ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.964.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 964/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Podkrušnohorské bytové družstvo , se sídlem v Teplicích, Duchcovská 412/88C, PSČ 415 03, identifikační číslo osoby 25027981, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované SM - DOMINO s.r.o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Pražská 810/16, PSČ 102 21, identifikační číslo osoby 64051404 , zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 138/8, o zaplacení 2 630 540,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 3/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č. j. 3 Cmo 385/2013-448, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č. j. 3 Cmo 385/2013-448, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 26 Cm 3/2005-382, v prvním a čtvrtém výroku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které podle žalobních tvrzení na jeho úkor žalovaná získala přijetím plnění z neplatné smlouvy o správě majetku žalobce uzavřené mezi účastníky.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 26 Cm 3/2005-382, uložil žalované zaplatit žalobci 1 272 025 Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. října 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu 3% úroku z prodlení z částky 1 272 025 Kč za dobu od 1. října 2004 do 10. října 2004, jakož i žalobu v rozsahu částky 1 358 515 Kč se zákonnými úroky z prodlení (výroky II. a III.) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 171 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 35 871,22 Kč.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku v dotčené části a jemu předcházejícího řízení ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, pro něž měl soud prvního stupně dostatek skutkových zjištění, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Zcela tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smlouva ze dne 1. července 1998 o správě majetku žalobce uzavřená mezi účastníky je neplatná podle §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obch. zák.“), pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, neboť V. M., předseda představenstva žalobce a Z. Š., místopředsedkyně představenstva žalobce, kteří smlouvu za žalobce podepsali, byli v době jejího podpisu zároveň jedinými společníky a jednateli žalované. Na tomto posouzení nemá podle odvolacího soudu jakýkoli vliv skutečnost, že za žalovanou smlouvu formálně podepsal M. F. na základě zmocnění obou jednatelů žalované. Odvolací soud uvedl, že na základě smlouvy žalovaná inkasovala nájemné a platby od členů a nájemců žalobce a z takto získaných prostředků si sama vyplácela sjednanou odměnu. Takto postupovala i poté, co žalobce (po obměně představenstva) smlouvu vypověděl. Odvolací soud považoval za bezvýznamnou námitku žalované, že jí výpověď smlouvy nebyla doručena a nestala se tak účinnou, neboť ve shodě se soudem prvního stupně posoudil smlouvu jako neplatnou, a proto jejího vypovězení nebylo ani třeba. Pakliže žalovaná získala finanční plnění z neplatné smlouvy na úkor žalobce, je povinna mu toto plnění podle ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, vydat, a to včetně zákonného úroku z prodlení od 11. října 2004, neboť se s vrácením plnění dostala do prodlení. Zamítavými výroky rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud nezabýval, neboť nebyly odvoláním napadeny a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu nabyl právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Podle mínění dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení odvolací soud postupoval v rozporu s českým právním řádem, jakož i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, posoudil-li smlouvu o správě majetku žalobce jako neplatnou pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelka zastává a obhajuje názor, že smlouva je platná a je s českým právním řádem v souladu. Podle dovolatelky ze samotné dikce §265 obch. zák., jakož i z odkazované judikatury vyplývá, že je-li nějaké jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, nýbrž pouze nevymahatelné. Pokud tedy již bylo plněno (jak tomu bylo v souzené věci), o otázku vymahatelnosti nejde a §265 obch. zák. nelze aplikovat. O nevymahatelnost by šlo podle dovolatelky tehdy, kdyby žalovaná žalovala žalobce na uhrazení předmětné částky a ne naopak, kdy žalobce požaduje vrácení poskytnutého finančního plnění, aniž by konkretizoval hodnotu protiplnění, které mu bylo poskytnuto. Dovolatelka dále soudům obou stupňů vytýká, že při rozhodování nepřihlédly k jejím tvrzením a důkazům, z nichž vyplývá, že předmětná smlouva je v souladu s českým právním řádem a že o bezdůvodné obohacení nešlo. Zdůrazňuje, že se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, jelikož pro něho činnosti na základě platné smlouvy vykonala včetně toho, že na veškeré vybrané peníze z nájemného od nájemníků a úhrad od členů družstva vystavovala příjmové doklady s razítkem žalobce a že veškeré finanční prostředky byly podchyceny v účetnictví žalobce a šly přes jeho pokladnu.
Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s její námitkou, že soud prvního stupně zamítl její návrh na provedení důkazu výslechem právního zástupce JUDr. H., který navrhovala k prokázání poskytnutých služeb v rámci předmětné správy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, také tvrdí, že v případě vzájemnosti peněžitého a nepeněžitého nároku z neplatné smlouvy je třeba v žalobě uvést nejen výši nebo hodnotu plnění, které žalobce poskytl žalovanému (jak učinil žalobce v souzené věci), nýbrž i výši nebo hodnotu protiplnění, které od žalovaného sám obdržel, neboť soud může žalobci přiznat pouze částku, o niž hodnota plnění poskytnutého žalobcem přesahuje hodnotu protiplnění poskytnutého žalovaným, a to i v případě, kdy žalovaný započtení jím poskytnutého plnění nenavrhne.
Dalšího právního pochybení se podle dovolatelky odvolací soud dopustil svým závěrem o doručení výpovědi žalobce ze smlouvy, který označuje za rozporný jak se závěry jiných soudů v již uzavřených věcech, podle nichž nebylo doručení předmětné výpovědi žalované prokázáno, tak i s obsahem samotné výpovědi. V této souvislosti označuje za účelové tvrzení žalobce, že výpověď činil z důvodu opatrnosti, jelikož se v ní o žádné opatrnosti nehovoří.
Dovolatelka namítá, že jí měl odvolací soud poskytnout poučení ve smyslu §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyzvat ji k doplnění důkazů, považoval-li její tvrzení za neprokázaná. Jestliže tak neučinil, došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu.
Dovolatelka rovněž soudům obou stupňů vytýká, že při rozhodování vycházely ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Kromě toho postupovaly nesprávně, jestliže nepřipustily navržené důkazy, aniž vysvětlily, proč navržené důkazy neprovedly, resp. je nepřevzaly pro základ svých skutkových zjištění. Soudy se tak dopustily vady řízení a postupovaly v rozporu s principy rovnosti stran a právní jistoty, které jsou základem práva na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod.
V závěru dovolání dovolatelka akcentuje, že žalobce rozpor se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obch. zák. netvrdil a neprokazoval a že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) nikterak závěr o neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku neodůvodnil, když za takové odůvodnění nelze považovat zjištění soudů o tom, kdo smlouvu podepsal a jakou funkci vykonával. Skutečnost, že v případě posuzované smlouvy o rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nešlo, mimo jiné podle dovolatelky prokazuje i zprošťující trestní rozsudek dotčených fyzických osob, jakož i závěry trestních soudů o tom, že v dané věci k žádné škodě nedošlo a vše je řádně podchyceno v účetnictví žalobce. Napadený rozsudek proto považuje za nepřezkoumatelný a v rozporu se spravedlivým procesem.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání ho žalobce navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho jako nedůvodné zamítnout. Argumentaci dovolatelky usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 2333/2007, označuje za nepřípadnou, neboť v souzené věci se nedomáhá nevymahatelného plnění na základě smlouvy rozporné s ustanovením §265 obch. zák. žalovaná, nýbrž žalobce, který nárokuje vrácení plnění, jež žalovaná získala nepoctivým vylákáním na jeho nájemnících. Nicméně charakter smlouvy podle žalobce pozbývá na významu, a to s ohledem na skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouvu vypověděl. Pokud žalovaná rozporuje závěr soudu prvního stupně o doručení výpovědi, pak podle žalobce opakovaně polemizuje s tímto skutkovým závěrem a zcela ignoruje, že k doručení výpovědi došlo tzv. fikcí doručení. Žalovaná rovněž patrně přehlédla, že o doručení výpovědi svědčí i listina obsahující vlastnoruční zápis její jednatelky M., která byla čtena na jednání soudu. Žalobce také odmítá argumentaci dovolatelky zprošťujícím rozsudkem v trestní věci, neboť v trestním řízení se soud předmětnými nepoctivě vylákanými částkami vůbec nezabýval. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, označuje rovněž za nepřípadný, jelikož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že oproti žalobcem vymáhanému plnění žalovaná žádné protiplnění neposkytla.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. května 2015, č. j. 32 Cdo 964/2015-499, odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č. j. 3 Cmo 385/2013-448, do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalované.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky neplatnosti smlouvy o správě majetku žalobce pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky uzavřená smlouva o správě majetku žalobce je neplatná podle §265 obch. zák. pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, jež jsou – stejně jako níže odkazovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §265 obch. zák. o odepření právní ochrany, které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající), přičemž jeho důsledkem není neplatnost právního úkonu, nýbrž odepření právní (tj. zejména soudní) ochrany. Závěr o tom, že určité právo nevzniklo, neboť právní úkon, jímž mělo být založeno, je neplatný (pro rozpor s dobrými mravy či z jiného důvodu) a nevyvolal tudíž zamýšlené právní účinky, se pak neslučuje se závěrem, že tomuto právu je na místě odepřít soudní ochranu, neboť jeho výkon je v rozporu s dobrými mravy či s pravidly poctivého obchodního styku. Logickým předpokladem, jehož splněním je podmíněno poměření výkonu práva s pravidly etiky a případné odepření právní ochrany, totiž je, aby toto právo vzniklo, tj. především aby bylo platně založeno (srov. shodně například právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 3921/2010, dále rozsudky téhož soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010, a ze dne 29. května 2012, sp. zn. 32 Cdo 2383/2010).
Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – však v souladu se shora uvedenými závěry dovolacího soudu nepostupoval, dospěl-li k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o správě majetku žalobce pro rozpor s ustanovením §265 obch. zák. na základě zjištění, že V. M., předseda představenstva žalobce a Z. Š., místopředsedkyně představenstva žalobce, kteří smlouvu za žalobce podepsali, byli v době jejího podpisu zároveň jedinými společníky a jednateli žalované. Z výše uvedeného však vyplývá, že soud může přikročit k aplikaci ustanovení §265 obch. zák. pouze tehdy, je-li příslušná smlouva platná a soud zjistí okolnosti, pro něž je třeba odepřít výkonu uplatněného práva právní ochranu. Jestliže odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu jako neplatnou pro rozpor s ustanovením §265 obch. zák. a žalobci právo na zaplacení jím žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení přiznal, při výkladu a aplikaci tohoto ustanovení pochybil. Tvrdí-li proto dovolatelka, že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) nikterak závěr o neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku neodůvodnil, když za takové odůvodnění nepovažuje zjištění soudů o tom, kdo smlouvu podepsal a jakou funkci vykonával, je tato její kritika zcela oprávněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Námitkami dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu