ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3261.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3261/2021-471
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. S. , nar. XY, bytem XY, Rumunsko, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 57/2017, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 25 Co 217/2020-275, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 25 Co 217/2020-275, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2020, č. j. 14 C 57/2017-217, změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla v této části zamítnuta, a ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce v části, jež směřuje proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 25 Co 217/2020-275, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2020, č. j. 14 C 57/2017-217, změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně úroku z prodlení z částky 74 250 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020, a dovolání žalované se odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 14 C 57/2017-217, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 196 735 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % od 7. 3. 2017 do zaplacení (výrok I), přičemž co do zbývající částky 793 265 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se (po pravomocném zamítnutí žaloby ve vztahu k jeho dalšímu nároku odpovídajícímu částce 250 000 Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 14 C 57/2017-159, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 25 Co 307/2019-197) domáhal zaplacení částky 990 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % od 7. 3. 2017 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil a z nichž při rozhodování věci poté vyšel, tento soud uvedl, že žalobce podal dne 26. 7. 2011 k Městskému státnímu zastupitelství oznámení o spáchání trestného činu, v němž uvedl, že se měl stát spolu s dalšími poškozenými obětí činnosti organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala větší množství zahraničních dělníků na práci v lese, aniž však měla v úmyslu jim za odvedenou práci skutečně zaplatit. Dále soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, z něhož zejména vyplynulo, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla žalobcova věc – podezření ze spáchaného trestného činu, jenž byl tehdy kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona – odložena. Stalo se tak s poukazem na závěr, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla poté zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti některých poškozených (vyjma nynějšího žalobce) nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i z článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a obě zmíněná usnesení zrušil. Usnesením Policie ČR ze dne 19. 7. 2017, č. j. KRPA-43249-150/TČ-2013-001193-1-DŠ, však byla předmětná trestní věc opět odložena, nicméně toto rozhodnutí bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, zrušeno jako nedůvodné. Žalobce byl pak dne 27. 6. 2018 vyrozuměn Policií ČR o postoupení věci Krajskému ředitelství Policie hlavního města Prahy z důvodu věcné příslušnosti, a to vzhledem k podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) trestního zákona, resp. podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, načež dne 3. 7. 2018 byl spisový materiál tomuto orgánu předán. O této změně právní kvalifikace prověřovaného jednání byl dne 30. 8. 2019 sepsán dodatek záznamu o zahájení úkonů podle §158 odst. 3 trestního řádu, přičemž posuzované řízení stále probíhá.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace §1 odst. 1, §2, §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež prvostupňový soud v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že v posuzovaném trestím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, neboť se jedná o řízení nepřiměřeně dlouhé. Žalobci proto náleží náhrada nemajetkové újmy, kterou v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu utrpěl. Při úvaze o formě této náhrady zohlednil kritéria upravená v §31a odst. 3 OdpŠk a závěry formulované zejména ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), načež uzavřel, že odpovídajícím zadostiučiněním je finanční plnění. V této souvislosti soud prvního stupně konkrétně poukázal na tehdy aktuální délku posuzovaného řízení (8 let a 8 měsíců), na odůvodnění výše zmíněného ústavního nálezu, který byl v posuzovaném řízení vydán a v souladu s nímž prověřování žalobcova oznámení trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, a dále na žalobcovu snahu docílit odstranění tohoto liknavého postupu rozhodujících orgánů, kterou projevil v četných podáních. Základní částku odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl, pak soud prvního stupně stanovil na 18 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a poté na 18 000 Kč za každý další rok tohoto trvání, čímž po zohlednění tehdy aktuální délky posuzovaného řízení dospěl k částce 138 000 Kč. Tu soud prvního stupně poté zvýšil o 20 %, čímž zohlednil zmíněnou žalobcovu mimořádnou snahu o odstranění průtahů, jakož i o dalších 20 % odůvodněných vyšším významem posuzovaného řízení pro poškozeného, neboť byl obětí pracovního vykořisťování. Poslední zvýšení uvedené částky, tentokrát o 10 %, pak dle soudu prvního stupně odráží stále přetrvávající dlouhodobou nečinnost orgánů veřejné moci, kterou je posuzované řízení zatíženo. Důvod vedoucí naopak ke snížení předmětné částky, a to 10 %, k němuž soud prvního stupně posléze rovněž přistoupil, pak tento soud spatřoval ve sdílení žalobcovy újmy s dalšími poškozenými. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v důsledku zmíněných úprav je třeba základní částku odškodnění zvýšit o celkových 40 %, tj. na výslednou částku 196 735 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k níž žalobě vyhověl.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) ve vztahu k částce 74 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 14. 10. 2020 potvrdil, zatímco ohledně částky 122 485 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně úroku z prodlení ve výši 8,50 % z částky 74 250 Kč za dobu od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020 a ve výši 0,25 % z téže částky za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení tento rozsudek v dotčeném výroku změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku o věci samé (výrok II) pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, současně je však na podkladě doplněného dokazování dále doplnil o zjištění, podle kterého měl žalobce za okolností, jež jsou předmětem posuzovaného trestního řízení, pracovat v době od 3. 8. 2010 do 24. 11. 2010 s tím, že slíbená odměna za tuto práci, kterou však nakonec neobdržel, měla dle jím uvedených údajů odpovídat částce 1 500 až 1 700 EUR měsíčně. Dále odvolací soud zjistil, že orgán Policie ČR dne 3. 2. 2020 žalobce vyrozuměl o postoupení spisu „k dalšímu šetření za účelem sloučení již dříve postoupeného spisu Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy“.
7. Poté se odvolací soud ztotožnil též s právním závěrem prvostupňového soudu, podle kterého je posuzované řízení vzhledem k jeho povaze nepřiměřeně dlouhé a za nemajetkovou újmu, která byla tímto nesprávným úředním postupem žalobci způsobena, mu od žalované náleží zadostiučinění v penězích. Při stanovení výše finančního odškodnění pak odvolací soud předně poukázal na délku posuzovaného řízení, která po započítání doby, jež uplynula od rozhodnutí soudu prvního stupně do vyhlášení rozsudku soudu odvolacího, činila 9 let a 3 měsíce. Tu následně zhodnotil ve shodě se soudem prvního stupně a ve světle kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk jako nepřiměřenou, když poukázal zejména na nekoncentrovaný postup orgánu veřejné moci, nikoliv však jako extrémně dlouhou, neboť pro takový závěr nesvědčí zjištěná vysoká složitost posuzovaného řízení. Při výpočtu základní částky zadostiučinění proto odvolací soud vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další rok jeho trvání, čímž dospěl k částce 123 750 Kč. Již zmíněná mimořádně vysoká složitost posuzovaného řízení, a to jak po stránce skutkové a procesní, tak i po stránce hmotněprávní (odvozovaná z počtu poškozených, nutnosti zajištění řady důkazů cestou dožádání, a to i do ciziny – Slovensko, Rumunsko, Vietnam, pátrání po pobytu některých poškozených, potřeby překladů listin a tlumočení, jakož i z počtu a jednotlivých instancí orgánů veřejné moci, které v řízení rozhodovaly a které zahrnovaly i Ústavní soud), pak odvolací soud vedla ke snížení uvedené částky o 50 % (z čehož 20 % připadlo na víceinstančnost rozhodování). Pro kritérium spočívající v chování poškozeného v posuzovaném řízení odvolací soud k žádné úpravě základní částky nepřistoupil, když zohlednil nejen to, že opakované stížnosti a námitky, jejichž prostřednictvím se měl žalobce (spolu s dalšími poškozenými) dle jejich formálního označení domáhat zjednání nápravy v postupu rozhodujících orgánů, byly převážně nedůvodné, ale i to, že stížnost k Ústavnímu soudu, která vyústila ve vydání již dříve zmíněného nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, žalobce sám nepodal a o zrušení napadených rozhodnutí tak neusiloval. Naproti tomu Ústavním soudem kritizovaný postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení odvolací soud promítl do přiznaného zadostiučinění zvýšením základní částky o 10 %. Posledním kritériem, kterým se odvolací soud zabýval, byl význam posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž tento soud uzavřel, že uvedený význam je namístě hodnotit jako standardní, a základní částku odškodnění proto není třeba z tohoto důvodu jakkoliv upravovat. Přestože žalobce, který si po více než devět let trvání posuzovaného řízení nevšiml, že v podaném trestním oznámení uvedl špatné datum svého narození, sice nemá dle odvolacího soudu jinou možnost, jak se své případné pohledávky odpovídající dlužné mzdě v nikoliv bagatelní výši 5 250 EUR až 5 950 EUR domoci, než právě vůči fyzickým osobám, budou-li v daném řízení odsouzeny, je dle odvolacího soudu při hodnocení uvedeného kritéria třeba přihlédnout též k tomu, že předmětné trestní řízení se stále nachází toliko ve fázi prověřování podaných oznámení, jejíž výsledek nelze předjímat, pročež se žalobci možnost uplatnit svůj nárok v adhezním řízení ve smyslu §43 odst. 3 trestního řádu dosud neotevřela. Důvod pro snížení zadostiučinění, jenž by byl odvozen od sdílení žalobcovy újmy s dalšími poškozenými, však odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal.
8. Po promítnutí všech zmíněných kritérií tedy odvolací soud základní částku odškodnění ve výsledku snížil o celkových 40 %, tj. na konečných 74 250 Kč, ohledně nichž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil. V této souvislosti odvolací soud dotčený rozsudek potvrdil též v části týkající se přisouzeného příslušenství vztahujícího se k uvedené částce, na rozdíl od soudu prvního stupně však žalobci přiznal požadovaný úrok z prodlení až za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení a v nižší roční sazbě odpovídající 8,25 %. Tuto úpravu odůvodnil tím, že počátek prodlení žalované s uvedeným plněním nepřipadl na den 7. 3. 2017, jak žalobce v řízení prosazoval (a do nějž byla odvozována i požadovaná výše zákonného úroku z prodlení), nýbrž až na den následující po dni 13. 10. 2020, kdy žalovaná odmítavě zareagovala na žalobcovu výzvu k plnění ze dne 7. 10. 2020, tj. na první jeho výzvu, jež jí byla doručena prostřednictvím žalobcova právního zástupce po odstranění vad plné moci, kterou se dotčený advokát do té doby vůči ní vykazoval. V rozsahu, v němž soud prvního stupně podané žalobě vyhověl nad rámec uvedeného plnění, pak odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl, načež tento rozsudek potvrdil též v celém jeho zamítavém výroku o věci samé.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním žalobce i žalované. Zatímco žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, žalobce své dovolání směřoval pouze proti té části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení z částky 74 250 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020 tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta, a dále proti jeho výroku III o nákladech řízení.
10. Žalobce ve svém dovolání odvolacímu soudu předně vytkl nesprávnost jeho závěru, v souladu s nímž se měl jeho právní zástupce v souvislosti s uplatněním zažalovaného nároku prokazovat vadnou plnou mocí obsahující nesprávné žalobcovo datum narození. Ve skutečnosti totiž tato plná moc zmíněný nedostatek neobsahovala, nýbrž k pochybení došlo při přepisu v ní uvedeného správného data narození do příslušného trestního oznámení, načež byl tento nesprávný údaj dále kopírován i do pozdějších žalobcových podání. Otázka, zda lze kvůli zmíněné písařské chybě vyskytující se v žalobcových podáních uzavřít, že byl právní zástupce zmocněn k uplatnění nároku vůči žalované „jinou osobou“, při jejímž řešení odvolací soud pochybil, což se následně projevilo v zamítnutí části žalobního požadavku vztahujícího se k úrokům z prodlení z přiznané částky odůvodněnému posunutím počátku prodlení žalované s jejím plněním až na den 14. 10. 2020, přitom dle žalobcova názoru dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Závěr odvolacího soudu o tom, že za uvedených okolností žalobce svůj nárok u žalované neuplatnil řádně, popř. že uvedený nedostatek neodstranil již dne 27. 11. 2017, je nadto v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, a z usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014. Při řešení uvedené otázky měl odvolací soud též procesně pochybit, dospěl-li k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního stupně, a to v situaci, kdy v rozporu s §213 odst. 2 občanského soudního řádu a s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, na kterou žalobce odkázal, sám příslušné dokazování nezopakoval.
11. Odvolací soud se dle žalobcova názoru dále odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky výše základní částky odškodnění, kterou taktéž nesprávně právně posoudil. Byla-li délka řízení násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, měla by se totiž přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalu uvedeného ve Stanovisku, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011. Žalobce v této souvislosti poukázal na §159 trestního řádu, z něhož plyne, že nejdelší lhůta pro prověřování je stanovena na 6 měsíců, a dále zdůraznil důležitost rychlosti trestního řízení. Prověřování trvající déle než 9 let proto žalobce považuje za extrémně dlouhé.
12. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalobce dále spatřuje v závěru odvolacího soudu o snížení zadostiučinění z důvodu víceinstančnosti řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a zdůraznil, že řízení probíhalo na více úrovních Police ČR a státních zastupitelství z důvodu vadného a nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, a dále že na řízení před státním zástupcem ani před Ústavním soudem nelze nahlížet jako na další instanci.
13. Za nesprávné žalobce považuje také snížení zadostiučinění z důvodu skutkové i procesní složitosti řízení. Vedle toho, že v řízení docházelo k dlouhým obdobním nečinnosti a že posuzovaná věc nebyla složitá hmotněprávně, totiž úvaha odvolacího soudu o snížení zadostiučinění o 50 % nemůže dle žalobcova názoru obstát ani v kontrastu s právním závěrem tohoto soudu o nutnosti navýšit základní částku o pouhých 10 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení, když v takovém případě by byl postup orgánů činných v trestním řízení považován za méně závažný, resp. „méně se podílející na průtazích v řízení“, než kritérium složitosti věci. Takový závěr ovšem zcela popírá nejen samotná skutková zjištění odvolacího soudu týkající se postupu dotčených orgánů, ale popírá též úvahy Ústavního soudu obsažené v nálezu, který byl v posuzovaném řízení vydán a který při znalosti složitosti věci hodnotil postup orgánů činných v trestním řízení za natolik závadný, že v něm shledal zásah do ústavně zaručených práv poškozených. V této souvislosti žalobce namítl rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, pokud nebylo zohledněno nerespektování precedenčních účinků zmíněného nálezu Ústavního soudu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Nadto ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo i to, že ani po vydání dotčeného nálezu se postup těchto orgánů příliš nezměnil.
14. Také při řešení otázky, zda žalobce v průběhu posuzovaného řízení aktivně využíval dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, se odvolací soud podle žalobcova názoru od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Na rozdíl od závěru plynoucího např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, totiž nepřihlédl k tomu, že většina jeho stížností a podnětů poukazujících na nesprávný postup v posuzovaném řízení byla úspěšná, přičemž důvodnost jeho četných stížností na vlastní průtahy v řízení nakonec vyplynula i z vydaného zrušujícího nálezu Ústavního soudu.
15. Otázku významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce pak odvolací soud rovněž posoudil nesprávně, pokud uzavřel, že tento význam je namístě hodnotit pouze jako standardní. Tento závěr totiž nekoresponduje se skutečností, že se žalobce stal obětí zvlášť závažného trestného činu obchodování s lidmi, kdy byl pracovně vykořisťován a je na něho třeba pohlížet jako na oběť zvlášť zranitelnou. Mimo jiné mu pak nebyla ani uhrazena přislíbená mzda. Žalobce se proto domnívá, že tento význam je zvýšený, a základní částka připadající na požadované zadostiučinění měla být tudíž odpovídající měrou navýšena.
16. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná ve svém dovolání zpochybnila správnost řešení, které odvolací soud přijal ve vztahu k otázce vlastní existence odpovědnostního titulu, a to vzhledem k postavení žalobce, jehož zájem je dán materiálním požadavkem na vyplacení dlužné mzdy, přičemž však adhezní řízení, v němž by tento svůj nárok mohl uplatnit, dosud nebylo zahájeno, když řízení nedospělo do fáze vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, v souladu s nímž poškozenému nesvědčí žádné základní právo na satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatele trestného činu, jímž mu byla způsobena škoda. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je přitom nutno chápat jako „beneficium legis“ dané zákonodárcem, a proto platí, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. V této souvislosti dále žalovaná poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 2444/14, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 2399/14, ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2997/07, nebo ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1719/10. Na významný rozdíl mezi rozhodováním o nároku poškozeného v adhezním řízení, v němž tento nárok nelze definitivně odepřít, a rozhodováním o totožném nároku před soudem civilním přitom poukázal i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Žalobci přitom nic nebrání v tom, aby se svého nároku z pracovněprávního vztahu, který dosud nemohl v adhezním řízení uplatnit, domáhal právě v občanskoprávním řízení, popř. v insolvenčním řízení týkajícím se společnosti Wood Servis Praha, s. r. o.
18. Odvolací soud se dle žalované rovněž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 (jakož i od jí zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva), a to při řešení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného. V případech, v nichž je předmětem posuzovaného nepřiměřeně dlouhého řízení peněžité plnění v bagatelní výši, lze totiž hovořit pouze o nepatrné nebo nulové morální újmě poškozeného, čemuž pak odpovídá přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva bez peněžitého plnění.
19. Pochybení se měl odvolací soud dopustit též tím, že v rozporu se závěry, jež plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, nepřihlédl k tzv. sdílení žalobcovy újmy s ostatními poškozenými, kterých je několik desítek a kteří jako cizozemci ihned po podání trestního oznámení Českou republiku opustili, což platí též o žalobci. Ten se navíc o posuzované trestní řízení ani o probíhající kompenzační řízení poté nezajímal, jak by tomu v případě zvýšeného významu tohoto řízení pro něj mělo být.
20. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby obě tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Žalobce v reakci na dovolání žalované odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, jenž byl vydán v obdobné věci a v němž se dovolací soud s námitkami žalované vztahujícími se k existenci odpovědnostního titulu již vypořádal. Dále zdůraznil zvýšený význam posuzovaného řízení pro svou osobu, který plyne též ze skutečnosti, že se žalobce, vzhledem k okolnostem případu, svého nároku v jiném, než adhezním řízení domoci nemůže. Vůči obchodním společnostem Wood Servis Praha, s. r. o., a Affumicata a. s., které měly poškozené v daném případě zaměstnávat, totiž bylo vedeno insolvenční řízení s výsledkem, že nedostatek majetku brání dalšímu vedení insolvenčního řízení, resp. že společnost byla „vytunelována a převedena na bílého koně“. Žalobce, jenž odmítl, že by částka odpovídající výši jím utrpěné škody byla bagatelní, rovněž uvedl, že účastníkem trestního řízení je již z pouhého faktu, že mu byla trestným činem způsobena škoda a nemajetková újma, přičemž na konkrétní vyčíslení a doložení svého nároku má v tomto řízení prostor až do okamžiku zahájení hlavního líčení před soudem. Svou újmu pak žalobce s nikým nesdílel a nesdílí, neboť ostatní poškozené nezná a není s nimi v kontaktu. Závěrem žalobce dodal, že sama skutečnost, že je v probíhajícím řízení zastoupen, a proto v souvislosti s tímto řízením nepodstoupil cestu z Rumunska do České republiky, o jeho sníženém zájmu nesvědčí.
22. Ve svém vyjádření k dovolání žalobce, s nímž žalovaná současně spojila i doplnění svého dovolání, pak žalovaná poukázala na usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, odboru obecné kriminality, 3. oddělení, ze dne 24. 9. 2021, č. j. KRPA-43249-423/TČ-2013-000073, kterým byla předmětná trestní věc postupem podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom vyplynuly mimo jiné i skutečnosti svědčící o tom, že v trestním oznámení figurovaly nepravdivé údaje a že ne všichni poškození o těchto oznámeních vůbec věděli. Následně žalovaná znovu připomněla argumentaci obsaženou v jejím dovolání.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
24. Obě dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., resp. §241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda tato dovolání obsahují všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda jsou přípustná.
25. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Ve vztahu k dovolání, jež bylo podáno žalovanou, je namístě úvodem připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tato podmínka však zjevně není splněna ve vztahu k té části dovolání žalované, jež směřuje proti části výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterou tento soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl též ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 122 485 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 74 250 Kč ve výši 8,50 % ročně od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020 a ve výši 0,25 % od 14. 10. 2020 do zaplacení. Stejně tak není zmíněná podmínka splněna ani v případě výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek prvostupňového soudu potvrzen v jeho zamítavém výroku o věci samé. Žádná újma na právech žalobkyně totiž těmito výroky napadeného rozsudku způsobena nebyla. Dovolání žalované tedy v tomto rozsahu není subjektivně přípustné. Nejvyšší soud je proto v této části podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
28. Otázka, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k postavení žalobce v předmětné věci přípustnost dovolání žalované ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo. V rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019 (na který posléze navázal např. rozsudek ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020), totiž Nejvyšší soud za obdobného skutkového stavu (tamní žalobce byl též poškozeným v posuzovaném řízení) vyložil judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudek ze dne 12. 2. 2004 ve věci Perez proti Francii , stížnost č. 47287/99, přičemž dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, k nimž se poškozený připojil již ve stádiu samotného předběžného šetření (prověřování), přičemž není podstatné, zda též v trestním řízení formálně uplatnil právo na náhradu škody. Pro samu použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení, a to i v případech, kdy se v trestním řízení dosud rozhoduje pouze o trestním oznámení, až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. Stejně jako v uvedeném případě přitom i zde tato souvislost trestního řízení s civilními, resp. se základními právy poškozených (tedy včetně žalobce v této věci) zůstala zachována.
29. Přípustnost dovolání žalované podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani její další námitka vztahující se k významu předmětu řízení pro žalobce a vycházející z tvrzení, podle kterého není obecně důvodné, aby přiznané zadostiučinění svou výší přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného řízení. Žalovaná totiž opomíjí, že přiznané zadostiučinění částku, na níž žalobce dle zjištění odvolacího soudu vyčíslil údajnou nevyplacenou slíbenou mzdu, o jejíž náhradu hodlá usilovat, nepřevyšuje, a tedy odvolací soud se od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, neodchýlil. Nadto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, vysvětlil, že žalovanou namítaná limitace výše odškodnění neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění, což s ohledem na zásah do základních práv žalobce není jeho případ. Zpochybňuje-li pak žalovaná (za současného poukazu na žalobcův nezájem o řízení), že by význam posuzovaného řízení byl pro něj zvýšený, na žádném takovémto závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, uzavřel-li, že tento význam byl pro žalobce standardní, pročež k žádné úpravě základní částky odškodnění odvolací soud nepřistoupil. Ani z tohoto pohledu tedy nelze přípustnost dovolání žalované ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu ke zmíněné otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Ani ohledně otázky sdílení újmy žalobce s ostatními poškozenými v posuzovaném řízení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud na základě tohoto kritéria základní částku zadostiučinění nesnížil. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). Nevyplývá-li ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, že by se odčinění každého z poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně žalobce), tedy odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou, pokud základní částku zadostiučinění na základě uvedeného kritéria nesnížil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání žalované podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
31. Ke skutečnostem, které žalovaná uvedla ve svém podání ze dne 12. 11. 2021, jímž za současného vyjádření se k dovolání žalobce též doplnila vlastní dovolání o právní argumentaci opírající se o usnesení policejního orgánu, jež bylo v posuzovaném řízení vydáno dne 24. 9. 2021, dovolací soud nepřihlédl. Brání tomu znění §242 odst. 4 o. s. ř., podle kterého účastníci mohou měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která však v případě žalované uplynula dne 8. 2. 2021. Nadto podle znění §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, přičemž podle §243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
32. V rozsahu, ve kterém žalovaná napadla nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, pak její dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
33. Nejvyšší soud tedy z uvedených důvodů dovolání žalované i ve zbývající části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
34. Co se týče dovolání, jež proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce, je předně třeba připomenout, že toto dovolání směřuje do té části zmíněného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jednak ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, ohledně níž odvolací soud žalobu zamítl, jednak ve vztahu k úroku z prolení z přisouzené částky 74 250 Kč ve výši 8,25 % za dobu od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020. Přitom platí, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
35. Uvedené judikatorní závěry jsou významné z hlediska posouzení přípustnosti žalobcova dovolání z pohledu znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Na jejich použitelnosti přitom nic nezměnila ani úprava formulace citovaného ustanovení provedená s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Výše nároku připadajícího na úrok z prodlení z plnění, které bylo žalobci napadeným rozhodnutím přisouzeno a ve vztahu k němuž se tedy přípustnost podaného dovolání neodvíjí od nároku na zaplacení zamítnuté částky 100 000 Kč s příslušenstvím, nýbrž je třeba posoudit ji samostatně, však částku 50 000 Kč nepřevyšuje, neboť v kapitalizované podobě odpovídá částce 22 072,65 Kč. V této části je tudíž žalobcovo dovolání objektivně nepřípustné, a dovolací soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
36. Otázka, zda měl odvolací soud vyhodnotit délku posuzovaného řízení jako extrémně nepřiměřeně dlouhou, pak přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Odkaz dovolatele na lhůty upravené v §159 trestního řádu je v tomto zavádějící, neboť ty slouží k dozoru státního zástupce nad činností policejního orgánu a mohou být opakovaně prodlužovány. Ze své povahy nemohou zohledňovat okolnosti každého konkrétního případu, které mohou vést k prodloužení prověřování. Pro závěr, zda prověřování bylo nepřiměřeně dlouhé, či extrémně nepřiměřeně dlouhé, proto tyto lhůty nemají žádný význam (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020).
37. Žalobcem namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není dán ani ve vztahu k otázce zohlednění počtu stupňů soudní soustavy při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, kterou žalobce do dovolání zahrnul, je nadto nepřiléhavá, neboť závěr dovolacího soudu, že projednání případu soudy ve více stupních nelze zpravidla klást k tíži poškozeného, zde byl míněn ve vztahu ke kritériu chování poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], nikoliv ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Naproti tomu z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3679/13, nebo usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014). Na rozdíl od žalobcova názoru je v rámci uvedeného kritéria nutné zohlednit i řízení o ústavní stížnosti, jak patrno např. z bodu IV písm. a) Stanoviska, nebo z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009. Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil ani tím, že do posuzované otázky složitosti řízení promítl i další aspekty působící procesní a právní komplikace a související s vysokým počtem poškozených, kterými byly osoby cizích národností s pobytem mimo území České republiky. Ani ve vztahu k otázce složitosti řízení tedy nelze přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit.
38. Kromě toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že i stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, nikoliv však již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009.
39. Totéž pak platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se vlastního postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, z něhož žalobce dovozuje jiný závěr o procentuálním navýšení základní částky přiznaného odškodnění odůvodněné tímto kritériem, než jaký učinil odvolací soud, jenž tím ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, reagoval na zjištěné průtahy v řízení, odklon od procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci, jakož i roztříštěnost a nekoncentrovanost jejich postupu popsanou ve skutkových zjištěních. Dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, se nadto nevztahoval k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k zohlednění této okolnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení z pohledu jeho složitosti.
40. V případě otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného, s jejímž řešením, které odvolací soud v napadeném rozsudku přijal, žalobce rovněž nesouhlasí, pak ze žalobcova dovolání neplyne, v čem konkrétně tento dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, neboť se zde omezil pouze na polemiku se závěry odvolacího soudu. Jeho dovolání tak v této části nevyhovuje požadavkům plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
41. Nejvyšší soud v této souvislosti již opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešeních více právních otázek, s nimiž dovolatel nesouhlasí, je třeba uvedená kritéria přípustnosti podaného dovolání specifikovat vždy ve vztahu ke každé takové otázce zvlášť. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se přitom Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, v němž mj. uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Taktéž v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
42. V uvedené části tudíž žalobcovo dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení o této části dovolání pokračovat.
43. Shodně, jak bylo uvedeno i v případě dovolání žalované, není ani dovolání žalobce přípustné v části, kterou je napadán výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
44. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, jakož i ve vztahu k otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení, neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
45. Dovolání je důvodné.
46. Podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
47. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
48. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
49. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež by nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení odčinilo, neopomenul v souladu s uváděnou judikaturou zhodnotit jak kritérium složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých vycházel, ale jeho závěr o snížení přiznaného odškodnění o 50 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení na straně jedné, a o současném navýšení tohoto odškodnění jen o 10 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci na straně druhé, však míru, s jakou se na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení obě tato kritéria podílela, přiměřeně neodráží (viz dále), což tento závěr staví do rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
50. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti přiléhavě zmínil značné procesní komplikace, které posuzované řízení vzhledem k vysokému počtu poškozených osob cizích národností a k nutnosti využití mezinárodní právní pomoci provázejí a činí je složitým, v rámci hodnocení podílu postupu orgánu veřejné moci na celkové délce řízení dostatečně nezohlednil skutková zjištění svědčící o tom, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla prověřovaná věc poprvé odložena, jakož i usnesení obvodního státního zastupitelství ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti posledně uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv upravených v článcích 8 odst. 1, 9 a 10 odst. 1 Listiny a v článcích 4 odst. 1 a 2 a 5 odst. 1 Úmluvy, a jako taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní soud velmi důrazně ohradil proti postupu orgánů, které věc v posuzovaném řízení řešily a jejichž přístup k prověřování dané věci byl v tomto nálezu označen za nekoncepční a zatížený značnými průtahy (srov. zejména odstavec 22 a dále odstavce 25 až 30 nálezu). Po této kritice ze strany Ústavního soudu by Nejvyšší soud očekával přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, je však patrné, že se tak nestalo. V rámci dalšího postupu orgánů veřejné moci totiž byla věc policejním orgánem opětovně odložena, načež toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených zrušeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako nedůvodné. Následující zaznamenané úkony v tomto řízení, které od vydání nálezu Ústavního soudu do rozhodnutí odvolacího soudu trvalo dalších více než pět let, pak o jeho následné bezprůtahovosti rovněž nesvědčí. Zřetelná absence odpovídajícího odrazu těchto zjištění ve vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení obě výše zmíněná kritéria podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, přitom činí právní posouzení dotčené otázky neúplným, a tudíž nesprávným.
51. K otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b) Stanoviska].
52. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
53. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že chování poškozeného neodůvodňuje jakoukoliv úpravu základní výše odškodnění, neboť jeho četná podání obsahující stížnosti a námitky proti postupu rozhodujících orgánů byla neúspěšná, přičemž ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud vydal nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, sám nepodal. Do své úvahy však již tento soud nepromítl zjištění, že právě z odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního soudu vyplynulo, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku nekoncepčního přístupu rozhodujících orgánů. Aniž by dovolací soud předjímal, zda a jak má být uvedené kritérium do přiznaného zadostiučinění konkrétně promítnuto, založení závěru o nedůvodnosti jakékoliv úpravy jeho výše toliko na skutečnosti, že žalobcovy četné žádosti o zjednání nápravy v posuzovaném řízení (představující činnost, která alespoň teoreticky mohla směřovat ke zkrácení délky řízení) nebyly ze strany orgánů činných v trestním řízení vyslyšeny, a to bez přihlédnutí k tomu, jak tento postup dotčených orgánů následně zhodnotil Ústavní soud (byť v řízení o ústavní stížnosti, které žalobce sám neinicioval), znamená nejen odklon od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, ale i to, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu kritéria spočívajícího v jednání poškozeného rovněž neúplné, a proto nesprávné.
54. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal.
55. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
56. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu