ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3764.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3764/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CP Inkaso s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalované V. J. , o zaplacení částky 48 640,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 24/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, č. j. 22 Co 328/2014-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, č. j. 22 Co 328/2014-94, v části druhého výroku potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a ve třetím a čtvrtém výroku, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 8. 2013, č. j. 9 C 24/2013-43, ve výroku II. v rozsahu 16,9% úroku z částky 36 342,72 Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení a ve výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. 9 C 24/2013-43, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 39 236,42 Kč se 7,75% úrokem z prodlení z částky 36 738,72 Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 9 403,62 Kč, úroku ve výši 16,9 % z částky 36 342,72 Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 9 372,16 Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně o nároku na smluvní pokutu ve výši 8 876,16 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 1. 2011 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku včetně lhůty k plnění ve výroku I. potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých GE Money Bank, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaná uzavřely 17. 4. 2008 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet. Součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné obchodní podmínky banky. Banka se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč s právem čerpání od 17. 4. 2008 a žalovaná se zavázala úvěr vrátit v 72 anuitních splátkách po 1 208,52 Kč měsíčně zahrnujících úhradu jistiny a úroku ve výši 1 109,52 Kč a úhradu pojištění ve výši 99 Kč počínaje dnem 17. 5. 2008. Ve smlouvě byla dohodnuta roční úroková sazba z úvěru 16,9 % a roční procentní sazba nákladů na úvěr 18,74 %. Podle čl. III bodu 4 smlouvy poplatky související s poskytnutím, vedením a změnou úvěru budou účtovány podle aktuálního sazebníku. Podle bodu 45 všeobecných obchodních podmínek banky v případě porušení povinností dlužníkem je banka oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kterékoliv závazky za splatné a požádat dlužníka o jejich předčasné splacení. Podle sazebníku cen banky za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby - nepodnikatele platného od 1. 1. 2011 poplatek za prohlášení úvěru „expres půjčka“ ihned splatným činí 300 Kč. Dlužnice úvěr vyčerpala, ale řádně nesplácela. Přípisem z 12. 1. 2011 doručeným žalované banka úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 48 640,04 Kč do deseti dnů od doručení. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla bankou postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze 17. 10. 2011, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem banky z 24. 5. 2012.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o úvěru podle ustanovení §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jež je smlouvou spotřebitelskou podle §52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Zdůraznil, že u smlouvy o spotřebitelském úvěru lze po právu přiznat jen ty úroky, u nichž již nastala splatnost, nikoli úroky do budoucna běžící, úroky dosud nesplatné by měly charakter majetkové sankce za prodlení s vrácením jistiny. Občanský zákoník smluvní úrok jako sankci za prodlení s plněním peněžitého dluhu nepřipouští, zná pouze sankci v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši stanovené právním předpisem. Ujednání o úrocích, které by měl dlužník platit vedle zákonných úroků z prodlení, je neplatné pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák., neboť kogentní ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla dohodnuta jinak, než jak stanoví prováděcí předpis. Odvolací soud uzavřel, že od doby zesplatnění úvěru nemá žalobkyně na „smluvní úrok z prodlení“ nárok a soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu o zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 31,46 Kč (za období od zesplatnění úvěru do podání žaloby) a běžícího 16,9% úroku z částky 36 342,72 Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení zamítl.
S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, uveřejněné pod číslem 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že ujednání o povinnosti žalované platit poplatky za vedení účtu a poplatek za předčasné zesplatnění úvěru jsou neplatná, a proto žalované uložil zaplatit žalobkyni dlužné poplatky ve výši 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 1. 2011 do zaplacení.
Odvolání žalované do lhůty k plnění považoval odvolací soud za neopodstatněné, neboť okolnosti nenasvědčují tomu, že by byla schopna pohledávku splácet v rozumných splátkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku potvrzujícího zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti navazujícímu třetímu a čtvrtému výroku, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že dovolání je přípustné, protože odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - na kterou odkazuje - při řešení otázky nároku na smluvní úrok po zesplatnění úvěru a otázky nároku na smluvní úrok do budoucna běžící, a otázka výkladu pojmu maximální výše úvěru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. K jednotlivým otázkám podrobně argumentuje ve prospěch názoru o nesprávnosti závěrů odvolacího soudu, na nichž založil své rozhodnutí, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (případně též rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná otázka výkladu pojmu maximální výše úvěru, neboť řešením této otázky se odvolací soud nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Dovolání je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky nároku na úrok z úvěru po zesplatnění do doby podání žaloby a na úroky běžící do budoucna v případě zesplatnění úvěru, neboť odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle ustanovení §502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.
Z ustanovení §503 odst. 3 věty druhé obch. zák. vyplývá, že úroky je dlužník povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého lze přiznat jen ty smluvní úroky, u nichž již nastala splatnost, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zastává názor, že úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky, poskytnuté na požádání dlužníku podle smlouvy o úvěru. Nebylo-li sjednáno něco jiného, je dlužník povinen platit úroky z úvěru jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků (§503 odst. 3 věta druhá obch. zák.). V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky a úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu [srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007 (na který správně odkazuje dovolatelka)].
Nesprávná je rovněž úvaha odvolacího soudu, že domáhá-li se žalobkyně zaplacení 16,9% úroku z nesplacené jistiny ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do zaplacení dlužné částky, fakticky tak uplatňuje smluvní úrok z prodlení. Takový závěr nemá oporu v právních předpisech (nelze jej dovodit ani z odvolacím soudem citovaného ustanovení §517 odst. 2 obč. zák.), ani v judikatuře Nejvyššího soudu. Úrok (nazývaný též úrok z úvěru nebo obchodní úrok) a úrok z prodlení jsou dva odlišné instituty, které je třeba důsledně odlišovat a nelze je zaměňovat (k povaze úroku a úroku z prodlení srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 761/2007). Po zesplatnění úvěru tedy z nesplacené jistiny nadále běží obchodní úrok (jakožto odměna za poskytnuté peněžní prostředky, které dlužník v dohodnuté době nevrátil) až do jejího vrácení a v případě prodlení dlužníka běží zároveň též úrok z prodlení (jakožto sankce za prodlení s úhradou peněžitého závazku).
Závěr odvolacího soudu by vedl k absurdnímu důsledku, kdy by spotřebitelka po dobu trvání smlouvy platila sjednaný obchodní úrok (v projednávané věci 16,9 % ročně), ale poté, kdy pro porušení jejích smluvních povinností došlo k zesplatnění úvěru, by platila pouze zákonný úrok z prodlení (v projednávané věci 7,75 % ročně). Podle rozhodnutí odvolacího soudu by pro dlužnici bylo výhodnější být v prodlení než úvěr řádně splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2546/2016).
Odkázal-li odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 117/2003 (jde o rozsudek ze dne 16. 12. 2004), pak v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou platnosti odstoupení od smlouvy o dílo, nikoliv ustanovením §517 odst. 2 obč. zák., a v rozsudku ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, výší úroků z prodlení podle občanského zákoníku, ne však v souvislosti se smlouvou o úvěru a smluvními úroky.
Z uvedeného vyplývá, že důvody, pro které odvolací soud (i soud prvního stupně) nepřiznal žalobkyni právo na úrok z úvěru běžící od zesplatnění úvěru do zaplacení, neobstojí.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v druhém výroku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčených výrocích i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud - i soud prvního stupně - závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu