ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5839.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5839/2016-166
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně B. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 65 460 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 365/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, č. j. 16 Co 235/2016-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, č. j. 16 Co 235/2016-153, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2016, č. j. 14 C 365/2013-131, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 65 460 Kč (po částečném zpětvzetí a zastavení řízení) s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v úhradě odměny advokáta a hotových výdajů vynaložených za obhajobu v trestní věci vedené posléze před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 44/2010.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 65 460 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. V předmětné věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozím rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 14 C 365/2013-55, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 460 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), řízení bylo co do částky 1 500 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zastaveno (výrok II) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 175 Kč (výrok III). Tento rozsudek byl zrušen Městským soudem v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 16 Co 153/2015-89, s odůvodněním, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s námitkou žalované o možné (i analogické) aplikaci §12 odst. 1 písm. b) zákona č 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a též nezkoumal, zda nárok žalobkyně na náhradu škody není v rozporu s dobrými mravy. Za tímto účelem vytkl soudu prvního stupně nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Původní rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen pouze v rozsahu zastavení řízení co do částky 1 500 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí.
4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 44/2010 vzal soud prvního stupně za prokázané, že usnesením ze dne 27. 4. 2010 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona s tím, že dne 21. 4. 2009 fyzicky napadla poškozenou D. K. tak, že ji úmyslně udeřila pěstí do nosu a do okolí pravého oka, čímž jí způsobila zlomeninu nosních kůstek s posunem osy nosu doleva a dále blokové postavení krční páteře s přetížením šíjových svalů s omezením záklonu a rotace hlavy více vlevo, v důsledku čehož byla poškozená nucena vyhledal lékařské ošetření, kdy se následně podrobila operačnímu zákroku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2011 byla žalobkyně odsouzena pro uvedené skutky k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Na základě odvolání žalobkyně byl předmětný rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 318/2011, a věc byla postoupena Úřadu městské části Praha 4 k rozhodnutí o přestupku. Z úředního záznamu Úřadu městské části Praha 11 ze dne 3. 12. 2014 bylo zjištěno, že přestupkovou věc žalobkyně dle §66 odst. 3 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), odložil z důvodu, že odpovědnost za přestupek zanikla dne 14. 11. 2012.
5. Z doplněného dokazování přestupkovým spisem Městské části Praha-Kunratice HSO 23/2010 v přestupkové věci J. V. bylo zjištěno, že řízení vedené proti J. V., který se měl dopustit přestupku na úseku občanského soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích tak, že měl fyzicky napadnout žalobkyni, která působením tupého násilí stáhnutím na zem o zcela malé síle měla utrpět drobné zhmoždění malíčku pravé ruky, pravé části břicha, kolen a loktů, bylo zastaveno podle §76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť nešlo o přestupkové jednání, nýbrž nutnou obranu, kdy se obviněný snažil svým jednáním zabránit žalobkyni v útocích na poškozenou D. K. K odvolání žalobkyně bylo na základě přezkumného řízení vydáno Magistrátem hlavního města Prahy nové rozhodnutí, jímž bylo přestupkové řízení zastaveno dle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Výrokem II tohoto rozhodnutí byla žalobkyně odkázána se svým nárokem na náhradu škody na příslušný soud dle §70 odst. 2 zákona o přestupcích.
6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 56 C 105/2011 vzal soud prvního stupně rovněž za prokázané, že žalobkyně uplatnila proti J. V. a D. K. nárok na náhradu škody ve výši 505 200 Kč v důsledku ublížení na zdraví, k němuž mělo dojít dne 21. 4. 2009. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozhodnutím ze dne 24. 5. 2013, č. j. 56 C 105/2011-205, žalobu zamítl s tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaní svým jednáním porušili právní povinnost chovat se tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví a že takové jednání žalovaných bylo bezprostřední a hlavní příčinou vzniku škody na zdraví žalobkyně. Nalézací soud naopak vyhodnotil, že to byla žalobkyně, která udeřila žalovanou do obličeje, čím jí způsobila zlomeninu nosu. Žalobkyně tedy porušila svou právní povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodě na zdraví, když udeřila žalovanou do obličeje, čímž jí způsobila zlomeninu nosních kůstek. Vzniklá škoda na zdraví žalované byla dle provedeného dokazování následkem působení násilí malé intenzity, které žalobkyně svou ranou pěstí vyvinula, jednání žalobkyně tak bylo dle Obvodního soudu pro Prahu 4 v příčinné souvislosti se vzniklou škodou (na straně D. K.), jíž se soud měl dále zabývat s ohledem na vzájemný návrh žalované na náhradu škody v posuzovaném řízení. Co do výroku o zamítnutí žaloby nabyl rozsudek právní moci.
7. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody u žalované podáním ze dne 18. 12. 2012. Žalovaná k němu podáním ze dne 2. 12. 2013 pouze sdělila, že se jí v rámci mimosoudního projednání přes opakované úsilí nepodařilo zapůjčit předmětný trestní spis, proto nelze skutečnosti tvrzené v žádosti učinit nespornými a uplatněnému nároku vyhovět.
8. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §1, 2, 7, 8 OdpŠk, a konstatoval, že výkon práva nesmí být zneužíván k účelům, které se příčí cílům právního pořádku. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně se sama chovala způsobem, pro který bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání. Byť toto jednání bylo nakonec kvalifikováno jako přestupek a věc byla následně odložena pro zánik odpovědnosti žalobkyně, z hlediska dobrých mravů je vyloučena možnost přiznat žalobkyni náhradu škody, kterou vynaložila na své právní zastoupení v trestní věci.
9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
10. Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 318/2011, z něhož zjistil, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla postoupena Úřadu městské části Praha 4 k posouzení, zda by žalovaný trestný čin mohl být přestupkem. Městský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, avšak jeho závěry o vině obžalované spácháním dvou trestných činů nejsou správné. Přihlédl k tomu, že u poškozené došlo k omezení obvyklého způsobu života po dobu tří dnů, zohlednil rovněž, že k hospitalizaci poškozené v nemocnici došlo až po uplynutí sedmi dnů od jejího napadení, kdy bylo přistoupeno k narovnání nosní přepážky operativním zákrokem. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že obžalovaná úderem pěstí do obličeje poškozené K., kterým jí způsobila zlomeninu nosních kůstek, jež však neměla za následek déletrvající podstatné omezení obvyklého způsobu života poškozené, nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, vyšel soud z toho, že obžalovaná napadla poškozenou pouze jedním úderem pěstí do obličeje, že nelze vyloučit, že na vyvolání incidentu se podíleli také poškozená a její přítel, od jednání uběhla doba téměř dvou a půl roku, jde o výjimečný exces z jinak řádného chování obžalované. Všechny uvedené skutečnosti dle Městského soudu v Praze natolik snižují společenskou nebezpečnost jednání obžalované, že nebyla naplněna ani skutková podstata trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona. Obžalovaná se tak dle soudu svým jednáním dopustila pouze přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
11. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě se ze strany policejních orgánů nejednalo o svévoli, neboť jednání žalobkyně vykazovalo znaky trestných činů, pro které byla obžalována, na základě obžaloby též byla soudem prvního stupně pro tyto trestné činy uznána vinnou a byl jí uložen trest. Ze skutečnosti, že Městský soud v Praze vyhodnotil jednání žalobkyně jinak (dovodil, že jednání žalobkyně nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví, a pokud jde o výtržnictví, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu), nelze dle odvolacího soudu automaticky dovozovat, že žalobkyně má nárok na náhradu škody, která jí v souvislosti s trestním stíháním vznikla. Naopak orgány činné v trestním řízení i trestní soudy dovodily, že se žalobkyně vytýkaného zavrženíhodného jednání dopustila, a ani následné přestupkové řízení nebylo vůči žalobkyni zastaveno proto, že by její jednání bylo i z hlediska přestupkového zákona dovoleno, ale že odpovědnost za přestupek zanikla. Odvolací soud přitom poukázal i na to, že závěr trestního odvolacího soudu o možném podílu poškozené a jejího přítele na vzniklém konfliktu byl vyvrácen v přestupkovém řízení vedeném proti příteli poškozené s tím, že se v jeho případě jednalo o nutnou obranu, i v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 105/2011.
12. Odvolací soud se tak zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že konkrétní okolnosti daného případu vylučují možnost, aby žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu škody, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy, resp. se zásadami obecné lidské slušnosti. V dané věci jde dle odvolacího soudu o extrémní případ, který mu umožňuje odklonit se od výslovné dikce zákona č. 82/1998 Sb. a rozhodnout dle právního názoru Ústavního soudu (např. rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15) v souladu s obecnou společenskou představou o spravedlnosti. Není přitom rozhodné, že se žalovaná výslovně dobrých mravů nedovolávala, ale poukazovala na výluku z odpovědnosti, kterou spatřovala právě v konkrétních okolnostech případu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, dovoláním.
14. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení následujících právních otázek:
(1) zda a za jakých okolností může či nemůže soud v řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. rozhodnout proti objektivní odpovědnosti státu a poškozenému proti zákonnému nároku přiznat či nepřiznat právo na náhradu nákladů na obhajobu vynaloženou v souvislosti s nezákonným rozhodnutím státu.
(2) zda a za jakých okolností může/nemůže soud v řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. zaměňovat výluku z odpovědnosti za škodu proti ustanovením zákona č. 82/1998 Sb., podle nichž má poškozený nárok při postoupení věci jinému orgánu na náhradu škody, a vytvářet si důvody a libovůli, které žádný z účastníků řízení nenamítá.
(3) zda-li je obecný soud povinen v řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. respektovat zákon č. 82/1998 Sb. při svém rozhodnutí.
15. Při řešení výše uvedených otázek se měl odvolací soud dle tvrzení dovolatelky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001.
16. Soud prvního i druhého stupně dle dovolatelky odhlédl při svém rozhodování od zákona i od merita věci. Dovolatelka byla nezákonně trestně stíhána, proti čemuž brojila a vynaložila náklady na právní zastoupení, aby dosáhla zrušení nezákonného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces a nesprávně neaplikoval ustanovení o nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Napadený rozsudek odvolacího soudu má být dle dovolatelky rovněž v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
17. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka, zda v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání lze vyloučit odpovědnost státu s poukazem na rozpor nároku s dobrými mravy, je v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
27. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
28. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle §5 písm. a), §7 a §8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
29. V návaznosti na uvedené pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, dále konstatoval, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci [§171 odst. 1, §188 odst. 1 písm. b), §222 odst. 2, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. b), §314r odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“]. V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury je nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí (§8 OdpŠk).
30. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému, srov. formulaci ‚by mohl být‘ v §222 odst. 2 a obdobných ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§226 písm. b) trestního řádu]. V takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a navazující judikatury.
31. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu, předpokládá i §9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ustanovení §33 OdpŠk).
32. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyšší soud také uvedl, že otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání (blíže srov. citovaný rozsudek). Skutečnost, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, lze však zohlednit jako okolnost provázející zahájení trestního stíhání, která může mít vliv na stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
33. Podle §12 odst. 1 OdpŠk nemá právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám [písm. a)], nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován [písm. b)].
34. Judikatura Nejvyššího soudu použití uvedeného ustanovení výkladem vztáhla i na situace, kdy nárokuje náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a jenž byl zproštěn obžaloby. Právo na náhradu újmy vzniklé trestním stíháním tedy nemá ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován (srov. R 35/1991).
35. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive s obecnými principy spravedlnosti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Jestliže odvolací soud vyloučil přiznání náhrady škody pro rozpor s dobrými mravy s poukazem na to, že orgány činné v trestním řízení i trestní soudy dovodily, že se žalobkyně vytýkaného zavrženíhodného jednání dopustila, a ani následné přestupkové řízení nebylo vůči žalobkyni zastaveno proto, že by její jednání bylo i z hlediska přestupkového zákona dovoleno, ale protože odpovědnost za přestupek zanikla, jsou jeho závěry v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
37. Zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání proti němu znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je ovšem třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle §160 odst. 1 trestního řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, není naplněna již tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002).
38. Z uvedeného je zřejmé, že ani v případě, kdy by jednání žalobkyně, pro které byla trestně stíhána, bylo shledáno přestupkem, nebyla by vyloučena odpovědnost státu za škodu (majetkovou újmu) způsobenou žalobkyni trestním stíháním podle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán.
39. Tento závěr nebyl překonán ani odvolacím soudem označeným nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), neboť ten se týkal zamítnutí nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním podle §12 odst. 2 OdpŠk v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, kdy trestní soud nedospěl k závěru, že by obžalovaný nespáchal trestný čin, ale toliko změnil právní kvalifikaci skutku na jiný trestný čin (již promlčený).
40. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, výše uvedený závěr vztáhl i k nároku na náhradu nemajetkové újmy, přičemž uvedl, že specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod §12 OdpŠk, lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk. Stejně tak je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění posoudit postup orgánů činných v trestním řízení (podrobněji viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). I zde lze ovšem odkázat na závěr dosažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, dle nějž v případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem na její rozdílný charakter v porovnání s náhradou škody (majetkové újmy) a zákonný požadavek §31a odst. 2 OdpŠk přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody ve směru nemožnosti zohlednit jednání poškozeného, pro které byl stíhán, neuplatní. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem k vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle §31a odst. 2 OdpŠk.
41. Skutečnost, že se dovolatelka dopustila fyzického napadení, nelze proto zohlednit ve vztahu k jejímu nároku na náhradu škody spočívající v nákladech trestního řízení. Lze ji pouze zohlednit při stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu trestním stíháním jí způsobenou, takový nárok ovšem není žalobou uplatňován.
42. Jestliže odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na náhradu škody na tom, že konkrétní okolnosti daného případu vylučují možnost, aby žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu škody, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy, resp. se zásadami obecné lidské slušnosti, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
VI. Závěr
43. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení nároku dovolatelky na náhradu škody spočívající v nákladech trestního řízení jako rozporného s dobrými mravy, resp. se zásadami obecné lidské služnosti nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
44. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí nárok dovolatelky na náhradu škody, a to v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu.
45. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu