ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.358.2005.1
sp. zn. 32 Odo 358/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. C., zastoupené advokátem, proti žalované L. & S. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 50.062,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 120/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 39 Co 166/2004-61, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 39 Co 166/2004-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 5 C 120/2003-44, rozhodl v předmětné věci, že připustil změnu žaloby v tom znění, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 50.062,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 50.062,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zamítl (výrok II.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Předmětem žaloby byl smluvený úrok z prodlení, označený jako „penále“, ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, fakturované žalobkyní žalované.
Soud prvního stupně dovodil, že ve smlouvě použitý termín „penále“ je zavádějící, jde o pojem bývalého hospodářského zákoníku, který občanský ani obchodní zákoník neznají. Smluvní ujednání by mohlo být považováno za smluvní pokutu nebo úrok z prodlení, ale v daném případě bylo ujednání neurčité a tudíž neplatné ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s §1 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 50.062,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl v povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, základ ani výše nároku nebyly sporné, na právní posouzení věci však odvolací soud nahlížel odlišně.
Odvolací soud opřel své posouzení o ustanovení §369 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném v době uzavření smlouvy s tím, že prodlení v tomto případě nastalo před účinností novely, provedené zákonem č. 370/2000 Sb., a proto se podle čl. VIII. bod 39 přechodných ustanovení cit. zákona postupuje při posuzování úroku z prodlení podle dosavadních předpisů. Nelze sice vytknout soudu prvního stupně, že na předmětné smluvní ujednání pohlížel jako na smluvní pokutu, když pojem „penále“ je v judikatuře takto zpravidla interpretován. Za použití výkladového pravidla, stanoveného v §266 odst. 1 obch. zák., měl odvolací soud za to, že rozhodující je zjištění úmyslu jednající osoby. V souzené věci žalobkyně podle svého tvrzení i v kontextu uzavřené smlouvy měla na mysli sjednat úrok z prodlení pro případ opožděného placení faktury a také žalovaná si takto její projev vůle vykládala až do doby, kdy byla soudem prvního stupně poučena ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že lze na tuto právní věci nahlížet odlišně, a nikdy jej nezpochybňovala. Žalovaná strana, jíž byl projev vůle, týkající se ujednání o výši smluveného úroku z prodlení, určen, mu tedy tento význam přikládala a namítala jen, že smluvní strany mezi sebou zavedly praxi, že toto ujednání nebudou využívat.
Odvolací soud má tedy za to, že při aplikaci §266 odst. 1, 2 a 3 obch. zák. je třeba ujednání účastníků s výrazem „penále“ kvalifikovat jako ujednání o smluveném úroku z prodlení, a to dostatečně určité, aby bylo možno jednoduše vyčíslit výši úroku z prodlení. Je přitom nepochybné, že žalovanou bylo plněno opožděně a z opožděného plnění činí výše smluveného úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky, celkem tudíž 50.062,- Kč.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil (§220 odst. 1 o. s. ř.) a žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s odkazem na poučení v závěru rozsudku s tím, že právní posouzení obvodního soudu – na rozdíl od posouzení odvolacího soudu – považuje za správné, to znamená, že je správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětného ujednání ve smlouvě.
Dovolatelka namítá, že již při uzavírání smlouvy nesouhlasila s ujednáním, i s jeho výší a má za to, že „tzv. úrok z prodlení je nemravný a lichvářský, tj. téměř 180 % ročně“. Dovolatelka míní, že jsou tu používány tři neslučitelné pojmy – penále, smluvní úrok a smluvní pokuta, které nelze zaměňovat.
Navrhuje proto, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí s posouzením věci odvolacím soudem a poukazuje na judikaturu (judikát publikovaný v Právu a podnikání, ročník 1997, č. 10), týkající se poměru zásad poctivého obchodního styku a úroku z prodlení. Poukazuje též na rozpor v tvrzení žalované, že jí žalobkyně při podpisu objednávky slíbila, že ustanovení nebude uplatňovat, ale z objednávky je patrné, že žalovaná při podpisu jednala nikoli s žalobkyní, ale s jejím obchodním zástupcem. Dovolání není podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. důvodné. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Před projednáním věci samé Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 3. 2006, č. j. 32 Odo 358/2005-84, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle §243 o. s. ř. vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozsudku odvolacího soudu by mohla být dovolatelce způsobena újma na jejích právech.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání však není důvodné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř. ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně i odvolacím, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Kardinální právní otázkou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve věci samé spočívá, je otázka, zda lze v daném případě vyložit – za použití pravidel právního výkladu – předmětné ustanovení kupní smlouvy – potvrzené objednávky č. 198/314 ze dne 18. 5. 1998, které zní „Při nedodržení dne splatnosti faktury vám bude účtováno penále ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení“, jako ujednání o úroku z prodlení (nikoliv smluvní pokuty).
Jestliže odvolací soud při aplikaci interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák. dospěl k závěru, že strany si sjednaly v tomto případě úrok z prodlení, nelze tomuto závěru vytknout pochybení. Z hlediska výkladových právních pravidel, zejména výkladu logického, systematického, teleologického i historického, je možno dovodit, že úmysl stran směřoval právě k ujednání o úroku z prodlení ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák. Tomu nasvědčuje průběh obchodní praxe mezi účastníky, přičemž použití překonaného pojmu „penále“ v kontextu daného smluvního ustanovení se spíše blíží dřívějším ustanovením hospodářského zákoníku o poplatku či úroku z prodlení, než sankci typu smluvní pokuty, která by se řídila režimem §300 až 302 obch. zák. a §544 a §545 obč. zák.
V posuzovaném případě tudíž lze ne zcela jednoznačný projev vůle obou účastníků v předmětném ustanovení interpretovat výkladem, který objektivně naplňuje pojem a význam „penále“ pojmem ve významu „úrok z prodlení“, jak jej zřejmě obě strany vnímaly i při uzavírání kupní smlouvy – a jak bylo v průběhu řízení potvrzeno – i v průběhu plnění této smlouvy.
Dovolací soud se proto ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že ujednáním ve smlouvě strany rozuměly ujednání o úroku z prodlení, toto ustanovení je dostatečně určité a srozumitelné, a z toho plyne i závěr o platnosti tohoto ujednání ve smlouvě.
Dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou dovolatelky, že sjednaný úrok z prodlení je „nemravný“, když jeho výši v sazbě 0,5 % denně (tj. 180 % ročně) má za „lichvářskou“. Tato námitka je relevantní a odvolací soud se měl vymáhaným nárokem zabývat rovněž z hlediska ustanovení §39 obč. zák., tj. zda ujednání účastníků je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Pokud odvolací soud tuto otázku nezkoumal, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.) a k takové vadě musí dovolací soud – je-li dovolání přípustné, jak je tomu v daném případě – přihlédnout z úřední povinnosti, i když tato vada není výslovně namítána.
Z tohoto důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 20007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu