ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5742.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5742/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Partners Financial Services, a. s. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Türkova 2319/5b, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 27699781, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. R. R., CSc. , identifikační číslo osoby 15087581, zastoupenému Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská 689/40, PSČ 120 00, o zaplacení 1 355,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 71/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2015, č. j. 10 Co 332/2015-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 1. 7. 2015, č. j. 7 C 71/2015-69, zamítl návrh žalovaného, aby byla vyslovena neúčinnost doručení předvolání žalovanému k jednání konanému dne 30. 4. 2015 a aby bylo rozhodnuto o nevyznačování právní moci rozsudku č. j. 7 C 71/2015-42 do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu o neúčinnosti doručení. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Se zřetelem k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatel v obecné poloze vymezuje „dovolací důvod“, jak výslovně uvádí (směšuje zjevně dovolací důvod s předpokladem přípustnosti dovolání), tak, že „žádá, aby dovolací soud vyřešenou právní otázku odvolacího soudu /potvrzující vyřešenou právní otázku soudem I. stupně/ posoudil jinak“, a má dále za to, že napadené rozhodnutí spočívá na „otázce, která dosud nebyla vyřešena“.
Požadavek, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím, žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř. neodpovídá. Dovolatel patrně přehlédl, ač Nejvyšší soud ve své judikatuře tuto skutečnost opakovaně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1776/2014, ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015, a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1515/2015), že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky, kterou dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyřešil a od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak).
Při argumentaci ve prospěch názoru, že ve věci rozhodovaly místně nepříslušné soudy a že mu nebylo doručováno v souladu s procesními předpisy, se dovolatel omezuje na polemiku se správností právního posouzení těchto otázek odvolacím soudem. Tím ovšem nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, nýbrž toliko dovolací důvod.
Žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. neodpovídá ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení a věc nepostoupil „místně, věcně příslušnému soudu“. Dovolatelka tu odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, aniž otevírá otázku procesního práva, natož pak způsobem odpovídajícím ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení nejsou vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. ani způsobilým dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim přihlíží pouze v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Otázkou dosud nevyřešenou má být podle obsahu dovolání zřejmě „nevyřešení otázky soudem dovolacím, souvisejícím a týkajícím se rozhodnutí soudů I. stupně, u nichž je vyloučeno podat odvolání (§238 o. s. ř.) a bránit se tak proti rozhodnutím soudu I. stupně v případě, že věc projednávají zjevně místně nepříslušné soudy a tyto jednají za prokazatelného nedoručení předvolání k jednání či rozhodnutí soudů stranám žalovaným“.
Dovolatel tu zřejmě míří na úvahu odvolacího soudu, že ve věci bylo již rozhodnuto rozsudkem, který je pravomocný, neboť proti němu není přípustné odvolání, a jestliže žalovaný namítá, že mu byla znemožněna účast při jednání u soudu, pak v situaci, kdy řízení je již skončeno, požadované určení neúčinnosti doručení předvolání k nápravě této situace sloužit nemůže.
Správnost tohoto řešení dovolatel způsobem odpovídajícím §237 o. s. ř. dovolacímu přezkumu neotevírá; ve vztahu k němu nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání a ostatně ani nezpochybňuje jeho správnost. Vychází z něho a táže se, jakým jiným způsobem se má tedy bránit. Předkládá tak otázku procesního práva, kterou odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, na jejímž vyřešení tudíž napadené rozhodnutí nezávisí. Taková otázka kritéria §237 o. s. ř. nesplňuje a přivodit závěr o přípustnosti dovolání způsobilá není. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1029/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu