ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2687.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2687/2022-148
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 481/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 Co 35/2022-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 Co 35/2022-127, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 46 C 481/2020-79, potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 46 C 481/2020-79, uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 688 Kč od 12. 12. 2020 do 11. 3. 2021 kapitalizovaný v částce 590 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 121 312 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 24 808,50 Kč (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, jež se zaplacení uvedené částky domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 78/2017.
3. V rámci skutkových zjištění soud prvního stupně uvedl, že žalobce spolu s H. N. podal dne 29. 3. 2017 k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žalobu, jíž se po žalovaných A. K. a Z. K. domáhali zaplacení částky 88 700 Kč spolu s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazeného nájemného. Dne 2. 6. 2017 Obvodní soud pro Prahu 8 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 435 Kč. Dne 19. 6. 2017 byl ve věci vydán platební rozkaz (žalované Z. K. byl platební rozkaz doručen dne 29. 6. 2017, žalované A. K. doručen nebyl), proti němuž podaly žalované dne 14. 7. 2017 odůvodněný odpor. Soud dne 4. 8. 2017 žalované vyzval k odstranění vad odporu, přičemž svoji výzvu doplnil usnesením ze dne 25. 8. 2017. Ve spise je připojena doručenka Z. K. ze dne 4. 12. 2017. Žalované A. K. byla zanechána výzva a na úřední desce soudu bylo vyvěšeno sdělení od 15. 12. 2017 do 15. 1. 2018. Dne 5. 3. 2021 (správně zřejmě „2018“; pozn. Nejvyššího soudu) byl zaznamenán úřední záznam o předložení spisu soudci s ohledem na nevybrání spisu ze lhůty kanceláří. Soudce spis dne 29. 6. 2018 nechal předložit asistence k vypracování konceptu odmítnutí odporu žalovaných, který asistentka vypracovala dne 13. 7. 2018 a spis nechala opětovně předložit soudci. Soudce bez vypravení původního konceptu nechal opětovně spis předložit asistentce k vypracování konceptu zrušení platebního rozkazu dne 25. 4. 2019, přičemž tato koncept vypracovala dne 29. 4. 2019. Usneseními soudu ze dne 2. 1. 2020 byl odpor žalovaných odmítnut a platební rozkaz vydaný dne 19. 6. 2017 byl zrušen. Téhož dne soudce nechal účastníky předvolat k ústnímu jednání na den 6. 3. 2020. Žalobci soud dne 8. 1. 2020 požádali o zaslání vyjádření žalované Z. K. a požádali o vydání rozsudku pro uznání vůči její osobě. Žalované A. K. byla v rámci doručování usnesení ze dne 2. 1. 2020 zanechána výzva a vyvěšeno sdělení na úřední desce soudu v období 5. 2. 2020 až 6. 3. 2020. K jednání konanému dne 6. 3. 2020 se žádný z účastníků řízení nedostavil a soud po provedení důkazů vyhlásil ve věci rozsudek. Dne 6. 4. 2020 požádal soudce o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku do dne 5. 5. 2020 bez bližšího odůvodnění, s čímž místopředseda soudu souhlasil. Dne 5. 5. 2020 si soudce opětovně požádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku do dne 29. 5. 2020 bez bližšího odůvodnění, s čímž místopředseda soudu souhlasil. Dne 29. 5. 2020 si soudce opětovně požádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku do dne 2. 6. 2020 bez bližšího odůvodnění, s čímž místopředseda soudu souhlasil. Dne 2. 6. 2020 si soudce opětovně požádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku do dne 4. 6. 2020 bez bližšího odůvodnění, s čímž místopředseda soudu souhlasil. Dne 4. 6. 2020 byl referován soudcem pokyn k vypravení rozsudku v rozsahu 5 stran, což bylo téhož dne realizováno, kdy žalovaným bylo doručováno fikcí. Od 10. 7. 2020 do 10. 8. 2020 byla na úřední desce vyvěšena sdělení o doručení rozsudku žalovaným.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §13 odst. 1, §15 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka řízení činila 3 roky 3 měsíce a 5 dní. Nastala nepřiměřená délka řízení a „nenastaly zde zbytečné průtahy ze strany žalované“, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Hypoteticky mohlo jít o věc skutkově složitou, avšak spor byl vyřešen v rámci prvního jednání ve věci, tudíž složka složitosti se v tomto případě ani nemohla projevit. Žalobce vedl spor spolu s H. N., spor byl veden pro nízkou částku ve výši 88 700 Kč a nebylo prokázáno, že by ohrožoval ekonomickou pozici žalobce. Žalobce sám svým jednání k žádnému průtahu v řízení nepřispěl, avšak nebyl v řízení aktivní, neboť soud nepodněcoval k aktivitě a průtahy nechal volně plynout. V obdobích od poloviny července 2018 do 25. 4. 2019 a od počátku května 2019 do 2. 1. 2020 docházelo k totální nečinnosti soudce ve spise. Žalobci proto náleží 15 000 Kč za každý rok vedení řízení, za první dva roky náleží jen 7 500 Kč za rok, za období od 29. 3. 2017 do 4. 7. 2021 (správně „2020“, pozn. Nejvyššího soudu) jde o částku 33 750 Kč. Z důvodu, že se jedná o sdílenou újmu, snížil soud prvního stupně tuto částku o 15 %. Výsledná částka 28 688 Kč byla již žalobci zaplacena dne 11. 3. 2021, řízení bylo pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně této částky zastaveno, a tak soud prvního stupně přiznal žalobci úrok z prodlení z této částky od 12. 12. 2020 do 11. 3. 2021, zatímco ve zbytku žalobu zamítl
5. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku soudního řízení. Doplnil, že délka řízení jen mírně převyšující 3 roky bude sice obecně zásadně přiměřená, v posuzované věci však byla bezmála z poloviny vyplněna průtahem s učiněním jednoduchého procesního úkonu. Souhlasil se závěrem, že v důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích. Shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž vyšel z roční částky 15 000 Kč, a nepřikročil k její modifikaci ani vzhledem ke kritériu složitosti řízení, významu řízení a jednání poškozeného. Nesouhlasil s názorem žalobce, že by bylo nutné při určení výše zohlednit kritérium postupu soudu. Souhlasil sice s tím, že průtah v postupu procesního soudu ovlivnil celkovou délku řízení zcela zásadní měrou, ale tento je již zohledněn stanovením základního odškodného, neboť právě a jen toto pochybení v postupu soudu, prodlouživší řízení v zásadě na dvojnásobek, určilo celkovou délku řízení jako nepřiměřenou. Ohledně tohoto názoru odkázal na několik usnesení dovolacího soudu. Konečně souhlasil se snížením odškodnění z důvodu sdílení újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění, neboť odvolací soud skutečnost, že řízení bylo zatíženo průtahy, vzal jako základ nároku, ale nezohlednil ji podle ustanovení §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Tím rozhodl v rozporu se závěry plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a dále ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
9. Jako druhý dovolací důvod vymezuje žalobce otázku, zda „došlo jen k nepatrnému překročení přiměřené doby trvání řízení a tím vlastní komzumpci průtahů v řízení do základu nároku a nenutnosti zohledňovat průtah v řízení jako skutečnost, která měla vliv na celkovou délku řízení“; tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014).
10. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Rozhodnutí dovolacího soudu nespočívá na řešení předkládané otázky nepatrného překročení přiměřené doby trvání řízení, a proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tato otázka nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoliv odvolací soud učinil úvahu, že „délka řízení jen mírně přesahující 3 roky bude v zásadě přiměřená“, byl pro jeho rozhodnutí ve věci samé určující závěr, že bylo porušeno právo žalobce na přiměřenou dobu řízení.
17. Při řešení následné otázky výše přiměřeného zadostiučinění se však odvolací soud nezohledněním kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je proto přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci).
22. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se tak vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod číslem 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
24. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
25. V posuzovaném případě však sám odvolací soud uzavřel, že „průtah v postupu procesního soudu ovlivnil celkovou délku řízení zcela zásadní měrou“, neboť „bezmála polovina délky řízení byla vyplněna průtahem s učiněním jednoduchého procesního úkonu“. Navzdory tomu však odvolací soud uvedenou okolnost zmínil pouze při hodnocení vlastní přiměřenosti délky posuzovaného řízení, nikoliv však již při úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění.
26. Pakliže tedy odvolací soud při své úvaze o vlivu postupu orgánu veřejné moci na výši konečného finančního zadostiučinění shora zmíněné průtahy opomenul, je jeho posouzení této otázky neúplné, a proto nesprávné.
27. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
28. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění přihlédne též k dosud opomenutým skutečnostem vztahujícím se k postupu orgánu veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení, načež zváží, jak se tato okolnost do výsledného zadostiučinění promítne.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu