ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2951.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2951/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce V. H. , právně zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalované České republice – Archivu bezpečnostních složek , IČO 75112817, sídlem v Praze 3, Siwiecova 2428/2, o ochranu osobnosti, v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 109/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 1 Co 28/2012 – 202, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, č. j. 66 C 109/2011 – 187, zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila zadostiučinění v penězích ve výši 300 000 Kč (odst. I výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl za to, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jeho osobnostních práv, když zpřístupnila třetí osobě, Z. K., pracovnici ostravské pobočky České televize, citlivé osobní údaje vztahující se k jeho osobě ze svazku ZV 442 – MV, vedeného bývalou Státní bezpečností (dále též „StB“), s tím, že získané údaje, které měly sloužit pro natočení jednoho dílu pořadu o obětech minulého režimu „V zajetí železné opony“, měly být poskytnuty dalším osobám a žalobce se stal terčem dotazů na veřejnosti a písemných útoků anonymů. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná zpřístupnila jmenované označený spis bývalé Státní bezpečnosti, v němž byly obsaženy i údaje o vyšetřování žalobce, jeho obvinění, obžalování a následném pravomocném odsouzení pro trestný čin vyzvědačství a pokus trestného činu podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví po předložení badatelského listu ze dne 19. 3. 2008, a že Česká televize zřejmě pro nesouhlas žalobce příslušný díl pořadu nevyrobila, a tedy ani neodvysílala. Tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce byl oprávněný s ohledem na zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, jehož cílem je zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, a zpřístupňuje proto archiválie týkající se bezpečnostních složek. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že zpřístupnění a zveřejňování dokumentů a archiválií vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti je základním úkolem žalované a že v dané věci se uplatňuje výjimka připouštějící nakládání s citlivými údaji bez souhlasu dotyčné osoby [§9 písm. ch) zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů], kdy odepření nahlížení do svazku z důvodu ochrany osobních údajů by bylo nezákonné a uvedl, že v důsledku oprávněného veřejného zájmu mají archiválie z činnosti bývalé Státní bezpečnosti mírnější režim, přičemž na oprávněnost jednání žalované nemá vliv ani okolnost, že žalobce byl následně rehabilitován. Současně uvedl, že odpovědnost žalované nelze dovodit za žalobcem tvrzenou újmu vzniklou tím, že osoba, která údaje o žalobci získala, s nimi dále, bez souhlasu, nakládala. Soud prvního stupně na základě výše uvedených úvah nedovodil pasivní věcnou legitimaci žalované. Pro úplnost soud prvního stupně doplnil, že i když žalovaná jednala oprávněně, bylo by de lege ferenda vhodné znovu se legislativně zabývat otázkou vhodnosti zvolené úpravy, a to nejen k dvojkolejnosti úpravy obsažené v ustanovení §37 zákon č. 499/2004 Sb., ale i s ohledem na to, že pokud jde o nahlížení do svazků osobou, o které byl svazek veden, v režimu staršího zákona č. 140/1996 Sb., byla volena koncepce jiná, pro ochranu osobních údajů příznivější, podle níž byly některé údaje o jiných osobách (včetně údajů o trestné činnosti) znečitelněny (ustanovení §10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb.).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. června 2012, č.j. 1 Co 28/2012 – 202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal, že by zpřístupněním informací obsažených v osobním svazku žalobce došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, neboť žalovaná plnila pouze povinnost zpřístupnit utajovanou činnost bezpečnostních složek totalitních a autoritativních režimů, vyplývající ze zák. č. 181/2007 Sb. Takový postup je ve veřejném zájmu a nijak neodporuje směrnici Evropského parlamentu, které se žalobce dovolává. Jestliže žalobce spatřoval neoprávněný zásah i v tom, že se informace z osobního svazku dostaly k třetím osobám, a měla mu tak vzniknout nemajetková újma, je správný závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované. Odpovědnost za toto případné jednání ji nelze klást k tíži, protože nebylo ani prokázáno, a ani žalobcem tvrzeno, že by se takového jednání dopustila. Jelikož odvolací soud nedovodil zásah do osobnostních práv žalobce, nemohl dovodit ani její odpovědnost podle ustanovení 13 obč. zák.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Současně navrhl, aby dovolací soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhl zrušení §37 odst. 6 zákona o Archivnictví a spisové službě. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy za otázky zásadního právního významu považuje, zda lze veřejný zájem sledovaný zákonem povoleným zásahem do práva na ochranu soukromého života podřadit pod některou z položek taxativního výčtu uvedeného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) a zda je takový případný zásah přiměřený s ohledem na deklarovaný veřejný zájem. Dovolatel uvádí, že problematickým se mu jeví ustanovení §37 odst. 6 zákona o Archivnictví a spisové službě, který vylučuje, aby byl vyžádán souhlas žijící osoby, jejíž citlivé osobní údaje mají být zpřístupněny formou nahlédnutí do archiválií. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 25/07 neřeší otázku přiměřenosti zásahu do osobnostních práv žijící osoby, jelikož nález řeší pouze zpracování osobních údajů Ústavem, nikoli však zpřístupnění třetím osobám, a tudíž považuje daný nález za nepřiléhavý. Navíc takový zásah by nebyl ani proporcionální, neboť se nedá očekávat, že případný souhlas poskytnutý žijící osobou by zmařil záměry zákonodárce, nebyla by tak dodržena ani zásada potřebnosti či subsidiarity a právo na ochranu citlivých osobních údajů je nepoměrně vyšší než význam sledovaného legitimního zájmu, jímž je informování veřejnosti. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaná podala k dovolání vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolání se jí jeví jako bezdůvodné, jelikož žalovaná postupovala v souladu se zákonem, kdy se na zpřístupnění údajů vztahuje zákonná výjimka a navíc závažnost potenciální vzniklé majetkové újmy je nulová a uvedla, že zde chybí kauzální nexus mezi protiprávním jednáním žalované a nemajetkovou újmu dovolatele. Žalovaná má za to, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy a poukazuje na to, že i soukromý život má celospolečenskou dimenzi a že údajný „zásah“ neovlivňuje a nemá neustálý vliv na jeho soukromý život a že zde existuje naléhavá společenská potřeba, která i vedla k uzákonění zákona č. 181/2007 a veřejný zájem tak zde převyšuje individuální zájem jednotlivce. Žalovaná dále podotýká, že podmínky legality, legitimity, vhodnosti a přiměřenosti prostředků, které stanoví Úmluva, jsou v daném případě splněny; soukromý zájem v daném případě nemůže převážit zájem veřejný, když změny politického uspořádání jsou fundamenty, na nichž se demokracie i nadále staví a kontinuálně se rozvíjí ve svých primárních aspektech. Následně žalovaná poukazuje na to, že Archiv nemůže zkoumat, zda žije a kde se zdržuje oběť komunistického režimu, jelikož by to extrémně snížilo přístup ke zveřejňování archiválií a počet badatelů. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupných na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je toho názoru, že se v dané věci jedná o případ, zabývající se otázkou zásadního právního významu, kdy je posuzován zásah do osobnostních práv dovolatele ve vztahu k zákonu č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, když dovolatel coby oběť komunistického režimu má za to, že zveřejněním jeho spisu s citlivými osobními údaje došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Tato otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu řešena a z tohoto důvodu je podané dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „zákon o archivnictví“) k nahlížení v archivech jsou přístupné jen archiválie starší třiceti let, není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §37 odst. 2 zákona o archivnictví, do archiválií vztahujících se k žijící fyzické osobě, jejichž obsahem jsou citlivé osobní údaje, lze nahlížet jen s předchozím souhlasem této osoby. Archiv vyrozumí dotčenou osobu o žádosti o nahlížení a požádá ji o souhlas.
Podle ustanovení §37 odst. 3 zákona o archivnictví, za účelem vyrozumění dotčené osoby může archiv požádat příslušný správní úřad na úseku archivnictví a výkonu spisové služby o zjištění nezbytných údajů z informačního systému evidence obyvatel.
Podle ustanovení §37 odst. 4 zákona o archivnictví, správní úřady na úseku archivnictví a výkonu spisové služby mohou na základě žádosti archivu podle odstavce 3 získávat a užívat z informačního systému evidence obyvatel údaje o dotčené osobě, a to
a) jméno, popřípadě jména, a příjmení,
b) datum narození, místo trvalého pobytu nebo druh a adresa místa pobytu, jde-li o cizince,
c) datum, místo a okres úmrtí, popřípadě datum úmrtí a stát, na jehož území k úmrtí došlo, jde-li o úmrtí občana mimo území České republiky,
d) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den úmrtí.
Takto zjištěné údaje poskytnou správní úřady na úseku archivnictví a výkonu spisové služby archivu, který o ně požádal.
Podle ustanovení §37 odst. 6 zákona o archivnictví, ustanovení odstavců 1 až 4 se nevztahují na archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, jakož i společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě, na archiválie, které již byly před podáním žádosti o nahlížení do nich veřejně přístupné, jakož ani na archiválie, které byly jako dokumenty veřejně přístupné před prohlášením za archiválie [srov. např. zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, §95 odst. 2 a §101 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, §43 a §58 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, §65, §70 odst. 3, §87 odst. 2 a §94 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů].
Dovolatel se domáhal ochrany před zásahem do jeho osobnostních práv, konkrétně do práva na soukromí, když žalovaná poskytla třetí osobě jeho osobní údaje, a to i citlivé osobní údaje (o jeho trestním stíhání a odsouzení) bez jeho vědomí a souhlasu. Dovolatel namítal, že podstatou sporu je to, že ustanovení §37 odst. 6 zákona o archivnictví umožňuje, aby oběti komunistického režimu a jejich složky (archívy) nebyly nijak chráněny a namítá, že takový postup je v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech.
Dovolací soud podrobil dotčené ustanovení zákona o archivnictví vícestupňovému testu, podle něhož je při zkoumání oprávněnosti zásahu státu do soukromého života, chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, třeba přihlédnout k tomu, zda byl daný zásah zákonný (test legality), zda sledoval alespoň jeden z legitimních cílů (test legitimity) a zda byl nezbytný v demokratické společnosti (test nezbytnosti), jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011.
Podstatu testu legality shrnul velký senát ESLP ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku :
81. Soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž spojení „stanoví zákon“ a „v souladu se zákonem“ [nacházející se] v čl. 8–11 Úmluvy nevyžadují pouze to, aby sporné opatření mělo svůj základ ve vnitrostátním právu, nýbrž dotýká se i kvality samotného dotčeného právního předpisu. Právo má být dostatečně přístupné a předvídatelné, tj. formulováno s dostatečnou přesností, aby jednotlivci umožňovalo – v případě potřeby s příslušnou pomocí – usměrňovat své jednání.
82. Aby vnitrostátní právo naplňovalo tyto požadavky, musí poskytovat dostatečné záruky proti svévolným zásahům veřejné moci do práv zaručených Úmluvou. V případech dotýkajících se základních práv by bylo v rozporu s vládou práva, která je jedním z principů demokratické společnosti obsažených v Úmluvě, pokud by diskrece přiznaná moci výkonné byla bezbřehá. Z toho plyne, že právo musí dostatečně jasně definovat rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům a způsob výkonu této diskreční pravomoci [srov. např. Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), rozsudek pléna, 26. 4. 1979, č. 6538/74, §49; Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království , rozsudek, 13. 7. 1995, č. 18139/91, §37; Rotaru proti Rumunsku , rozsudek velkého senátu, 4. 5. 2000, č. 28341/95, §52; Hassan a Chaush proti Bulharsku , rozsudek velkého senátu, 26. 10. 2000, č. 30985/96, §84; Maestri proti Itálii , rozsudek velkého senátu, 17. 2. 2004, č. 39748/98, §30]. Citováno z Kosař, D., in Kmec, J., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 105, bod 17).
V dovolatelově případě je zřejmé, že žalovaná postupovala podle příslušné vnitrostátní úpravy – tj. zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 19. 3. 2008, který byl zákonným podkladem pro její úřední postup. Tento zákon byl dostatečně veřejně přípustný i předvídatelný a nevykazuje ani žádné jiné kvalitativní vady, které by měly za následek možného zpochybnění legality tohoto právního předpisu a napadeného ustanovení.
Podstatou druhé části testu, tj. testu legitimity je zjistit, zda zásah provedený v souladu se zákonem (tj. zveřejnění citlivých osobních údajů v rámci zpřístupnění svazku StB) sledoval jeden z legitimních cílů předvídaných čl. 8 odst. 2 Úmluvy, a to materiálně, nikoli jen z formálního hlediska (tj. zda skutečně sledoval legitimní cíl nebo zda ve skutečnosti sledoval jiný cíl a cíl formálně legitimní sloužil jen jako zástěrka).
V preambuli zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a změně některých zákonů, kterým byla zřízena žalovaná je uvedeno, že stát „vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločineckých organizací, založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938 – 1945 a 1948 – 1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu“ . Je zřejmé, že žalovaná a Ústav pro studium totalitních režimů byly zřízeny nejen z důvodu poskytování informací o historii odborné i laické veřejnosti, ale mají za cíl i varování před destruktivními důsledky totalitních režimů, které ničí občanskou společnost a základní hodnoty demokratického státu. Současně široká informovanost obyvatelstva má působit jako prevence před případným znovunastolením totalitního režimu v České republice. Důvody takto vymezené jsou široce formulované, a proto se v typologiích legitimních cílů zakotvených v čl. 8 Úmluvy různě překrývají. Vyjádření v preambuli je spíše morální proklamací, obsahující apel, aby se historie neopakovala a nedošlo k dalšímu masivnímu porušování lidských práv a svobod. Na základě výše uvedeného se dovolací soud domnívá, že zásah do odvolatelova soukromí byl veden legitimním cílem vyjádřeným v Úmluvě jako „ochrana morálky“ a „ochrana práv a svobod jiných“.
Ohledně testu nezbytnosti se Evropský soud pro lidská práva ustálil na výkladu, který pojem „nezbytný“ vnímá jako požadavek přiměřenosti, když uvedl, že „pojem nezbytnosti požaduje, aby zásah [do dotčeného práva] odpovídal naléhavé společenské potřebě, a zejména, aby byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ [ Olsson proti Švédsku (č. 1) , rozsudek pléna, 24. 3. 1998, č. 10465/83, §67]. V podrobnostech viz Kosař, D., in Kmec, J., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 113 a násl.
Veřejný zájem vyjádřený skrze legitimitu cíle tak musí být natolik závažný, aby převážil zájem jednotlivce na nezasahování do jeho práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Ve světle výše uvedeného je třeba posoudit onu „naléhavou společenskou potřebu“ a nezbytnost takové úpravy pro společnost.
Je zřejmé, že zákonodárce takto postupoval z důvodu co nejširšího zpřístupnění informací o minulém režimu všeobecné veřejnosti; proto také upustil od běžných právních nástrojů ochrany osobních údajů v archivnictví, jakým je stanovení ochranné lhůty a její uplynutí, anonymizace údajů ve spisech či vyslovení námitky či nezbytného souhlasu k ochraně osobních údajů u žijících fyzických osob.
Nicméně zůstává otázkou, zda takto široce vymezené a vlastně neomezené zpřístupnění citlivých osobních údajů může být skutečně považováno za přiměřené a zda nelze použít citlivější přístup, aniž by byl zmařen legitimní cíl zákonodárce. I sama žalovaná ve svém jednání před soudem dne 10. ledna 2012 (na č.l. 183 spisu) vyjádřila názor, že „de lege ferenda lze uvažovat o změnách, kdy k zpřístupnění citlivých údajů bude třeba souhlasu i u archiválií StB, v současné době však takovou povinnost žalovaná nemá.“
Stejně tak je třeba zhodnotit, zda vlivem plynutí času neklesá naléhavá společenská potřeba informovat a varovat veřejnost za cenu poskytnutí všech citlivých osobních údajů. Dovolací soud si je vědom toho, že při zavedení některého z nástrojů ochrany osobních údajů, ať již skrze anonymizaci či nezbytného souhlasu žijící fyzické osoby, by mohlo dojít k jistému omezení přístupu k informacím, popřípadě by takové informace mohly ztrácet na své autentičnosti a síle přesvědčivosti. Nicméně, takové omezení de lege ferenda se jeví jako přiměřené a spisy tak neztratí svoji vypovídací hodnotu o praxi komunistického režimu při potlačení lidských a politických práv. Současně by tím byl naplněn i §10 zákona č. 100/2000 Sb., kdy při zpracování osobních údajů má správce a zpracovatel dbát na to, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů.
Takový zásah do osobnostních práv se zdá být nepřiměřeným i skrze porovnáním zákona o archivnictví a zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti; kdy údaje o agentech a spolupracovnících StB či třetích osobách požívají ochrany podle ustanovení §10a a osoby pronásledované takové ochrany nepožívají. Takové disproporce si je vědoma i sama žalovaná, když ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že v rámci zákona č. 499/2004 Sb. zpřístupňuje archiválie v plném rozsahu a podle zákona č. 140/1996 Sb. pouze v omezeném rozsahu.
Podle ustanovení §10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. Archiv před zpřístupněním dokumentu oprávněnému žadateli znečitelní v kopii dokumentu datum narození a bydliště jiných osob, jakož i všechny údaje o jejich soukromém a rodinném životě, o jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech. Pokud je zpřístupňovaným dokumentem kádrový (personální) spis příslušníka bezpečnostní složky, znečitelní se v něm též všechny údaje o osobách stojících mimo služební a veřejnou činnost příslušníka.
Podle téhož ustanovení odst. 2, pokud fyzická osoba, k níž je evidován osobní svazek nebo svazek s osobními údaji, předá Archivu vlastní vyjádření k obsahu svazku anebo k faktu registrace v evidenci v informačních systémech svazků bezpečnostních složek, je Archiv povinen zařadit vyjádření k údajům o této osobě jako nedílnou součást dokumentu a zpřístupňovat ji oprávněným žadatelům zároveň s dokumenty či záznamy o evidenci.
“Ochrana citlivých osobních údajů se nepoužije při nahlížení do archiválií vzniklých před 1. lednem 1990 z činnosti bývalé Stání bezpečnosti, pokud žadatel požádal o nahlížení podle zákona o archivnictví a ne podle zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti.” (viz Babička, V., zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů ze dne 30. června 2004, Komentované vydání, Archivní časopis, 55, 2005, Zvláštní příloha 2, Odbor Archivní správy MV).
Protože na základě výše uvedených úvah dovolací soud nabyl přesvědčení, že v dané věci může docházet k disproporci mezi zákonem č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a ustanovení §37 odst. 6 zákona o archivnictví, které se může jevit jako nevyhovující podmínce přiměřenosti, a to právě s ohledem na skutečnost, že citlivé osobní údaje ve spiscích o agentech a spolupracovnících StB jsou chráněny více než osobní údaje ve svazcích vzniklých činností bývalé StB (tj. osob pronásledovaných), postupoval podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243c o. s. ř. a usnesením ze dne 15. 1 2014, č.j. 30 Cdo 2951/2012-254, dovolací řízení přerušil a věc předložil k posouzení Ústavnímu soudu podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť měl za to, že zákonné ustanovení §37 odst. 6 zákona o archivnictví je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod [neboť čl. 95 odst. 2 Ústavy je třeba interpretovat v tom smyslu, že do ústavního pořádku České republiky stanoveném v čl. 112 Ústavy patří i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01]. Vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení §37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, které se týkalo poskytovaných údajů o dotčené osobě, doznalo v průběhu řízení před obecnými soudy změn, doplnil Nejvyšší soud podáním ze dne 23. 6. 2015 k výzvě Ústavního soudu svůj návrh tak, že navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost §37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009. Napadené ustanovení (§37 odst. 6 zákona o archivnictví, ve znění účinném do 30. 6. 2009) – jen jinak systematicky začleněné – je i nadále součástí právního řádu (odstavec 11).
Ústavní soud nálezem Pléna sp. zn. 3/14 ze dne 20. 12. 2016 (u něhož 7 soudců Ústavního soudu uplatnilo odlišné stanovisko) rozhodl tak, že návrh na vyslovení protiústavnosti §37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do dne 30. 6. 2009, se ve slovech „archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek“ zamítá; ve zbylé části návrh odmítl.
Ústavní soud zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že namítaný nesoulad předmětného ustanovení zákona o archivnictví lze odstranit souladným výkladem použité terminologie. V kontextu archivního práva je třeba důsledně rozlišovat mezi dvěma v §4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. paralelně a vzájemně nezávisle vypočtenými způsoby zpracování osobních údajů: pouhým „zpřístupněním“ archiválie správcem archivu na základě individuální žádosti badatele – fyzické osoby nebo badatele profesionálního a jejím případným „šířením“ či „zveřejněním“ profesionálním badatelem prostřednictvím publikace nebo jiné formy sdílení, jehož se správce archivu už neúčastní (bod 87). Ústavní soud nejprve předmětné ustanovení podrobil testu legality a legitimity, kdy – shodně s předběžným posouzením Nejvyššího soudu – dospěl ke kladnému závěru.
Uvedl přitom zejména, že zákon o archivnictví používá v §34 a násl. pojem „nahlížení“, čímž rozumí jen seznámení se s obsahem archiválie, resp. její adresné poskytnutí správcem archivu konkrétnímu badateli – fyzické osobě pro její osobní potřebu nebo profesionálnímu badateli pro potřebu dalšího případného zpracování. Podle Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by „nahlížení“ do archiválie mělo bez dalšího zahrnovat i její „zveřejnění“ (bod 89). Samotné poskytnutí přístupu k archiváliím nezahrnuje ani nijak neimplikuje zahrnutí případných navazujících forem dalšího zpracování osobních údajů v archiváliích obsažených. Záměna pojmu „zpřístupňování“ se „zveřejněním“ ve smyslu slovního spojení „zpřístupňování veřejnosti“ je proto matoucí. Jediným ústavně souladným významem pojmu „nahlížení“, používaného v §34 a násl. zákona o archivnictví, je tedy „individuální zpřístupňování“ na základě žádosti a pouze pro osobní potřebu badatele – fyzické osoby nebo pro potřebu badatele profesionálního, což však automaticky neznamená oprávnění k dalšímu zpracování, resp. zveřejnění osobních údajů. Archiv je ve smyslu §10 zákona č. 101/2000 Sb. povinen dbát, aby jiná osoba zpřístupněním archiválie s údaji o ní badateli neutrpěla újmu na svých právech, byla zachována její lidská důstojnost a nebylo neoprávněně zasaženo do jejího soukromého a osobního života. Archiv především musí přijmout potřebná opatření proti neoprávněnému zpracování údajů (§11). Této povinnosti archiv vyjde vstříc tím, když přiměje žadatele podpisem badatelského listu odkazujícího na badatelský řád (vzory viz vyhlášku č. 645/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k prohlášení, že si – jako badatel – bude plně vědom odpovědnosti spojené s případným dalším nakládáním se získanými osobními údaji, zejména s jejich zveřejněním, k němuž si musí vyžádat předem souhlas dotčené osoby (§7 ve vztahu k §5 odst. 2 větě první zákona).
Při testu proporcionality v užším rozsahu Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud nebere v úvahu, že pouhé nahlížení do archiválií na základě individuální žádosti jen pro potřebu badatele – jak tomu bylo i v případě pracovnice ostravské pobočky České televize, která od zveřejnění získaných archivních informací upustila – samo o sobě neznamená riziko poškození důstojnosti, cti a dobrého jména dotčené osoby (žalobce v původním řízení o náhradu škody). Toto potenciální riziko mohl žalobce odvrátit (a také odvrátil) tím, že nevyslovil souhlas se zveřejněním získaných informací, k němuž jej měla vyzvat (a také vyzvala) ostravská pobočka České televize v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. v rámci přípravy na vysílání zamýšleného pořadu. Napadené ustanovení zákona o archivnictví nikterak nevylučovalo ani neomezovalo prostor pro žalobce, aby požadoval ověření těchto informací, jejich uvedení na pravou míru na základě vlastního vyjádření (mohl přiložit rozsudek o své rehabilitaci), jejich redukci apod., popř. aby zcela zabránil jejich zveřejnění. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce tedy nemohlo dojít pouhým nahlížením do archiválie podle napadeného ustanovení, nýbrž až případným postupem ostravské pobočky České televize nad rámec zákona č. 101/2000 Sb. – dalším zpracováním pro potřeby televizního vysílání bez souhlasu žalobce (bod 102). Ve stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 5/2009 „Zveřejňování osobních údajů v médiích“ se konstatuje, že „… pro aplikaci zákona o ochraně osobních údajů na oblast žurnalistiky je vhodné rozlišovat dvě situace, konkrétně přípravu reportáží nebo článků a jejich následné zveřejnění“. Zatímco v prvním případě lze dospět k závěru, že činnost jednotlivých žurnalistů při shromažďování podkladů pro potřeby přípravy reportáže nebo článku nebude v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., jelikož osobní údaje jsou vyhledávány a využívány v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny a riziko neoprávněného zásahu do soukromí dotčených osob je v této fázi minimální, v případě zveřejnění reportáže nebo článku dochází – k mnohdy nevratnému – zásahu do soukromí a jeho střetu s právem na šíření informací (podle: Novák, D. Zákon o ochraně osobních údajů a předpisy související. Komentář. Wolters Kluwer, 2014, s. 111–112). Bude na navrhovateli, aby posoudil, zda v rámci ostravské pobočky České televize došlo ke sdílení citlivých osobních údajů žalobce, které by mělo být pokryto předchozím souhlasem žalovaného (zřejmě míněno žalobce - poznámka Nejvyššího soudu).
Účelem přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, bylo poskytnout osobám pronásledovaným represívními složkami totalitního státu důkazní materiál pro potřeby řízení o soudních a mimosoudních rehabilitacích, lustracích, majetkových restitucích aj. Vzhledem k veřejnosti těchto řízení bylo nutno chránit osobní údaje dotčených osob (nikoliv pronásledovatelů samotných) jejich anonymizací. Účel napadeného ustanovení zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, je však jiný: je jím zpřístupnění archiválií pocházejících z těchto svazků badatelům pro potřeby poznání minulosti jako předpoklad společenské sebereflexe. Podmínka předchozího souhlasu dotčených osob se zpřístupněním jejich údajů, které takto získané informace obsahují, obecně uplatňovaná podle §37 odst. 2 a 3 při nahlížení do archiválií mladších třiceti let, jejíž praktické naplnění lze však v daném kontextu sotva reálně očekávat, není s tímto účelem slučitelná; vedla by totiž ve svých důsledcích k deformovanému „odosobnění dějin“, resp. de facto k uzavření takových archiválií. Výjimka z podmínky předchozího souhlasu podle odst. 6 (nyní odst. 11) proto sleduje cíl v demokratické společnosti legitimní ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Oba zákony působí vedle sebe, není mezi nimi konkurenční vztah zvláštního a obecného předpisu a přechodné ustanovení §82 odst. 4 upravuje jejich aplikaci do budoucna ve prospěch zákona posléze uvedeného, při zachování účinků již předtím nastalých podle zákona prvně uvedeného, až do uplynutí zmíněné ochranné lhůty.
Ochrana osobních údajů se v režimu zákona o archivnictví přesouvá do fáze jejich dalšího zpracování, kdy badatelé jsou povinni opatřit si, zvláště před zveřejněním takto získaných informací, souhlas dotčených osob. Přiměřenost zásahu do práva na soukromý život a informační sebeurčení, ústavně zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobod, k němuž dochází v rámci otevřeného režimu podle tohoto zákona, je zajištěna v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ústavně konformním výkladem pojmu „nahlížení“, který znamená zpřístupnění archiválie na základě individuální žádosti badatele pro jeho potřebu, tzn. pouze pro jednotlivý konkrétní případ; nejedná se tedy o „zpřístupnění veřejnosti“. Takový omezující zásah automaticky nezahrnuje oprávnění badatele k dalšímu zpracování získaných informací, je nesrovnatelně méně citelný, než jejich zveřejnění pro neznámý a neomezený počet uživatelů, nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména a je vyvážený vůči právu na přístup k informacím, v dané specifické oblasti pak i ospravedlněný významným společenským zájmem na autentickém poznání vlastní minulosti. Předmětné ustanovení zákona o archivnictví neupřednostňuje žádné z dotčených základních práv na úkor druhého způsobem ústavně nepřijatelným.
Přípustnost zásahu do práva na ochranu osobních údajů je ústavním, unijním i mezinárodním lidskoprávním katalogem vázána na účinnou kontrolu dodržování s tím spjatých omezení nezávislým orgánem. Pokud tedy archiv jako správce osobních údajů poruší svou povinnost - uloženou §5 a 11 zákona o ochraně osobních ůdajů - nastavit v badatelském řádu a při jeho použití podmínky nahlížení do archiválií způsobem respektujícím tato omezení a vylučujícím neoprávněné zpracování, popř. pokud takto nastavené podmínky poruší badatel, je v první řadě úkolem Úřadu pro ochranu osobních údajů zjednat svou dozorovou činností a uplatněním postihu v případě přestupků a správních deliktů nápravu. Stejnou funkci plní i nástroje moci soudní – civilní žaloba na ochranu osobnosti popř. trestní odpovědnost jednotlivce i právnické osoby za neoprávněné nakládání s osobními údaji. To platí zejména pro ochranu nejintimnější osobní sféry dotčených osob, kam spadají citlivé stigmatizující informace o sexualitě, zdravotním stavu či duševním a mentálním postižení, o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, potřeba ochrany jejichž soukromí a důstojnosti vyžaduje mimořádnou pozornost.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska základního práva na ochranu osobních údajů je pouhé nahlížení do archiválií obsahujících informace o činnosti bezpečnostních složek totalitního režimu podle napadeného ustanovení legálním, legitimním a proporcionálním zásahem do tohoto práva, vyváženým vůči základnímu právu na přístup k informacím a ospravedlněným se zřetelem k významnému společenskému zájmu na autentickém poznání minulosti. Tento omezující zásah nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména, neboť není spojen s oprávněním badatele zveřejnit získané údaje či jinak je zpracovávat bez předchozího souhlasu dotčené osoby.
Žalobce v reakci na plenární nález Ústavního soudu doplnil dovolání tak, že s ohledem na souladný názor Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – a pro odvolatele negativní – se již nevěnuje otázce, zda je legitimní cíl zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce podřaditelný pod taxativní výčet uvedený v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud však jde posouzení přiměřenosti zásahu, resp. zda je „nezbytný v demokratické společnosti“ má za to, že zásah nejenže neobstojí v testu proporcionality, nemusí obstát ani v testu legality, tj. souladu se zákonem. Ve vztahu k rozlišení plenárního nálezu mezi „nahlížením“ resp. „zpřístupněním“ a „zveřejněním“ v bodu 89 má dovolatel za to, že zde není rozdíl z hlediska objektivní způsobilosti zasáhnout do osobnostních práv, neboť podstatou zásahu je, že se větší počet osob s citlivou informací seznámí, pro dopady do osobnostní sféry je nepodstatné, s jakým záměrem či účelem informace byla zpřístupněna. Dovolatel bere na vědomí závazný názor pléna, dle kterého samotná neexistence povinnosti archívu vyžadovat předchozí souhlas dotčené osoby není sama o sobě příčinou zásahu do jejích osobnostních práv. To nevylučuje zásah do osobnostních práv s ohledem na další okolnosti, za nichž je nahlížení do archiválií realizováno, zejména jsou-li porušeny záruky indikované plenárním nálezem. Jde především o povinnost badatele vyžádat si předchozí souhlas při nakládání s údaji podle §7 a §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, což by mohlo vést k závěru – dovolatelem rozporovaném – že nahlédnutím do archiválií se každý badatel bez dalšího stává správcem osobních údajů. Připouští-li plenární nález, aby archív, jakožto subjekt veřejné moci, přenesl povinnost chránit osobnostní práva dotčené osoby na soukromý subjekt, je třeba, aby pojistky a záruky, které má veřejná moc poskytnout, byly konstruovány s maximální možnou důkladností. To je dle dovolatele – s odkazem na disentující stanoviska k plenárnímu nálezu – na místě zejména za stavu, kdy badatelem se může stát kdokoli s jakýmkoli záměrem, bez ohledu na jeho vzdělání a právní povědomí. To ovšem vyžaduje vyčerpávající poučení badateli o jeho povinnostech a následcích jejich porušení. Měly by tak být uplatněny stejné standardy jako u informovaného souhlasu ( mutatis mutandis D.H. a další proti České republice, stížnost č. 57325/00, §202). Pouhá formulace, že badatel si je v souladu s právními předpisy vědom odpovědnosti za nakládání se získanými informacemi, je zjevně nevyhovující, neboť neobsahuje odkaz na zákon o ochraně osobních údajů, ani náznak, že pojem „informace“ zahrnuje nejen osobní údaje, ale může zahrnovat i citlivé osobní údaje. Neobsahuje sdělení, že badatel se stává správcem osobních údajů, neobsahuje poučení, že badatel je povinen získat pro další nakládání s údaji souhlas dotčené osoby a neobsahuje ani poučení, jakého protiprávního zásahu by se mohl badatel dopustit, pokud by s údaji nesprávným postupem nakládal, a jak by mohl být postižen. Dovolatel je přesvědčen, že na základě vágního poučení – jakého se dle obsahu spisu zřejmě mělo dostat i pracovnici ostravské pobočky České televize – si badatel bez právního vzdělání neuvědomí, že se stává správcem osobních údajů a že je povinen vyžádat si souhlas dotčené osoby při nakládání s nimi. Dovolatel proto trvá na to, že žalovaná nesplnila plénem Ústavního soudu vyslovenou povinnost přijmout potřebná opatření, aby dotčené osoby neutrpěly újmu, k porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy došlo a dovolání je důvodné. Bude přitom nezbytné zjistit, jaké následky porušení osobnostních práv dovolatele přineslo. Může jít jen o nedůslednou ochranu při zpřístupnění archiválií s nedostatečným poučením badatele, což samo o sobě také přináší porušení základních práv dovolatele, může rovněž vyvstat potřeba provedení soudem prvního stupně odmítnutých důkazů k zjištění, zda Česká televize byla původcem úniku informací dalším osobám, neboť bude na místě řešit, zda takové úniky nebyly v příčinné souvislosti s chybným poučením ze strany žalované.
K výše uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že ustálená soudní praxe dospěla k závěru, že zákonným předpokladem vzniku práva na použití sankcí k ochraně osobnostní sféry fyzické osoby za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti je z obecného hlediska 1) existence zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, který vyvolal nebo byl objektivně způsobilý vyvolat újmu spočívající buď v porušení, nebo ohrožení osobnostních práv fyzické osoby, 2) protiprávní (neoprávněný) charakter tohoto zásahu, a 3) příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a zmíněnou újmou. Zákonným předpokladem vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2, 3 obč. zák. pak je 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení zejména důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením zejména důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.5.2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 1873/2006, případně též publikaci Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 308 a násl.). Pro shora vymezené předpoklady odpovědnosti za zásah do osobnostních práv přitom platí, že jednotlivé složky musí být dány současně (kumulativně) a chybí-li byť i jeden z předpokladů, nelze odpovědnost za tvrzený zásah spolehlivě dovodit.
I pro přezkoumávanou věc platí, že aby mohl být žalobce v řízení úspěšný, musel by tvrdit a prokázat, že jednání žalované bylo protiprávní, vedlo k zásahu do jeho osobnostních práv a že mezi protiprávním jednáním žalované a vzniklou újmou na osobnostních právech žalobce je příčinná souvislost. Žalobcem tvrzený neoprávněný zásah měl spočívat v tom, že žalovaná zpřístupnila třetí osobě (Z. K., pracovnici ostravské pobočky České televize) na základě badatelského listu ze dne 19. 3. 2008 archiválii – vyšetřovací spis – svazek vedený bývalou Státní bezpečností o žalobci v trestní věci (svazek ZV442-MV), který obsahuje citlivé osobní údaje o žalobci, jmenovitě o tom, že byl za minulého režimu trestně stíhán, obviněn, obžalován a odsouzen, a to aniž by k takovému zpřístupnění od žalobce žalovaná získala souhlas. Právě pro posouzení, zda jednání žalované bylo protiprávní, bylo pro přezkoumávanou věc významné posouzení ústavnosti napadeného ustanovení, tedy posouzení, k němuž je povolán Ústavní soud.
Nález pléna Ústavního soudu důsledně rozlišuje mezi „nahlížením“ do archiválií (jejich individuálním zpřístupňováním) a „zveřejněním“ jejich obsahu, přičemž ani opakované (paralelní) individuální nahlížení více badateli nemění jeho povahu a nestává se zveřejněním, neboť neslouží informační potřebě neomezeného počtu adresátů takového sdělení, jako je tomu v případě knižní či elektronické publikace. Ústavní soud přitom pokládá za zcela zřejmé, že zásah do základního práva na ochranu soukromí dotčené osoby, jejíž údaje archiválie obsahuje, je v případě pouhého nahlížení jen pro osobní potřebu badatele – fyzické osoby nesrovnatelně méně citelný než zveřejnění osobních údajů získaných profesionálním badatelem pro neznámý a neomezený okruh jejich příjemců. Jediným ústavně souladným významem pojmu „nahlížení“, používaného v §34 a násl. zákona o archivnictví, je tedy „individuální zpřístupňování“ na základě žádosti a pouze pro osobní potřebu badatele – fyzické osoby nebo pro potřebu badatele profesionálního, což však automaticky neznamená oprávnění k dalšímu zpracování, resp. zveřejnění osobních údajů. Výše uvedené úvahy vedly Ústavní soud k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nemohlo dojít pouhým nahlížením do archiválie podle napadeného ustanovení, nýbrž až případným postupem ostravské pobočky České televize nad rámec zákona č. 101/2000 Sb. – dalším zpracováním pro potřeby televizního vysílání bez souhlasu žalobce. V této souvislosti Nejvyššímu soudu uložil, aby posoudil, zda v rámci ostravské pobočky České televize došlo ke sdílení citlivých osobních údajů žalobce, které by mělo být pokryto předchozím souhlasem žalovaného.
Uvedené posouzení, jakkoliv by při procesní aktivitě žalobce mohlo vést k označení třetích osob, které sdílely citlivé informace o žalobci, však žalobce do úvah, o něž se žaloba opírala, nezahrnul a pro nadbytečnost se jimi nezabývaly ani soudy nižších stupňů. V zcela otevřeném režimu přístupu do předmětných archiválií by ostatně žalobce jen velmi obtížně, pokud vůbec, unesl důkazní břemeno o tom, že právě jednání konkrétního badatele (badatelů) vedlo k následnému zveřejnění citlivých informací o žalobci. Jestliže by však nakládání s citlivými informacemi bylo uvažováno v omezenějším rozsahu, tedy již v situaci, kdy by při samém zpřístupnění byly přijaty takové záruky, které by zabránily následnému zveřejnění informací, včetně případného znečitelnění specifikovaných osobních údajů (srov. bod 22. odlišného stanoviska Pavla Rychetského, k němuž se připojili soudci Ludvík David, Josef Fiala, Jan Filip, Jan Musil, Radovan Suchánek a Milada Tomková), byla by důkazní situace žalobce jiná. Posléze uvedené řešení však plenárním nálezem nebylo považováno za nosné. Je proto třeba důsledně vycházet z premisy, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nemohlo dojít pouhým nahlížením do archiválie podle napadeného ustanovení, nýbrž až případným postupem ostravské pobočky České televize. Protože však takový zásah tvrzen nebyl (Česká televize, vědoma si nesouhlasu žalobce připravený pořad neodvysílala) nemohl být ani prokázán. Žalovaná nepostupovala protiprávně, jestliže zpřístupnila informace o žalobci, včetně citlivých informací, badateli (badatelům), neboť postupovala v souladu s veřejným zájmem na poznání minulosti a vypořádání se s ní (bod 100. plenárního nálezu). Na tom nemůže nic změnit ani odkaz dovolatele na vágní poučení badatelů při zpřístupnění archiválií, neboť samotné zpřístupnění citlivých informací v režimu dotčeného ustanovení zákona o archivnictví není způsobilé přivodit zásah do osobnostních práv žalobce (bod 102. plenárního nálezu). Uvedené znamená, že tu není dána jedna z kumulativních složek odpovědnosti za zásah do osobnostních práv v režimu ustanovení §11 obč. zák., spočívající v protiprávnosti jednání žalované, a již z tohoto důvodu, nemohlo být žalobě vyhověno.
S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že právní úvahy odvolacího soudu byly v této věci přiléhavé a že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu