. povinen zaplatit žalobcům požadovanou smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kči se specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolací soud v rozsudku odůvodnil i žalobcům přiznané úroky z prodlení a nákladové výroky.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které vymezuje následujícím způsobem (shrnuto z obsáhlé dovolací argumentace žalovaného v následující posloupnosti):
1. Předběžná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost jejího předmětu a opačný závěr odvolacího soudu je nesprávný. Ve smlouvě nejsou žádným konkrétním způsobem identifikovány nemovitosti, které mají být předmětem budoucího převodu. Není možné tento základní nedostatek nahrazovat odkazem na přílohy. Přílohy v tomto případě nejsou navíc ani podepsány účastníky smlouvy (žalovaný na podporu této argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 103/99 a sp. zn. 30 Cdo 1414/2002).
2. Předběžná smlouva je absolutně neplatná v části týkající se výše sjednané smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalovaného odvolací soud zcela nepatřičně poměřuje přiměřenost smluvní pokuty jen tím, že předmětem budoucí kupní smlouvy měl být převod celého komplexu nemovitostí tvořících rekreační středisko. Žalovanému však není zřejmá souvislost mezi výší smluvní pokuty a převodem uvedeného střediska. Dále odvolací soud nesprávně vyhodnotil zásadní námitku žalovaného, že žalovaný má platit půl milionu Kč žalobcům jen za to, že se jim nepodařilo koupit nějakou věc. Výše tvrzené smluvní pokuty absolutně neodpovídá zajišťované povinnosti. Žalovaný přitom odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 890/2002, v němž byl řešen obdobný případ. Žalobcům nemohla neuzavřením smlouvy vzniknout žádná škoda, která by se jen blížila výši smluvní pokuty. Z majetku žalobců nic neušlo, jejich majetek se o nic nesnížil, žalobci nevyřizovali žádný úvěr, nezaplatili předem žádnou zálohu. Základní otázkou tak zůstává, v čem byli žalobci po dobu 16 dnů tak omezeni, nebo znevýhodněni, že jim podle názoru odvolacího soudu náleží „satisfakce“ nejméně 660.000,- Kč (tj. 28 % z kupní ceny).
3. Hodnocení uzavření smlouvy (podpisu žalovaného) je nesprávné . Žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že s žalobci dne 3. června 2002 uzavřel předběžnou smlouvu, neboť takový závěr nemůže vyplývat z provedeného dokazování. Znaleckým posudkem Mgr. R. M. a jeho výslechem bylo prokázáno, že podpis žalovaného není jeho pravý podpis, nýbrž podpis napodobený. V tomto směru byl zásadní právě výslech znalce, který však odvolací soud neprovedl ani nehodnotil. Uvedený znalec při svém výslechu před soudem prvního stupně mj. uvedl, že „pisatel sporného podpisu se snažil napodobit skutečný podpis žalovaného, tím pádem se logicky snažil potlačit vlastní písařské znaky a pokusil se tento podpis napodobit tak, aby byl podobný podpisu pana N.“ Toto vyjádření znalce nelze hodnotit jinak, než že žalovaný není autorem sporného podpisu na předběžné smlouvě. Tento závěr pak nemohl rozptýlit ani očividně nevěrohodný svědek Ing. P. D., který měl při svém výslechu před soudem prvního stupně dokonce listiny s pokyny o tom, jak ve věci vypovídat. Ostatní svědci nebyli nikdy přítomni žádnému jednání mezi účastníky řízení, takže z jejich výpovědí nemohla vyplynout žádná relevantní zjištění o uvedené smlouvě. Naopak svědkyně B. zcela věrohodně popsala způsob a proces uzavírání smluv ohledně nemovitostí u žalovaného.
4. Postup odvolacího soudu při provádění dokazování a dále při hodnocení důkazů byl procesně nesprávný. Podle odvolacího soudu zjištění učiněná soudem prvního stupně odpovídají provedeným důkazům, ale odvolací soud tyto důkazy a zjištění z nich učiněná hodnotil ve světle doplněného dokazování. Odvolací soud provedl nepřípustné důkazy – výslechy žalobců, které v řízení před soudem prvního stupně nebyly navrženy. V uvedeném směru k témuž pochybení došlo i v případě dokazování listinou – obsahem písemné zprávy P. F. ze dne 7. července 2002; tato listina nebyla v řízení před soudem prvního stupně navržena k důkazu, nalézací soud jí neprovedl dokazování a tudíž nemohla být k důkazu zopakována odvolacím soudem. Naopak nezopakování výslechu znalce Mgr. R. M. v odvolacím řízení představuje podle žalovaného vadu odvolacího řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž nesprávně postupoval odvolací soud, pokud neprovedl k důkazu listiny založené svědkem D. při jeho výslechu před soudem prvního stupně, tj. jím předložené kopie smlouvy s poznámkami žalobkyně b) a kopii protokolu o podání vysvětlení žalobce a) rovněž s poznámkami žalobkyně b). Dále nebyl správný procesní postup odvolacího soudu, pokud neprovedl důkaz, který žalovaný navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně, tj. znalecký posudek z oboru písmoznalectví, v němž by měl znalec vyhodnotit, zda podpis na předběžné smlouvě nevyhotovil některý ze žalobců.
5. Odvolací soud nesignalizoval účastníkům změnu možného právního posouzení věci. Žalovaný v této souvislosti namítá, že odvolací soud tímto postupem porušil zásadu dvojinstančnosti, čímž ve svých důsledcích zasáhl do práva (účastníků) na spravedlivý proces (žalovaný na podporu tohoto závěru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 293/2007).
6. Nesprávný závěr o porušení předběžné smlouvy. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu další pochybení při právním posouzení věci, neboť ze žádného provedeného důkazu nemohlo vyplynout, že by vůbec někdy žalobci vyzvali žalovaného k tomu, aby se právě dne 19. června 2002 v 15 hodin dostavil do kanceláře Mgr. S. k podpisu kupní smlouvy. Prohlášení Mgr. S. ze dne 11. února 202 nemůže být hodnoceno jako věrohodný důkaz již z toho důvodu, že se jedná o advokáta, který v řízení žalobce zastupoval a jako takový mohl mít zájem na výsledku sporu.
7. Další případná vada postupu odvolacího soudu. Žalovaný spatřuje pochybení odvolacího soudu i v jeho postupu, kdy i přes žádost žalovaného, který pro onemocnění požádal o odročení jednání (které se nakonec konalo) dne 15. ledna 2010 a v žádosti uvedl, že se chce osobně jednání účastnit, odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti s odůvodněním, že důvody žalovaného uváděné v jeho omluvě neshledává vážnými důvody pro odročení jednání. Žalovanému byla tak odňata možnost jednat před odvolacím soudem a odvolací soud nebyl v jeho věci zcela nestranný.
Ze všech vyložených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém písemném vyjádření (prostřednictvím svého advokáta) k dovolání žalovaného odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Jednání žalovaného považují za účelové. Předběžná smlouva je podle žalobců platným právním úkonem, smluvní pokuta neodporuje dobrým mravům, přičemž závěr, že na smlouvě je podpis žalovaného, vyplývá z provedeného dokazování. Navíc podpis smlouvy potvrdili další svědkové. Také v jiných trestních věcech žalovaný zpochybňoval své podpisy, což „vše dohromady dává tak nerozbitnou skládanku, že jinak to být ani nemohlo.“ Pokud se strany předběžné smlouvy dohodly, že do 19. června 2002 uzavřou kupní smlouvu a smlouva uzavřena nebyla z důvodu prodlení žalovaného, pak zcela jistě nemůže jít o nesprávné posouzení porušení smlouvy, jak uvádí žalovaný. Důvodné nejsou ani námitky týkající se tvrzených vad řízení. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovolání žalovaného odmítl jako nedůvodné, resp. je zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Žalovaný v dovolání uplatnil všechny zákonem předvídané dovolací důvody, avšak – jak bude rozvedeno níže – prostřednictvím žádného z nich (tak, jak jím byly jednotlivé dovolací důvody v podaném dovolání vymezeny) se mu nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozsudku. Z důvodu přehlednosti bude dovolací soud reagovat na žalovaným uplatněné dovolací námitky v pořadí, jak je žalovaný uplatnil ve svém dovolání.
Úvodem dovolací soud předesílá, že jeho přezkumná činnost v řízení o dovolání má své limity jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se projevuje v ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř., které omezuje přezkum v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že jej lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, sp. zn. 33 Odo 649/2005, nebo např. sp. zn. 33 Odo 1172/2005, jež jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že např. v případě námitky nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí.
Žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Ad 1) K námitce, že předběžná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost jejího předmětu
V předběžné smlouvě ze dne 3. června 2002 byl předmět budoucí kupní smlouvy vymezen v rámci čl. I takto: „Budoucí prodávající pan P. N. se zavazuje, že v termínu do 19. 6. 2002 uzavře kupní smlouvu o prodeji veškerých nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B. a příslušenství k těmto nemovitostem uvedeného ve znaleckém posudku č. 1698/1/2002 o ceně nemovitostí ze dne 5. 1. 2002 znalce Ing. V. G., jichž je bezvýhradným vlastníkem a jeho vlastnická práva k těmto nemovitostem nejsou omezena, budoucím kupujícím manželům K. do jejich společného jmění manželů, a to za kupní cenu 2 30 000,- Kč (slovy: dvamilionytřistatisíckorunčeských). [poznámka: za touto větou ručně dopsán text: „2 350 000,- Kč, slovy dvamilionytřistapadesáttisíc Kč“ , za kterým je ještě dopsáno „Ku“ s nečitelnou podpisovou značkou (tzv. parafou)]. K této předběžné smlouvě jsou pak připojeny listiny – výpis z katastru nemovitostí – list vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B., a znalecký posudek Ing. V. G., ze dne 5. ledna 2002, číslo 1698/1/2002.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.
Pojmovými znaky kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena. Smlouva o smlouvě budoucí, týkající se převodu nemovitostí, musí být uzavřena písemně [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 30 Cdo 1414/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyšší soudu www.nsoud.cz (dále již „in www.nsoud.cz“) ].
Předběžná smlouva, jejímž předmětem je uzavření budoucí smlouvy o převodu nemovitostí, není listinou, na základě které má být povolen vklad. Z tohoto důvodu se proto na ni neuplatní požadavky plynoucí z §5 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), tj. že v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny jednotlivé druhy specifikovaného nemovitého majetku (např. pozemky parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním atd.). Proto z hlediska vymezení předmětu budoucího převodu nemovitého majetku postačí v předběžné smlouvě její předmět označit tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99 (in Civilní judikatura, výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, Linde Praha, a. s., str. 681).
V posuzovaném případě byl v předběžné smlouvě zvolen způsob identifikace formou odkazu na připojený výpis z katastru nemovitostí (obsahujícího údaje o listu vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B.) a na označený znalecký posudek s tím, že předmětem převodu podle budoucí kupní smlouvy budou (všechny) nemovitosti, které jsou zapsány (tedy označeny) v připojenému výpisu z katastru nemovitostí, který obsahuje výčet nemovitého majetku s označením přísl. obce a katastrálního území, a v případě příslušenství nemovitého majetku byl učiněn odkaz na rovněž ke smlouvě připojený znalecký posudek. Jakýkoli subjekt interpretace uvedeného textu tedy je objektivně schopen – za užití §35 odst. 2 obč. zák. – zjistit, které nemovitosti tvoří předmět předběžné smlouvy, resp. mají být předmětem budoucí převodní smlouvy; jsou to (ve stručnosti řečeno) všechny ty nemovitosti, které jsou uvedeny na k předběžné smlouvě připojeném výpisu z katastru nemovitostí (listu vlastnictví č. 18 pro obec a k. ú. B.). Nejvyšší soud je tedy plně ve shodě se shora již citovaným závěrem, který k této otázce zaujal a přesvědčivým způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (dále již „v odůvodnění rozsudku“) vyložil odvolací soud.
Odkaz žalovaného (za účelem podpory jeho dovolací argumentace) na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 103/99 a sp. zn. 30 Cdo 1414/2002, zde není důvodný. V prvně uvedené věci totiž Nejvyšší soud (v rozsudku ze dne 29. května 2000) mj. vyložil, že „Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.) nic na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, je vyloučeno, aby neurčité, popř. chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě...V dané věci účastníci zvolili k identifikaci předmětu budoucí smlouvy mimo jiné i odkaz na pozemky, které se stanou součástí dálnice. Takové vymezení předmětu budoucí smlouvy nevyhovuje §50a obč. zák. ve spojení s §37 odst. 1 obč. zák. a jak již bylo vysvětleno, nelze tento nedostatek nahradit výkladem projevu vůle. V této části je smlouva neplatná pro neurčitost.“ V posuzovaném případě ovšem všechny nemovitosti byly zcela jasně, určitě a srozumitelně označeny v již zmíněném výpisu z katastru nemovitostí – listu vlastnictví, který byl součástí předběžné smlouvy, jež stran vymezení předmětu smlouvy z hlediska převodu nemovitostí v budoucí kupní smlouvě na tento výpis odkazovala. Ve druhé žalovaným označené dovolací věci Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 30. října 2002) uvádí (s jiným formulačním vyjádřením) v zásadě totéž, co bylo řešeno v předchozím judikátu, totiž, že „Pokud se týče smlouvy o smlouvě budoucí, týkající se převodu nemovitostí, je u ní třeba trvat na již uvedeném předpokladu zachování písemné formy této smlouvy a vymezení předmětu a kupní ceny...“ Ani s těmito judikovanými názory není v rozporu závěr odvolacího soudu o tom, že předmět předběžné smlouvy (nemovitosti, které mají být budoucí kupní smlouvou převedeny z vlastnictví žalovaného do vlastnictví, resp. společného jmění žalobců) byl ve smlouvě vymezen určitě a že z tohoto důvodu není smlouva postižena (absolutní) neplatností.
Lze snad k výše uvedenému doplnit, že judikatura dovolacího soudu (stejně jako judikatura Ústavního soudu České republiky) při posuzování platnosti smluv reflektuje, že základní principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a hospodářské funkce smlouvy. Není ústavně konformní taková praxe, kdy obecný soud upřednostňuje výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy zakládajícím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, in www.nsoud.cz ).
Ad 2) K námitce, že předběžná smlouva je absolutně neplatná v části týkající se výše sjednané smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy
Žalovaný zpochybňuje přiměřenost smluvní pokuty, která byla v čl. III. předběžné smlouvy sjednána takto: „V případě, že některá ze smluvních stran této smlouvy nesplní jakékoli ujednání této smlouvy, uhradí druhé smluvní straně smluvní pokutu ve výši 500 000,- Kč (pětsettisíckorunčeských) v hotovosti do jednoho měsíce ode dne, kdy k nesplnění ujednání došlo. V případě nezaplacení do jednoho měsíce bude účtován úrok z prodlení a smluvní pokuta ve výši 0,3% denně z 500.000,- Kč za každý den prodlení do zaplacení.“
V tomto směru je předmětem dovolacího přezkumu sjednání smluvní pokuty ve výši 500.000,- Kč pro případ, že některá ze smluvních stran nesplní jakékoli ujednání předběžné smlouvy. Žalobci uplatnili vůči žalovanému právo na zaplacení této smluvní pokuty z důvodu, že žalovaný porušil svou povinnost převést do dohodnuté doby na žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které představovaly tzv. rekreační středisko O. v obci a v katastrálním území B.
Platnost ujednání o smluvní pokutě je třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku. Pro oblast občanskoprávních vztahů (§1 odst. 2 obč. zák.) je smluvní pokuta jako zajišťovací prostředek upravena v ustanoveních §544 a §545 obč. zák. Smluvní pokuta je peněžitou částkou, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.) Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoli právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Pro platnost ujednání o smluvní pokutě předepisuje zákon obligatorně písemnou formu; nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, případně alespoň způsob, jakým bude stanovena (§544 odst. 2 obč. zák.) Sjednání výše či způsobu určení smluvní pokuty je věcí dohody účastníků.
Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoli jiné smluvní povinnosti. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Smluvní pokuta tedy plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i funkci uhrazovací spočívající v pokrytí porušením smlouvy eventuelně vzniklé majetkové újmy bez složitého dokazování jejího vzniku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, in www.nsoud.cz).
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a právních zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami právního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba použít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoli však přemrštěnou pobídkovou výši (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, in www.nsoud.cz ).
Jak již shora bylo vyloženo, institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, přičemž jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Primárním účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a pro případ nesplnění povinnosti jej vystavit nepříznivému následku v podobě vzniku povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši, která by měla odpovídat škodě, kterou lze rozumně v daném vztahu s porušením určité povinnosti očekávat. Nelze však smysl a účel smluvní pokuty pouze a jen (výhradně) redukovat na posuzování, zda výše smluvní pokuty vskutku odpovídá možné náhradě škody a pro případ, že tomu tak není bez dalšího dovozovat, že jde o smluvní pokutu sjednanou v rozporu s dobrými mravy. V každém individuálním případě je totiž potřeba zohlednit celou množinu okolností, které předcházely, resp. ovlivňovaly jednání smluvní stran, které nakonec vyústilo ve sjednání smluvní pokuty pro případ porušení smluvní povinnosti té které strany. Tento nezbytný verifikační pohled je pak o to zřetelnější, pokud takový sankční dosah se upíná k oběma stranám pro případ, že pokud kterákoliv z nich poruší předmětnou smluvní povinnost, je povinna oprávněnému účastníkovi (druhé smluvní straně) zaplatit (ve stejné výši) sjednanou smluvní pokutu.
V posuzovaném případě bylo zaplacení smluvní pokuty vázáno na nesplnění kterékoli povinnosti z předběžné smlouvy tím kterým účastníkem, tedy i pro nesplnění závazku žalovaného uzavřít do dohodnuté doby s žalobci smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, které představovaly rekreační areál O. v obci B. Takto sjednaná peněžitá smluvní pokuta (jež postihovala porušení povinnosti z předběžné smlouvy obě smluvní strany) tedy vystihovala oboustranný zájem účastníků smlouvy zajistit plnění závazků z této smlouvy poměrně vysokou smluvní pokutu, která však ani podle názoru Nejvyššího soudu za daných okolností případu není nepřiměřená, nekoliduje s dobrými mravy a není tudíž postižena (absolutní) neplatností ve smyslu §39 obč. zák. Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přihlédl ke skutečnosti, že předmětem budoucí kupní smlouvy měl být převod celého komplexu nemovitostí tvořících zmíněné rekreační středisko, o jehož koupi žalobci (tím, že s žalovaným uzavřeli předběžnou smlouvu a současně také tento esenciální závazek žalovaného zajistili smluvní pokutou výše uvedeného obsahu) usilovali, zatímco žalovaný v opačném gardu smluvní pokutou v téže výši si zajistil splnění povinnosti žalobců uzavřít s ním budoucí kupní smlouvu ohledně převodu uvedených nemovitostí. Podle názoru Nejvyššího soudu mohl sice odvolací soud při odůvodňování této své úvahy být podrobnější, nicméně přesto je z odůvodnění jeho rozhodnutí zcela jasně zřejmé, proč shledal sjednanou smluvní pokutu přiměřenou a tedy platným právním úkonem. Tomuto výsledku ve zjištěných poměrech této věci ani Nejvyšší soud nemá relevantního důvodu co oponovat, a proto je zapotřebí i zde uzavřít, že žalovanému se ani v tomto směru nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Pokud žalovaný na podporu své argumentace odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, nejednalo se o skutkově obdobný případ s nyní posuzovanou věcí, jak také správně poznamenal ve svém rozhodnutí odvolací soud. Kromě toho ve shora připomenutém (pozdějším) rozhodnutí dovolacího soudu z roku 2001 ve věci sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, bylo (nikoliv v nevýznamné posloupnosti) zdůrazněno, že účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, ale že v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši, z čehož vyplývá, že otázku smluvní pokuty není možno redukovat pouze na otázku, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém možném rozsahu pokrývá potencionální náhradu škody, jež by oprávněné osobě porušením smluvní povinnosti druhým účastníkem mohla vzniknout.
Ad 3) K námitce, že hodnocení uzavření smlouvy (podpisu žalovaného) je nesprávné
Touto námitku žalovaný ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí vychází (zde v pro rozhodnutí zásadně významné otázce, zda žalovaný předběžnou smlouvu podepsal či nikoliv) ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu žalovaný (jak vyplývá z obsahu jeho dovolací argumentace) dovozuje ze závěru, že odvolací soud se odchýlil od závěru znaleckého posudku vypracovaného znalcem Mgr. R. M., který posuzoval, zda sporný podpis na předběžné smlouvě je vlastním podpisem, žalovaného. Uvedený znalec v písemném posudku ze dne 5. května 2007 č. 61/2006, dospěl k závěru, že „Sporný podpis na smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 3. 6. 2002 uzavřené mezi žalobci A) a B) a žalovaným v porovnáním s autentickým podpisem žalovaného P. N., není jeho vlastním podpisem, nýbrž podpisem napodobeným.“ Při výslechu před soudem prvního stupně pak znalec mj. vypověděl, že „pisatel sporného podpisu se snažil napodobit skutečný podpis žalovaného, tím pádem se logicky snažil potlačit vlastní písařské znaky a pokusil se tento podpis napodobit tak, aby byl podobný podpisu pana N.“
Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Toto pochybení spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak nevyšly za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, c) v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (obdobně srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha, C.H. Beck, 2006, str. 1268).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010 (in www.nsoud.cz), vyslovil, že informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ umožňující soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní reglementace tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. tak, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zásadě volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v citovaném paragrafu, však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování , že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6. 2001, sp. zn. 29 Odo 1438/2000, in www.nsoud.cz).
Nutno ovšem zdůraznit, že od jiných důkazních prostředků (§125 o.s.ř.) se důkaz znaleckým posudkem podaným ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení podle §132 o.s.ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu tak představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. To ovšem neznamená, že soud je povinen závěry znaleckého posudku vždy bez dalšího přebírat, nýbrž je povinen je v případě potřeby ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry znaleckého posudku ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Rovněž může dojít k situaci, kdy závěry znaleckého posudku vyznívají zcela jednoznačně, avšak soud má k dispozici závěry jiných znalců, případně informace vyplývající z odborného posouzení čerpá z posudku, který nebyl vypracován soudem ustanoveným znalcem a proto jej soud hodnotí na základě důkazu listinou ve smyslu §129 o. s. ř., z níž ve vazbě na další informace získávané z jiných důkazních prostředků (např. výslechů svědků) přebírá pro skutkový závěr dílčí skutková zjištění, jež jsou zásadně významná pro právní posouzení věci.
V dané věci odvolací soud „nepřezkoumával“ správnost posudku znalce, který dospěl k závěru, že posuzovaný podpis žalovaného na předběžné smlouvě v porovnání s autentickým podpisem žalovaného není jeho vlastním podpisem, ale podpisem napodobeným, nýbrž tento posudek v intencích §132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazy, mezi nimiž byly i znalecké posudky zpracované jinými znalci v jiných (trestních) věcech, které odvolací soud správně hodnotil (nikoliv jako znalecké posudky ve smyslu §127 o. s. ř, ale) jako listiny ve smyslu §129 o. s. ř., a ve kterých znalkyně PhDr. V. M. a Mgr. J. S. posuzovaly, zda v jiných smlouvách podpis žalovaného je jeho vlastním (pravým) podpisem, přičemž v posudcích mj. uvedly, že nelze objektivně rozhodnout, zda se jedná o podpis vlastní, ale zkomolený, nebo zda podpis vyhotovila jiná osoba, přičemž znalkyně Mgr. S. uvedla, že variabilita podpisů žalovaného je vysoká a pokud se v jím posuzovaném případě nejedná o podpis pravý, jedná se o napodobeninu. Odvolací soud dále čerpal skutková zjištění významná pro rozhodnutí i z výpovědi svědka Ing. P. D., jehož výpovědi o tom, že svědek byl přímo účasten podepisování předběžné smlouvy jejími účastníky (tedy i žalovaným), uvěřil, považoval ji (na rozdíl od soudu prvního stupně) za věrohodnou a tento důkaz hodnotil s dalšími důkazy, z nichž čerpal informace o existenci předběžné smlouvy (svědci F. a MUDr. O.).
Jestliže odvolací soud sice reflektoval závěry posudku Mgr. R. M., avšak tento důkazní prostředek hodnotil samostatně a dále ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazními prostředky, tedy způsobem předepsaným v §132 o. s. ř., přičemž zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) pečlivě zdůvodnil, proč vzal za prokázanou skutečnost, že žalovaný v inkriminovaný den předběžnou smlouvu podepsal, nelze zde dospět k závěru, že by takto prezentovaný výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídal postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř. Tedy, že by došlo k pochybení v tom směru, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože došlo k pominutí rozhodných skutečností, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti měl být logický rozpor, nebo že by zjištěné skutečnosti odporovaly ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Proto závěr, který odvolací soud učinil na str. 9 ve třetím odstavci odůvodnění rozsudku, představuje logické a správné vyústění zhodnocených důkazů, jež odvolací soud procesně korektním způsobem provedl (zopakoval) v odvolacím řízení, a proti němuž (z vyložených hledisek) nemá dovolací soud co vytýkat.
Ad 4) Postup odvolacího soudu při provádění dokazování a dále při hodnocení důkazů byl procesně vadný
Prostřednictvím této námitky žalovaný uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. založený na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný takovou vadu spatřuje jednak v postupu odvolacího soudu, který v odvolacím řízení na straně jedné provedl nepřípustné důkazy (uvedeno v posloupnosti podle obsahu dovolání) a) výslechem obou žalobců, b) listinou – obsahem písemné zprávy P. F. ze dne 7. července 2002 (podle žalovaného tato listina nebyla předmětem dokazování v řízení před soudem prvního stupně, nebyla nikým k důkazu ani navržena), kdežto na straně druhé nezopakoval stěžejní důkaz výslechem znalce Mgr. R. M., z nějž soud prvního stupně činil zásadně významné skutkové zjištění pro své meritorní rozhodnutí. Konečně vadného procesního postupu se odvolací soud měl dopustit i tím, že neprovedl důkaz, který navrhoval žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně, a sice znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, v němž by měl ustanovený znalec vyhodnotit, zda podpis na předběžné smlouvě nevyhotovil některý ze žalobců.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že dílčí skutková zjištění odvolací soud činil – pokud se týká poskytnutí informací o okolnostech týkajících se předběžné smlouvy a zájmu žalobců o koupi uvedeného rekreačního střediska ze strany P. F. – z její svědecké výpovědi. Ostatně podobná skutková zjištění, byť ta v konečném důsledku nebyla vyhodnocena ve skutkový závěr, který učinil odvolací soud, vyplývají již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z poslední věty na str. 5 a dále na str. 6 jeho písemného vyhotovení. Vadu naplňující dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze však spojovat jen tehdy, pokud mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což se netýká tohoto případu, neboť informace týkající se daného případu čerpal odvolací soud primárně ze svědecké výpovědi P. F.
Nedůvodná je rovněž výtka o nepřípustně provedeném dokazování výslechem žalobců, neboť důkazní verifikaci tímto směrem navrhoval advokát žalobců již při jednání před soudem prvního stupně dne 24. února 2005 (srov. protokol o jednání před uvedeným soudem z cit. dne na č.l. 19 a násl.).
Ani v postupu odvolacího soudu, který při zopakování dokazování nepřistoupil k výslechu znalce Mgr. R. M., nelze spatřovat vadu, jež by zatěžovala odvolací řízení a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bylo již vpředu z odvolacího řízení zrekapitulováno, že odvolací soud nerozporoval závěr posudku, k němuž dospěl uvedený znalec, avšak při hodnocení důkazů v intencích §132 o. s. ř. z tohoto důkazního prostředku nepřevzal (nečinil) pro své meritorní rozhodnutí skutkové zjištění, jež by vedlo k závěru, že žalovaný předběžnou smlouvu nepodepsal (podpis na této smlouvě není jeho vlastním podpisem), a to právě s ohledem na výsledky zhodnocení ostatních důkazů (především výslechů svědků Ing. D., F., ve vazbě na zjištěné skutečnosti z listinných důkazů – znaleckých posudků dr. M. a Mgr. S.). Uvedené zhodnocení odvolacím soudem (jak bylo patřičným způsobem vyloženo v odůvodnění jeho rozsudku) podle přesvědčení dovolacího soudu vyznívá přesvědčivě, je logickým propojením dílčích (z provedených citovaných důkazů zjištěných) skutkových zjištění a jejich celkové sumarizace ústící v závěr o skutkovém stavu, jenž umožnil odvolacímu soudu přistoupit k formulaci právně kvalifikačního závěru o tom, že mezi účastníky byla uzavřena předběžná smlouva, která, včetně ujednání o smluvní pokutě, je platným právním úkonem. Podpůrný odkaz žalovaného na právní názor, který Nejvyšší soud zaujal ve věci sp. zn. 33 Cdo 696/2008 stran (dosahu) aplikace §213 o. s. ř., je v těchto procesních souvislostech nepatřičný. Přitom sama okolnost, že žalovaný předkládá svou skutkovou verzi případu, privileguje a hodnotí určité důkazy, z nichž si vytváří jiný skutkový terén pro svou právně kvalifikační úvahu uvedený dovolací důvod pochopitelně nebyla s to naplnit.
Ad 5) Odvolací soud nesignalizoval účastníkům změnu právního posouzení věci
Rovněž dovolací výtka žalovaného, že odvolací soud procesně pochybil, pokud před vydáním svého rozsudku neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soud prvního stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, není opodstatněná.
Předně je třeba zdůraznit, že podle §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má [srov. např. nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, in www.nalus.usoud.cz ).
Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. tedy doléhá na právní situace, kdy účastník nevymezil v žalobě, resp. ve svém podání některou z podstatných (pro rozhodnutí ve věci) zásadně významných skutečností, při jejichž osvědčení by bylo lze takto (v důkazním řízení) zverifikovaný skutek subsumovat pod jiné pravidlo chování, které soud v rámci aplikační úvah nalezl k užití, nikoliv na situaci, kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba v zásadně významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoliv pouze doplnit) nejen skutkovou podstatu věci, ale též i (z ní vycházející) žalobní návrh (podání), který by měl soud při osvědčení takto vylíčeného skutku převzít do svého rozhodnutí. Hraničním limitem, kdy ještě lze a kdy naopak již nelze poučovat účastníky o doplnění skutkových okolností či (úpravě) žalobního návrhu (podání), je zde okruh (uvažováno z pohledu soudu) otázek, které lze účastníku (ještě) signalizovat (zprostředkovat k řešení) na podkladě procesních norem, nikoliv v důsledku poučení o hmotném právu, neboť ve smyslu ust. §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům (pouze) poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž tato zásada není prolomena ani postupem soudu ve smyslu ust. §99 odst. 1 o. s. ř. [(probrání věci s účastníky za účelem dosažení smíru mezi účastníky) srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.11.2008, sp. zn. 10 Co 344/2007, in ASPI].
Z vyloženého je zřejmé, že ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. znemožňuje vydávání „nepředvídatelných“ rozhodnutí, tj. rozhodnutí, která se při absenci soudního poučení (signalizace jiného právního posouzení věci soudem učiněné ve formě poučení účastníka o nutnosti doplnění vylíčení rozhodujících skutečností) odvíjejí od zcela jiné hmotněprávní situace, než kterou žalobce prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností v podané žalobě sledoval, a vedle dalších procesních institutů obsažených v civilním procesním kodexu tak spoluvytváří podmínky k naplnění principu řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009 (in www.nsoud.cz ).
Pokud žalovaný ve svém dovolání odkazoval na rozsudek dovolacího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2893/2007 (in www.nsoud.cz ), nebylo možno v něm judikované závěry na danou věc uplatnit. V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud vyložil, že o nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. Taková signalizace možného jiného právního posouzení ovšem nenastává ve všech případech, kdy odvolací soud míní odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnit. Musí jít o situaci, kdy absence takové signalizace změny právního posouzení věci soudem by zcela nepochybně přivodila vydání překvapivého (nepředvídatelného) soudního rozhodnutí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, in www.nsoud.cz ). O takový případ se zde ovšem nejednalo, neboť skutečnosti, při jejich prokázání by měla být věc posouzena ve prospěch žaloby, a jež nakonec vedly odvolací soud ke změně odvoláním napadené rozsudku soudu prvního stupně, byly tvrzeny již v nalézacím řízení; rozhodnutí odvolacího soudu tak v uvedeném směru nepředstavuje překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí a uvedená námitka žalovaného je rovněž zcela nedůvodná.
Ad 6) Nesprávný závěr o porušení předběžné smlouvy
Žalovaný v dovolání dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že porušil povinnost podle předběžné smlouvy, neboť ze žádného provedeného důkazu nemohlo vyplynout, že by vůbec někdy žalobci žalovaného vyzvali k tomu, aby se dne 19. červena 2002 dostavil do advokátní kanceláře advokáta Mgr. S. k podpisu kupní smlouvy. Tento závěr žalovaný vyvozuje na základě svého hodnocení důkazů a tímto způsobem polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, jak je rozvedeno na str. 7 počínaje třetí větou odůvodnění rozsudku. Odvolací soud v uvedeném směru však učinil skutková zjištění z tam uvedených důkazních prostředků, takže uvedená námitka žalovaného (že z žádného důkazu taková skutečnost nevyplývá) není opodstatněná. Kromě toho tím, že žalovaný převedl předmětné nemovitosti na třetí osobu, došlo k zániku práv a povinností z předběžné smlouvy pro nemožnost plnění (§575 a násl. obč. zák.) a ke vzniku povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům (i pro takový případ sjednanou) smluvní pokutu.
Ad 7) Další případná vada postupu odvolacího soudu
Žalovaný konečně dovozuje naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro nespráný postup odvolacího řízení, pokud ten k žádosti žalovaného neodročil pro onemocnění žalovaného odvolací jednání, které se konalo dne 15. ledna 2010, čímž byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem. Z toho také žalovaný dovozuje, že „odvolací soud nebyl v jeho věci zcela nestranný (viz průběh celého odvolacího řízení a zavádějící hodnocení důkazů).“ Ani tuto námitku ovšem dovolací soud neshledal za relevantní z hlediska zpochybnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Z obsahu spisu vyplývá, že původní odvolací jednání, nařízené na den 15. prosince 2009 (na 8.30 hod.), k žádosti žalovaného a jeho advokátky o odročení jednání, odvolací soud odročil na 15. ledna 2010. Tuto žádost advokátka žalovaného odůvodnila kolizí s termínem ústní části zkoušky insolvenčních správců, která se měla konat v Justiční akademii v Kroměříži. Žádost žalovaného o odročení odůvodnila jeho advokátka oznámením, že žalovaný je od 15. prosince 2009 v pracovní neschopnosti a rád by se odvolacího soudu jednání zúčastnil. Advokátka k této žádosti připojila kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalovaného, č. A 5983959, z níž pouze vyplývá, že MUDr. I. T. (urolog) vystavil žalovanému uvedenou listinu s tím, že žalovaný je neschopen od 23. října 2009; v kolonce povolené vycházky je uvedeno datum 23.10.09, které je přeškrtnuto. Podáním ze dne 12. ledna 2010, doručeným odvolacímu soudu dne 14. ledna t. r., žalovaný opět požádal odvolací soud „o přeložení jednání na jiný termín, protože jsem stále nemocen a v pracovní neschopnosti.“ Žalovaný v žádosti dále uvedl, že je sice zastoupen advokátkou, ale přesto by se chtěl jednání osobně účastnit, což pro onemocnění učinit nemůže. Odvolací soud před zahájením odvolacího jednání dne 15. ledna 2010 sdělil obsah uvedené omluvy žalovaného s tím, že „důvody tam uváděné neshledává vážnými důvody pro odročení jednání.“
Ačkoliv Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že v popsaném případě nebyly splněny podmínky pro odročení jednání z důvodu trvající pracovní neschopnosti žalovaného, který požádal odvolací soud o odročení jednání, přesto nelze dospět k závěru, že by tímto pochybením odvolacího soudu došlo k zatížení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odvolacím řízení byl totiž žalovaný při jednání dne 19. června 2009 odvolacím soudem vyslechnut, odvolacího jednání dne 15. ledna 2010 se účastnila advokátka žalovaného, přičemž z obsahu spisu nevyplývá (též s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek), že by žalovaný v důsledku této vady nemohl uplatnit své relevantní výhrady k žalobě a k důkazům, jež byly vesměs provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení došlo k jejich zopakování.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a procesně úspěšným žalobcům tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v tomto dovolacím řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Přitom podle Čl. II (Přechodné ustanovení) vyhlášky č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokát a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, bylo při určení výše paušální odměny za zastupování žalobců advokátem v tomto dovolacím řízení postupováno podle dosavadních předpisů (byly aplikovány cit. vyhl. ve znění do 29. února 2012, neboť toto dovolací řízení nebylo ukončeno ke dni nabytí účinnosti vyhlášky č. 64/2012 Sb., tj. ke dni 1. března 2012).
Náklady vzniklé žalobcům vycházejí z (paušální) odměny jejich advokáta podle §3 odst. 1 bod č. 5 vyhl. š. 484/2000 Sb. ve výši 47.300,- Kč, snížené podle §18 odst. 1 téže vyhl. (vzhledem k tomu, že advokát žalobců v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby spočívající v písemném vyjádření k dovolání žalovaného) o 50 %, tj. na částku 23.650,- Kč, a podle §19a cit. vyhl. zvýšené o 30 % (tj. o 7.095,- Kč) na celkovou částku 30.745,- Kč, a dále z jedno paušálu hotových výdajů po 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. na částku 31.045,- Kč, a z částky 6.209,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát žalobců povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 37.254,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich advokáta, který žalobce v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není oprávněný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. března 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu