ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1362.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1362/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PRADAST, spol. s r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 10/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 60 82 60 53, zastoupené JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 64/34, proti žalované TESIMA, spol. s r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 14/440, identifikační číslo osoby 47 25 21 38, zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, o zaplacení částky 535.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 659/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 4 Cmo 18/2013-336, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 4 Cmo 18/2013-336, v části výroku pod bodem I., kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2012, č. j. 13 Cm 659/2011-296, ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku pod bodem II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. října 2012, č. j. 13 Cm 659/2011-296, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení částky 535.575,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 61.224,- Kč (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku pod bodem I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o skutečnost, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce rozhodování o nákladech řízení v reakci na derogační nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb. (dále též jen „nález Pl. ÚS 25/12“). Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (jde o rozsudek ze dne 15. května 2013, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 73/2013“), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a judikaturu jej vykládající, přičemž zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 812/2007 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, který je veřejnosti dostupný - stejně jako níže citovaná rozhodnutí - na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z něj vyplývá, že podle právního stavu účinného ke dni rozhodování je nutno postupovat tehdy, pokud soud svým rozhodnutím konstituuje práva a povinnosti, což typicky činí ve výroku o nákladech řízení, potažmo v rámci přezkumu takového výroku.
Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu jako správný, a to přesto, že výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vychází z vyhlášky č. 484/2000 Sb., která již byla v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (2. října 2013) nálezem Pl. ÚS 25/12 zrušena s účinností ke dni 7. května 2013.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 126.566,- Kč (tj. za deset úkonů právní služby dle advokátního tarifu), ve zbytku rozsudek odvolacího soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým výrokům, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o výši náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně není správné.
Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení dne 8. října 2012, pokud jde o náhradu za zastoupení žalované advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jež byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., s účinností od 7. května 2013. Přezkoumává-li odvolací soud po dni 7. května 2013 správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení za zastoupení advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 - k onomu nálezu - uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle ustanovení §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za právní zastoupení účastníka advokátem lze rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. závěry vyjádřené v R 73/2013, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, v rozsudku ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Potvrdil-li odvolací soud jako správný rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení žalované za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rovněž rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu