ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2712.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2712/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně WWTP DKNL, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Moskevská 63, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 27205011, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem v Semilech, Bavlnářská 137, PSČ 513 01, proti žalovanému městu Dvůr Králové nad Labem , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí T. G. Masaryka 38, PSČ 544 01, identifikační číslo osoby 00277819, zastoupenému Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o zaplacení částky 3 309 839,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 13/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. března 2013, č. j. 47 Co 410/2012-319, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. března 2013, č. j. 47 Co 410/2012-319, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. března 2012, č. j. 8 C 13/2009-227, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně jako provozovatel Společné čistírny odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem (dále jen „ČOV“) s odkazem na smlouvu uzavřenou mezi ní a vlastníkem ČOV domáhala po žalovaném jako vlastníku provozně související veřejné kanalizační sítě zaplacení částky 3 309 839,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jako ceny za čištění odpadních vod přivedených do ČOV z veřejné kanalizační sítě, provedené v měsíci lednu 2008.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. března 2012, č. j. 8 C 13/2009-227, jímž Okresní soud v Trutnově žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení. Odvolací soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, aniž to výslovně zdůraznil, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně (pod tehdejší firmou WAIPAHU s. r. o.) uzavřela dne 29. dubna 2005 s tehdejším vlastníkem ČOV společností TIBA, a. s., „Nájemní smlouvu a smlouvu o provozování ČOV“ (dále též jen „smlouva o provozování ČOV“ či „smlouva“). Krajský úřad Královéhradeckého kraje vydal žalobkyni rozhodnutím ze dne 10. května 2005, č. j. 10981/ZO/2005-Mu., povolení k provozování ČOV; zároveň bylo zrušeno stávající povolení dříve vydané společnosti TIBA, a. s. Vlastníkem provozně související městské kanalizační sítě je žalovaný, jejím provozovatelem je na základě nájemní smlouvy ze dne 1. února 1994 společnost Vodovody a kanalizace Dvůr Králové nad Labem s. r. o. Ta je podle smlouvy povinna hradit vedle nájemného také veškeré daně a poplatky související se zajištěním účelu pronájmu a je oprávněna vlastním jménem účtovat a vybírat vodné, stočné a další pohledávky vůči třetím osobám. Svou zákonem stanovenou povinnost smluvního provozovatele čističky odpadních vod čistit odpadní vody (přiváděné do ČOV městskou kanalizační sítí ve vlastnictví žalovaného) před jejich vypuštěním do vod povrchových žalobkyně plnila mimo jiné i v měsíci lednu 2008. K uzavření dohody mezi vlastníkem ČOV a žalovaným podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“ či „ZVK“), nedošlo. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství (dále též jen „rozhodnutí ministerstva“ a „ministerstvo“) ze dne 17. září 2007, č. j. 3329/2007-16330, které nabylo právní moci dne 18. prosince 2007 (rozklad podaný žalovaným byl zamítnut rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 12. prosince 2007, č. j. 40293/2007-10000, a rozhodnutí ministerstva bylo potvrzeno), byla upravena vzájemná práva mezi vlastníkem ČOV (v té době již společností EVORADO IMPORT, a. s.) a žalovaným, výše ceny za čištění odpadních vod však stanovena nebyla. V řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 55/2010 se žalovaný domáhá nahrazení tohoto správního rozhodnutí rozhodnutím soudu. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. srpna 2011, č. j. 15 C 55/2010-2015, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2011, č. j. 30 Co 4/2011-245, zrušen.
Odvolací soud především konstatoval, že u Okresního soudu v Trutnově probíhají i další spory mezi účastníky o peněžní plnění za jiná období a dále pod spisovými značkami 5 C 34/2008 a 15 C 55/2010 dvě řízení o žalobách podle V. části o. s. ř. o nahrazení správního rozhodnutí o úpravě vzájemných vztahů vlastníků provozně souvisejících částí kanalizace, vydaného podle ustanovení §8 odst. 3 ZVK, jež neupravila tyto vztahy natolik komplexně, aby poskytovala závazný a proveditelný podklad pro kvalitní plynulé a bezpečné fungování kanalizace, včetně materiálního zajištění provozu. Poté se odvolací soud vypořádal s otázkou pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, a to na základě úvahy, že vztahy mezi žalobkyní jako provozovatelem ČOV a žalovaným jako vlastníkem kanalizační sítě jdou nad rámec základního vztahu mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací, proto musí být předmětem odděleného vypořádání, v návaznosti na smluvní vztah.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně odvozuje aktivní věcnou legitimaci od svého smluvního vztahu s vlastníkem ČOV. S odkazem na zjištění soudu prvního stupně konstatoval, že podle článku V odst. 3 písm. c) dodatku č. 2 ze dne 1. června 2005 smlouvy o provozování ČOV měla žalobkyně jako nájemce a provozovatel vůči vlastníku ČOV právo na veškeré úplaty za čištění odpadních vod v předmětu nájmu, zejména na odpovídající část stočného, a že všechny takové platby se platí nájemci a jsou jeho příjmem, nájemce je oprávněn je svým jménem účtovat odběratelům a ostatním osobám, pro které bude odpadní vody čistit nebo které budou využívat jiné služby poskytované nájemcem v předmětu nájmu. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. ledna 2008, č. j. 9 As 52/2007-76 (uveřejněného pod číslem 1531/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 416/08, odmítl), odvolací soud dovodil, že žalobkyně se domáhá podsložky stočného - nákladů na čištění odpadních vod, jež mu má být podle dodatku č. 2 smlouvy o provozování ČOV placeno, v intencích §8 odst. 14 ZVK. Stočné je platbou za využívání všech částí kanalizace, stokové části i ČOV. Právo na jeho výběr od odběratelů má žalovaný jako vlastník kanalizační sítě, do níž ústí odtok odpadních vod odběratelů. Protože zákon o vodovodech a kanalizacích ani prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb. výběr a přerozdělení stočného v případě více vlastníků provozně souvisejících kanalizací výslovně neupravují, měla být i tato otázka předmětem dohody uzavřené podle ustanovení §8 odst. 3 ZVK, resp. předmětem rozhodnutí ministerstva, o jehož komplexní nahrazení je vedeno mezi vlastníky souvisejících kanalizací řízení u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 55/2010. Na výši tam stanovené ceny za čištění odpadních vod jakožto části stočného mimo jiné též pro leden 2008 ve vztahu k vlastníku ČOV závisí případná výše nároku, který má žalobkyně podle smlouvy o provozování ČOV vůči vlastníku ČOV. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje vztah z hmotného práva, na jehož základě by byla žalobkyně aktivně legitimována domáhat se přímo po žalovaném úplaty za čištění, jež náleží vlastníku ČOV.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, shledávajíc je přípustným pro řešení otázek hmotného práva dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešených, „zda lze smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZVK platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV práva a povinnosti vyplývající z dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. z rozhodnutí správního orgánu vydaného ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 ZVK, jež takovou dohodu nahrazuje, zejména pak právo vlastníka ČOV na úplatu za čištění odpadních vod vůči vlastníkovi stokové sítě (resp. takovou pohledávku), a to i za situace, kdy je takové rozhodnutí správního orgánu předmětem přezkumu v řízení vedeném podle části V. o. s. ř., a zda pak v takovém případě existuje mezi provozovatelem ČOV a vlastníkem stokové sítě vztah z hmotného práva, na jehož základě je provozovatel ČOV aktivně legitimován domáhat se úplaty za čištění přímo po vlastníkovi stokové sítě“.
V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatelka především popírá správnost posouzení, že se domáhá podsložky stočného, jehož přerozdělení mělo být předmětem dohody mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací. Argumentuje, že ustanovení §8 odst. 14 ZVK nelze na posuzovaný vztah aplikovat, neboť reguluje vztahy mezi vlastníkem, příp. provozovatelem kanalizace na straně jedné a odběratelem na straně druhé a týká se stočného, zatímco v posuzovaném případě jde o úplatu za poskytovanou službu čištění odpadních vod. Proto podle jejího názoru neobstojí závěr, že výše jejího nároku je závislá na výši úplaty, která měla být předmětem dohody mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací uzavřené podle §8 odst. 3 ZVK, respektive předmětem rozhodnutí správního orgánu, a že tato bude stanovena až rozhodnutím soudu v řízení podle V. části o. s. ř. Zároveň však dovolatelka snáší argumenty ve prospěch názoru, že uložilo-li ministerstvo svým rozhodnutím žalovanému povinnost platit vlastníku ČOV cenu za čištění odpadních vod stanovenou v souladu s pravidly upravujícími v cenových předpisech výši stočného, pak je v něm cena stanovena.
Dovolatelka zpochybňuje též závěr odvolacího soudu, že její nárok na úplatu za čištění odpadních vod je podle smlouvy o provozování ČOV nárokem vůči vlastníku ČOV. Odkazuje na rozhodnutí, jímž jí bylo povoleno provozování veřejné kanalizace, na rozhodnutí ministerstva, podle něhož smí jednotlivá práva vlastníka ČOV vykonávat její provozovatel, a na dodatek smlouvy č. 2 o provozování ČOV, podle něhož má právo účtovat svým jménem úplatu za čištění odpadních vod, jíž je i cena, kterou má podle rozhodnutí ministerstva platit žalovaný vlastníku ČOV. Má za to, že nárok „vlastníka či provozovatele“ ČOV na tuto úplatu v rozhodném období vyplýval z rozhodnutí ministerstva a toto právo bylo na ni „převedeno, postoupeno“ na základě smlouvy o provozování ČOV. Argumentuje, že ze smlouvy ani ze zákona nevyplývá povinnost provozovatele čističky odpadních vod čistit odpadní vodu pro vlastníka čističky, provozovatel tudíž neprovádí čištění pro vlastníka a nemá proto vůči vlastníku právo na jakoukoliv úplatu za provedené čištění. Podle jejího názoru uzavřením smlouvy o provozování ČOV vlastník ČOV splnil svou povinnost stanovenou v §8 odst. 1 ZVK, zajistit plynulé a bezpečné provozování ČOV.
Závěrem se dovolatelka vyjadřuje k otázce pasivní věcné legitimace žalovaného.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání, namítaje, že na řešení dovolatelkou předestřených otázek napadené rozhodnutí nezávisí. Podrobně, s odkazem na judikaturu, argumentuje ve prospěch názoru, že právo na zaplacení úplaty za čištění odpadních vod musí být zcela konkrétně vymezeno stanovením její výše, a poukazuje na to, že rozhodnutí ministerstva stanovení výše úplaty neobsahuje. Na základě toho dovozuje, že neexistující právo nikdy nemohlo být předmětem převedení či postoupení. Podpůrně argumentuje, že i kdyby rozhodnutí ministerstva obsahovalo stanovení výše úplaty, nabylo právní moci až v lednu 2008 a nemohlo být na dovolatelku postoupeno ujednáním z června 2005. Závěr o tom, že právo dovolatelky jako provozovatele ČOV na zaplacení úplaty za čištění odpadních vod je dáno vůči vlastníku ČOV, považuje žalovaný za závěr skutkový, z čehož dovozuje, že druhá z dovolatelkou vymezených právních otázek vychází ze zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelkou formulované otázky, na jejichž smysl je třeba usoudit též z vymezení důvodu dovolání, jsou z hlediska věcného (podle jejich obsahu) otázkou jedinou. O otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nevyřešenou tu nejde, již z toho důvodu, že se jedná o posouzení konkrétního závazkového vztahu, založené na individuálních poměrech souzené věci. Dovolání je však přípustné z toho důvodu, že odvolací soud se v dovolatelkou zpochybněných právních závěrech odchyluje od ustálené judikatury, v níž Nejvyšší soud vysvětluje postup při výkladu právního úkonu.
Podle ustanovení §1 odst. 2 ZVK vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu.
Podle ustanovení §2 odst. 2 věty první ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006, kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod, kanalizační objekty včetně čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace. Pozdější změny tohoto ustanovení nepřinesly z pohledu otázek řešených v souzené věci nic významného.
Podle ustanovení §2 odst. 3 ZVK provozování vodovodů nebo kanalizací je souhrn činností k zajištění dodávky pitné vody nebo odvádění a čištění odpadních vod; není jím správa majetku vodovodů a kanalizací ani jejich rozvoj. Novelou provedenou s účinností od 15. března 2006 zákonem č. 76/2006 Sb. byl připojen text, podle něhož (provozováním) se rozumí jím zejména dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dopravě pitné vody včetně manipulací, odvádění, čištění
Podle ustanovení §2 odst. 4 ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006, provozovatelem vodovodu nebo kanalizace je osoba, které krajský úřad vydal povolení podle §6, ve znění účinném od 15. března 2006 do 31. prosince 2013 pak osoba, která provozuje vodovod nebo kanalizaci a je držitelem povolení k provozování tohoto vodovodu nebo kanalizace vydaného krajským úřadem podle §6 (ve znění pozdějších předpisů jde o odst. 5).
Podle ustanovení §2 odst. 5, části věty před středníkem, ZVK, ve znění účinném do 31. prosince 2013, odběratelem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, není-li dále stanoveno jinak (ve znění pozdějších předpisů jde o odst. 6).
Podle ustanovení §8 odst. 1 ZVK, ve znění účinném do 31. prosince 2013, vlastník vodovodu nebo kanalizace je povinen zajistit jejich plynulé a bezpečné provozování, ve znění pozdějších předpisů je též povinen vytvářet rezervu finančních prostředků na jejich obnovu a dokládat jejich použití pro tyto účely.
Podle ustanovení §8 odst. 2 ZVK vlastník vodovodu nebo kanalizace může uzavřít smlouvu o provozování vodovodu nebo kanalizace s provozovatelem. Jestliže vlastník provozuje vodovod nebo kanalizaci svým jménem a na vlastní odpovědnost, vztahují se na něj všechna práva a povinnosti provozovatele.
Podle ustanovení §8 odst. 3 ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006, vlastníci vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování vodovodu nebo kanalizace. Nedojde-li k písemné dohodě, rozhodne o úpravě vzájemných práv a povinností mezi nimi příslušný vodoprávní úřad. Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 15. března 2006 do 31. prosince 2013 v případě nedohody rozhodne o úpravě vzájemných práv a povinností ministerstvo.
Podle ustanovení §8 odst. 11 věty první až třetí ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006 (ve znění pozdějších předpisů jde o odst. 14), vlastník kanalizace má právo na úplatu za odvádění odpadních vod (dále jen "stočné"), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplývá, že stočné se platí provozovateli kanalizace ( §20 ). Právo na stočné vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace. Stočné je úplatou za službu spojenou s odváděním a čištěním, případně zneškodňováním odpadních vod.
Podle ustanovení §9 odst. 1 ZVK, ve znění účinném do 31. prosince 2013, provozovatel je povinen provozovat vodovod nebo kanalizaci v souladu s právními předpisy, kanalizačním řádem, podmínkami stanovenými pro tento provoz rozhodnutími správních úřadů a v souladu se smlouvou uzavřenou podle §8 odst. 2 , ve znění pozdějších předpisů též v souladu s dohodou podle §8 odst. 3, pokud se jedná o vodovod nebo kanalizaci provozně související.
Odvolací soud dovozuje neexistenci hmotně právního vztahu mezi dovolatelkou a žalovaným, z něhož by vyplývalo právo dovolatelky na úhradu úplaty za čištění odpadních vod přímo vůči žalovanému, ze zjištění (jak výslovně uvedl) učiněných ze smlouvy, že dovolatelka jako provozovatel ČOV měla právo na úplaty za čištění odpadních vod vůči vlastníku ČOV (též žalovaný při podpoře tohoto závěru prosazuje názor, že jde o závěr skutkový). V této premise, z níž odvozuje úvahy ústící v závěr o absenci aktivní věcné legitimace dovolatelky, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V jejím světle mají totiž povahu skutkových zjištění toliko závěry o tom, jaký text je ve smlouvě obsažen (jak zní její jazykové vyjádření); závěry o tom, jaká práva a jaké povinnosti ze smlouvy vyplývají (byly v ní ujednány), jsou výsledkem právního posouzení (interpretace smlouvy) a jde tedy o závěry právní (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8043, a usnesení ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, rozsudek ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, a rozsudek ze dne 14. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz ). Ke stejným závěrům dospívá též Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 17. prosince 2003, sp. n. III. ÚS 280/03, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 6. května 2004, sp. n. III. ÚS 258/03, uveřejněný tamtéž pod číslem 66/2004, a usnesení ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007).
Jak odvolací soud dospěl k závěru, že ze smlouvy vyplývá dovolatelce právo na úplatu za čištění odpadních vod právě vůči vlastníku ČOV, z odůvodnění napadeného rozhodnutí zjistit nelze. Slovní vyjádření smlouvy takovýto údaj o povinném subjektu neobsahuje. Dikce článku V odst. 3 písm. c) věty první smlouvy o provozování ČOV ve znění dodatku č. 2 zní: „Nájemce má právo c) na veškeré úplaty za čištění odpadních vod v předmětu nájmu …“. Byť je článek V označen rubrikou „Vzájemná práva a povinnosti“, rozuměno vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, nelze přehlédnout ujednání v článku IV odst. 4, podle něhož je nájemce touto smlouvou pověřen uzavírat svým jménem a na svůj účet s odběrateli či jakýmikoliv dalšími osobami smlouvy, jejichž předmětem je čištění odpadních vod v předmětu nájmu, a zejména ujednání ve druhé větě článku V odst. 3 písm. c), podle něhož všechny takové platby (tj. veškeré úplaty za čištění odpadních vod v předmětu nájmu) se platí nájemci a jsou nájemcovým příjmem a nájemce je oprávněn tyto platby svým jménem účtovat odběratelům a ostatním osobám, pro které bude odpadní vody čistit nebo které budou využívat jiné služby poskytované v předmětu nájmu. Bez významu není jistě ani skutečnost, že podle smlouvy dovolatelka převzala ČOV do nájmu za účelem jejího využívání ke svému podnikání – čištění odpadních vod (čl. II) a za její užívání se zavázala platit vlastníku nájemné [čl. V bod 1 písm. a) a bod 4 písm. a)] a že v článku II odst. 3 smlouvy (ve znění dodatku č. 2) se s odkazem na jí vydané veřejnoprávní povolení zavázala provozovat ČOV na vlastní odpovědnost a svým jménem.
Odvolací soud, třebaže část těchto věcně souvisejících ujednání cituje, nikterak nevysvětlil, jak se slučuje se závěrem, na němž založil své rozhodnutí, například skutečnost, že dovolatelka měla provádět čištění odpadních vod přiváděných do ČOV vlastním jménem (tedy jaký by mělo toto ujednání smysl, kdyby měla čištění provádět právě jen pro vlastníka ČOV), že měla být oprávněna svým jménem účtovat úplaty za tuto činnost odběratelům a ostatním osobám, pro které bude odpadní vody čistit (jak z toho dovodit, že těmito odběrateli a třetími osobami je míněn právě jen vlastník ČOV), a že tyto platby (platby odběratelů a ostatních osob, pro které bude odpadní vody čistit) měly být jejím příjmem.
Jde tu v každém případě o situaci, v níž jsou pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), v tomto případě založené nejen tím, že dovolatelka ujednání v článku V odst. 3 písm. c) věty první smlouvy přisuzovala zcela jiný význam, než který v něm nalezl odvolací soud. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“), a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v §266 obchodního zákoníku, zrušeného k témuž datu (dále též jen „obch. zák.“) (srov. např. rozsudky ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. září 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). Protože soudy nižších stupňů se nevyjádřily k otázce, zda dovolatelkou uplatněné právo podléhá režimu občanského zákoníku či obchodního zákoníku, lze v tomto místě podotknout, že předmětem řízení v souzené věci je vztah mezi samosprávnou jednotkou a podnikatelem, týkající se zabezpečování veřejných potřeb, který je podle ustanovení §261 odst. 2 věty první obch. zák. obchodním závazkovým vztahem.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud k tomu vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud zároveň zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. např. rozsudek ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
Odvolací soud se při zkoumání obsahu smlouvy o provozu ČOV (při posouzení, jaká práva a povinnosti z ní pro smluvní strany vyplývají) těmito judikatorními závěry neřídil, výklad smlouvy neprovedl a zjištěním skutečné vůle stran smlouvou projevené se nezabýval. Při vymezení právního postavení dovolatelky v rovině jejího účastenství v hmotně právních vztazích opomněl vyhodnotit a zohlednit práva a povinnosti provozovatele kanalizace vyplývající přímo ze zákona (a to nejen z citovaného §9 odst. 1 ZVK); ta ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích, která mají – vzhledem k veřejnému zájmu, jenž zákonodárce jejich prostřednictvím prosazuje – kogentní charakter, spoluvytvářejí obsah závazkového vztahu založeného smlouvou a zároveň je na ně třeba vzít zřetel při zkoumání smyslu (účelu) ujednání obsažených ve smlouvě. Pak ovšem odvolací soud nemohl ani posoudit (a také tak neučinil), o jaký typ smlouvy se jedná (§269 odst. 1 obch. zák.), zejména zda jde (též podle obsahu) o smlouvu nájemní (§663 a násl. obch. zák.) nebo o smlouvu o dílo (§536 a násl. obch. zák.), a jaké konsekvence z toho vyplývají (k tomu srov. např. dílo Rubeš, P. Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. 1. vydání. Praha: Walters Kluwer, 2014, s. 74 a 75), případně zda se jedná o smlouvu nepojmenovanou (§269 odst. 2 obch. zák.).
V souvislosti s tím stojí za zmínku, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. května 2014, sp. zn. 1 As 149/2013, založil právní posouzení ve věci, v níž šlo o uložení pokuty společnosti EVORADO IMPORT, a. s., za přerušení provozu ČOV provozovatelem (tj. dovolatelkou) ve dnech 6. února až 8. února 2012, mimo jiné na argumentu, že uvedená společnost se rozhodla v rámci své podnikatelské činnosti pronajímat prostory, jejichž provoz je zvlášť regulován veřejnoprávními normami, a že předmětem příjmů z její podnikatelské činnosti v souvislosti s ČOV je čistě úplata za pronájem čistírny od dovolatele.
Jestliže nebyly cestou důsledně provedeného výkladu vyloučeny jiné v úvahu přicházející interpretační varianty, včetně těch, že bylo úmyslem smluvních stran, aby dovolatelka, jež bude ČOV provozovat vlastním jménem (tj. bude vlastním jménem poskytovat příslušné služby), bude též sama přímo účastna závazkových vztahů s provozováním ČOV souvisejících (jak by tomu mohlo nasvědčovat již ujednání v článku IV odst. 4 smlouvy), anebo že ujednáním v článku V odst. 3 písm. c) smlouvy o provozování ČOV ve znění dodatku č. 2 smluvní strany projevily vůli postoupit tam označené budoucí pohledávky (srov. k tomu z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 1435/2005, rozsudek ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009, a rozsudek ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vlastníka ČOV na jejího provozovatele ve smyslu ustanovení §524 a násl. obč. zák., pak je právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
Dovolatelka se pravda mýlí v názoru, že výše úplaty za čištění odpadních vod byla stanovena rozhodnutím ministerstva v rámci úpravy vzájemných práv a povinností vlastníků provozně souvisejících kanalizací. Tímto rozhodnutím byla pouze stanovena povinnost žalovaného platit vlastníku ČOV za jím převzaté odpadní vody, aniž byla určena její výše. Z odůvodnění rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu je zřejmé, že se tak stalo záměrně; ministerstvo vycházelo z názoru, že cena poskytované služby není předmětem rozhodnutí podle ustanovení §8 odst. 3 ZVK, a vyjádřilo názor, že cena musí být sjednána. Údaj o tom, že cena se vypočítává podle stejných pravidel jako stočné, rozhodně není stanovením ceny, nakonec již z toho důvodu, že není obsažen ve výroku rozhodnutí. Jde toliko o metodický návod, jenž měl stranám posloužit jako východisko v procesu určení ceny dohodou. Jak bylo již zmíněno, soudy posléze zaujaly v této otázce názor právě opačný. Nejvyšší správní soud uzavřel v již zmíněném rozsudku sp. zn. 9 As 52/2007, z jehož odůvodnění odvolací soud cituje, že podle ustanovení §8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích je správní orgán povinen v rozhodnutí nahrazujícím dohodu vlastníků provozně souvisejících částí kanalizace upravit jejich vzájemné vztahy natolik komplexně, aby poskytovalo podklad pro kvalitní, plynulé a bezpečné fungování kanalizace, tj. včetně materiálního zajištění provozu, a postup správních orgánů, které v rámci úpravy vzájemných práv a povinností stanovily i výši platby za provoz čistírny odpadních vod, shledal tudíž v souladu se zákonem. Z téhož názoru vycházel v usnesení ze dne 24. června 2009, sp. zn. Konf 24/2008, i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Výše úplaty za čištění odpadních vod provedené v měsíci lednu 2008 tedy ve vztahu mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací v době rozhodování odvolacího soudu stanovena nebyla. To ale ještě nemusí znamenat, že tu není samotné právo na úplatu, že nevznikl hmotně právní, závazkový vztah. O tom, že čištění odpadních vod v rozhodné době provedeno bylo, není sporu. Pokud není právo na úplatu za takto poskytnuté plnění dovoditelné výkladem přímo ze zákona (touto otázkou se dosud soudy nižších stupňů nezabývaly), pak bylo založeno (v době rozhodování odvolacího soudu ještě účinným) rozhodnutím ministerstva. Žalovaný tedy ve svém vyjádření k dovolání mylně dovozuje ze samotné absence dohody či rozhodnutí o výši úplaty neexistenci samotného práva na tuto úplatu.
Soud prvního stupně opřel zamítavé rozhodnutí ve věci též o závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, založený na poznatku, že provozovatelem městské veřejné kanalizace byl v rozhodné době na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení §8 odst. 2 ZVK jiný subjekt a jaké měl tento subjekt podle této smlouvy práva a povinnosti. Touto částí jeho právního posouzení se odvolací soud nezabýval a otázku pasivní věcné legitimace neřešil, zmínil však, že právo na výběr stočného od odběratelů má žalovaný jako vlastník kanalizační sítě, do níž ústí odtok odpadních vod odběratelů. Je přitom otázkou, zda je tento závěr výsledkem posouzení obsahu nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a provozovatelem městské kanalizace či zda odvolací soud nepřehlédl význam ustanovení §8 odst. 11 ZVK, ve znění účinném do 14. března 2006 (ve znění pozdějších předpisů odst. 14), z něhož vyplývá, že vlastník kanalizace má právo na stočné pouze tehdy, pokud ze smlouvy uzavřené mezi ním a provozovatelem nevyplývá, že stočné se platí provozovateli.
Nad rámec uvedeného lze upozornit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. ledna 2008, sp. zn. 9 Ad 52/2007, ve věci žalobce Města Dvůr Králové nad Labem, konstatoval v souvislosti s výkladem o povaze stočného a o jeho výběru a přerozdělení v případě více vlastníků nebo provozovatelů jednoho systému kanalizace, že otázka příjmu stočného nebyla v napadených rozhodnutích správních orgánů zmíněna, avšak ze všech souvislostí případu vyplývá, že žalobce je příjemcem plateb stočného od uživatelů (nezáleží zde na mechanismu a formě příjmu), neboť je mu vodoprávním úřadem ukládána povinnost hradit náklady provozu souvisejícího zařízení – společné čistírny odpadních vod, ČOV, které se podílí na jeho celkové funkci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky ani pro jeho změnu (výsledek dovolacího přezkumu neumožňuje rozhodnout o sporu), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu