ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4803.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4803/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Stodůlky, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 900 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 281/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, č. j. 35 Co 48/2015-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 11. 10. 2006 se žalobce domáhal na žalované částky 900 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nedůvodným držením ve vazbě a ve výkonu trestu v letech 1953 až 1955.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně (poté, co bylo ve věci již rozhodováno soudem prvního stupně, odvolacím soudem, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem) rozsudkem ze dne 18. 6. 2014 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 900 000 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem změnil tak, že se konstatuje, že trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno právo žalobce na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, na spravedlivý proces a na svobodný život a osobní bezpečnost, a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 900 000 Kč (výrok I). Ve výroku II odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze skutkových zjištění, podle kterých byl žalobce rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti a byl mu mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Žalobce strávil ve vazbě a ve výkonu trestu dobu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, který nabyl právní moci dne 22. 5. 2003, a žalobce byl zproštěn obžaloby, neboť v neprospěch žalobce byl porušen zákon a žalobce svým tehdejším jednáním pouze uplatňoval tehdy platnou Ústavou zaručené právo na svobodu vyznání a náboženského projevu. Rozhodnutím ředitele Vojenského úřadu pro právní zastupování ze dne 28. 11. 2003 bylo v souvislosti se zrušeným rozsudkem za vykonanou vazbu a trest žalobci přiznáno odškodné ve výši 49 597 Kč, tímtéž rozhodnutím byl odmítnut nárok žalobce na odškodnění citové a morální újmy ve výši 900 000 Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že nárok žalobce se opírá o čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu, že šlo o nezákonný zásah do svobody žalobce, částka žalobcem požadovaná (900 000 Kč, tedy 1 621,62 Kč za každý den omezení osobní svobody) je přiměřená. Promlčecí lhůtu soud posuzoval podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci 22. 5. 2003. Teprve ze sdělení Vojenského úřadu pro právní zastupování ze dne 28. 11. 2003 se žalobce dověděl, o neúspěšnosti své žádosti a od tohoto dne začala běžet tříletá promlčecí doba. Vzhledem k zahájení soudního řízení dne 11. 10. 2006 neuplynula marně, nárok žalobce tedy soud prvního stupně neposoudil jako promlčený a žalobě vyhověl.
Odvolací soud při právním hodnocení věci vyšel ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3525/2014. Uvedl, že pokud byla žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podána ještě před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, nelze mít uplatněný nárok za nedůvodný, ačkoliv mu neodpovídá v pozitivním právu upravená forma zadostiučinění. Podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Právě takové okolnosti vedou v případě nároku, který se neodvíjí od pozitivněprávní úpravy, k závěru, že lze žalobci vyhovět leda formou morálního zadostiučinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uvedl, že závěry Nejvyššího soudu přijaté k výkladu bodu II stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, nejsou správné. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, který uvedené závěry podle jeho názoru „přesvědčivě vyvrátil“. Žalobce dále uvedl, že Nejvyšší soud by měl své závěry revidovat a o předmětné záležitosti v dovolacích řízeních rozhodovat jinak. Žalobce dále zdůraznil, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány, tedy i pro odvolací soud a Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Odvolací soud, jenž shledal dostatečnou satisfakcí konstatování porušení práva, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4831/2015). Nejvyšší soud neshledal důvod uvedenou otázku posoudit jinak, jak navrhuje dovolatel. Dovolání proto není přípustné.
Dovolatel v dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, který dále vykládá stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, a od jehož závěrů se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. V odkazované věci sp. zn. I. ÚS 819/15 je však podstatné, že tamnímu stěžovateli – na rozdíl od dovolatele – již bylo v minulosti zadostiučinění přiznáno i vyplaceno. Nejvyšší soud tedy pro úplnost konstatuje, že napadený rozsudek není s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15 v rozporu, neboť okolnosti posuzovaných případů se odlišují v tom, zda bylo již poškozenému v minulosti vyplaceno zadostiučinění v penězích. Tento závěr potvrzuje i usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 840/15, v němž Ústavní soud v obdobné věci uvedl: „Pro úplnost je třeba zdůraznit, že do projednávané věci – bez dalšího – nedopadají závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 (resp. obdobného nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15), a to proto, že v těchto věcech – na rozdíl od věci této – bylo tamním stěžovatelům odškodnění již v minulosti přiznáno (a případně i vyplaceno), a nehrozí tudíž jeho navrácení. Tato skutečnost přitom představuje podstatnou odlišnost i potud, že stěžovateli nebyla přiznána finanční kompenzace utrpěné imateriální újmy ani před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (viz dikce: jen některé z nich měly to ‚štěstí‘, že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem v bodu 34 stanoviska), čímž je materiální důvod ‚aplikace‘ jeho intertemporálního výroku II. rozhodným způsobem potlačen.“
Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu