ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.417.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 417/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9 proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy v částce 93.750,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 138/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 19 Co 310/2013 – 36, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení částky 93.750,- Kč z titulu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Tento nesprávný úřední postup spočíval v tom, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 4 Tz 88/2005, sice došlo ke zrušení rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. srpna 1989, sp. zn. 3 T 154/89 a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 31. srpna 1989, sp. zn. 1 To 232/89, avšak do dne 17. října 2011 nebyl dán pokyn k zaslání rozsudku Nejvyššího soudu Rejstříku trestů, a tedy ani k výmazu záznamu o odsouzení žalobce. Žalobce tuto okolnost zjistil z přípisu předsedkyně Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2011, který byl zaslán k jeho žádosti o prověření údajů v rejstříku trestů týkajících se výše uvedeného odsouzení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10.6.2013, č. j. 10 C 138/2012-24, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení výše uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo ze strany státních orgánů k nesprávnému úřednímu postupu, který ovšem nespočívá v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), avšak žalobci v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem nevznikla žádná nemajetková újma, neboť až do okamžiku doručení sdělení předsedkyně Nejvyššího soudu neměl o záznamu v trestním rejstříku povědomí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 19 Co 310/2013–36, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že sice byl zjištěn nesprávný úřední postup, nelze však dovodit, že nárok žalobce je důvodný, neboť zde žalobci žádná nemajetková újma nevznikla, a není tedy naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu. Žalobce sám o výpis z rejstříku trestů nikdy nežádal, neměl o údajích v něm vedených žádné ponětí, nevěděl ani o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Dovolatel uvádí, že důvodem dovolání je sporná otázka, zda v případě nároku na zadostiučinění za průtahy během tzv. postagendy je třeba provádět stejné dokazování jako v případě vzniku materiální škody. Sám se totiž domnívá, že v tomto případě stačí prokázat nesprávný úřední postup a navrhnout zadostiučinění tak, aby bylo přiměřené. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů celého řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Dále konstatuje, dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Vymezuje-li dovolatel rozsah dovolání tak, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, znamená to, že brojí i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V této části ovšem dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.), a proto dovolací soud dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o.s ř.
Ve zbylé části dovolání podle obsahu splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku I.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V souzeném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž ale není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Nejedná se tedy o případ nepřiměřené délky řízení a žalobci v jeho důsledku nevznikla žádná nemajetková újma.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Tento závěr pak Nejvyšší soud aplikoval i v usnesení ze dne 25. února 2014, sp.zn. 30 Cdo 2747/2013 ve věci zcela shodné se souzeným případem (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Z uvedených důvodů tak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. března 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu